Březen 2013

Krásné Velikonoce!! :)

30. března 2013 v 22:53 | Santana |  Moje povídání
Krásný večer dámy a pánové,
teda, jak pro koho ;) Doufám, že máte lepší večer než já, protože ten můj stojí za prd ;) zírá tady na mě sešit z matiky, který jsem odpoledne, když jsem přišla z ranní, z práce, otevřela, spočítala asi 10 příkladů a odhodila do nejvzdálenějšího kouta mého stolu. Teď tu na mě zírá a směje se mi, že stejně nic neumim a to z toho potřebuju dostat maximálně za 3. Opravdu jsem na sebe zvědavá.
Ale zpět k Velikonocům, my více šťastní, jakožto středoškoláci a také samozřejmě základoškoláci, my máme prázdniny, dneska je sice víkend, ale to neznamená že my to máme prostě delší :P, tedy aspoň myslim, že je víkend :D Mam to trošičku pomotaný, když jsem doma ;) Ale to nevadí, píšu strašně zmateně a za to se moc omlouvám, ale myšlenky mi lítají tam a zpět a ne a ne dopsat jednu normální větu, aby mi to zase neuletělo.
Ale teď už vážně :D Máme tady Velikonoce a s nimi přicházejí i tzv.: vejslušky. Moje, tedy aspoň doufam, bude další kapitola k Dianě. Pokud jí zítra dopíšu mezi obědem u nevlastní babči a pauzama mezi matematickýma příkladama, hodim jí sem už zítra, ovšem pokud to nestihnu, už jí asi nedopíšu :D Ne samozřejmě si dělám srandu, jenom tady bude o trochu déle, Možná už v pondělí a možná taky až v pátek, což pochybuju, protože jsem zase v práci..
Ale slibuju, budu se moc a moc snažit jí dopsat zítra, zkontrolovat aspoň nějaký ty chyby a hodit jí sem v relativně čtivém podání.
Napište jak prožíváte Velikonoční svátky a prázdniny, i vy co ty prázdniny nemáte, ale užíváte si prodloužený víkend ;) budu ráda za každý ohlas :)
Mějte se krásně a zatím ;)
Santana :)

2. kapitola - Příběh a příčná ulice 2.část

3. března 2013 v 22:40 | santana |  Sirotek beze jména
Když jsem vycházela z profesorovo pracovny čekala na mě skřítka aby mě provedla po domě. Úplně jako první jsem chtěla vidět knihovnu, protože ta v pracovně byla dokonalá, ale ta hlavní, to musí být něco. "Greto prosím Tě, mohly by jsme nejprve navštívit knihovnu?" napůl se zeptám a napůl navrhnu začátek naší prohlídky. "Výborný nápad slečno, je na konci chodby v prvním patře, ve druhém je pouze Váš pokoj, takže je to to pravé místo pro začátek." nadšeně vítá můj návrh a už cupitá směrem, kde se nachází knihovna. Knihovna se opravdu nachází v čele chodby, naproti dveřím knihovny, na druhém konci je portrét v nadživotní velikosti, jak jsem si stačila všimnout, když jsem vycházela po schodech do prvního patra. Dalším vybavením jsem se moc nezabývala, ale spoň zatím ne, byla jsem až moc natěšená na to, jak asi bude vypadat zdejší knihovna. Já vím, moc o ní mluvím, ale pochopte mě, strašně miluju knížky a čtení, je to jeden z mála úniků od reality.
Když Greta otevírala dvoukřídle dveře do knihovny, zatajil se mi dech, protože to co se přede mnou otevíralo bylo něco neskutečnýho. Místnost o rozloze přibližně 30m2, tak tomu říkám knihovna. Byla vybavena do tmavších barev, ovšem pozor, nebyla to ani červená ani zlatá, nýbrž tmavě modrá zkombinovaná se světlým dveřem, myslím že to byl javor. Pro to byl ráj na zemi. Pořádně jsem se prošla mezi policemi a když jsem jenom tak zběžně přejížděla pohledem po hřbetech knížek, našla jsem spoustu cizích názvů, některé byly i v mrtvých jazycích jako je hebrejština nebo latina. Tyto knihy byly strašně staré, ještě ručně vázané v kůži, ale přesto tak zachovalé, jako kdyby se jich nikdo nedotkl.
Musela jsem se násilím nutit vyjít z téhle místnosti, protože jinak bych byla schopná tam strávit spoustu času, ale naše prohlídka pokračovala, Greta mi rukou ukázala na další dveře, kde se podle jejích slov nacházela ložnice profesora Brumbála. Opět byl na dveřích vyřezán lev s korunou na hlavě. Jak už jsem teď věděla, byl to znak Nebelvíru. Zajímalo by mě, jaké další koleje jsou v Bradavicích nebo jak se ta škola jmenovala. Ale to určitě poznám až tam v září nastoupím. Jsem na to hodně zvědavá. Nový život. Bude to určitě super.
Když jsme tak postupně šly prvním patrem, na stěnách byly všemožné portréty, které se, světe div se, hýbaly a občas nám pokynuly na pozdrav. Byl to docela šok, když jeden pán na portrétě ke všem pochybům co dělal ještě začak mluvit. Pro mě to byl celkem šok. Ale něco mi říká, že si na takové šoky budu muset zvyknout, nebude jich málo.
Postupně jsme prošly celé první patro, kde byla ještě jedna koupelna, která patřila k pokoji pro hosty, dva přijímací salonky a něco jako hrací místnost, kde byl kulečník, stolek s šachy a ještě další různé hry, pokoji ale dominoval velký krb, který byl ovšem ve všech místnostech. Každá místnost byla laděna do dvou barev.
Prohlídka pokračovala přízemím, kde byla velká jídelna, která se kdykoliv mohla přeměnit v taneční parket a kolem dokola se mohlo postavit spoustu malých stolečků, ale teď byl uprostřed jeden dlouhý stůl prostřený již k večeři.
Hned vedle byla kuchyň, když jsem tam s Gretou vstoupily, nahrnulo se ke mně zbývajících 9 skřítků a různě na sebe pokřikovali, někteří mluvili na mě, prostě strašný blázinec. Já jsem si jen mírně odkašlala a pozdravila jsem je, nato všichni zmlkli a poulili na mě ty svoje velké oči. "Dobrý den, ráda Vás poznávám." K mému velkému překvapení si stoupli do řady a postupně se mi představili. Abych byla upřímná zapamatovala jsem si jenom dvě další jména, a to Sinder a Torila. Nejsem ve jménech moc dobrá.
"Mnohokrát Vám děkuji za přivítání, ale jsem celkem unavená, půjdu si na chvíli lehnout. Nashledanou." Zvedla jsem se po chvíli ze židle na kterou jsem byla usazena, abych ochutnala, co bude dnes k večeři. Ten dort bude úžasnej, ale už fakt nemůžu, takže se pomalu a jistě zdejchnu.
Skřítci se se mnou rozloučili a já vyšlapala ty schody nahoru. Pořádně jsem si prohlídla svůj pokoj, měla jsem tu rohový stůl, knihovničku, toaletní stolek, kde už byli připravené různé blbůstky, od pleťových krémů, přes šminky až k velké šperkovnici, kterou když jsem otevřela, vykoukly na mě všelijaké sety šperků, od křišťálů po rubíny až ke smaragdům a onyxům. Sen každé holky. Muselo to být strašlivě drahý všechno tohle. Musím profesorovi ještě jednou poděkovat až ho uvidím, vlastně říkal, že ještě půjdeme nakupovat dneska učební pomůcky, tak budu mít možnost. Ještě jsem neprozkoumala jakou mam skříň a musím si taky vybalit. Když jsem jí otevřela, myslela jsem si, že jsem v pohádce nebo se mi tohle všechno musí jenom zdát. Tolik věcí snad nemůže mít ani princezna. Skříň nebyla obyčejná skříň, ale byly to pouze dveře, za kterými se skrývala šatna, ale o velikosti celého mého pokoje, bylo to fantastický.
Na jedné strašně byly věšáky s kalhotami, trička, tílka, prostě to co nosím normálně a na druhé byli večerní šaty, kostýmky a další věci. Na protější straně jsem si všimla prázdných polic a ramínek, tak asi přijdou moje školní věci. Z toho co jsem dneska slyšela se ve škole nosí školní uniformy, tak jsem na to zvědavá.
Z toho všeho jsem byla tak unavená, že jsem usnula v šatně na jedné z pohovek, které tam taky byly. Všechno bylo dokonalé, jenom čekám, kde bude ten háček. Protože všechno má háček, když se to zdá takhle dokonalé.
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
Někdo mě budí a au, bolí mi za krkem, ale jako čert. Pomalu otevírám oči a zjišťuju, že jsem vážně usnula v šatně a zdál se mi vážně divnej sen, ale to teď asi není podstatný, nade mnou stojí profesor Brumbál a zdá se, že se mu hodně ulevilo když mě vidí. "Díky Merlinovi, že jsme Vás našli slečno Devonová. Takhle se schovat, to nebylo hezké." Se smíchem mě poškádlil, když jsem na něj jen vykulila oči. Já se přece nikam neschovávala. Jenom jsem tady usnula. Běhalo mi hlavou. "Nebojte, to byl samozřejmě žert slečno, ale teď by jste se měla obléci, musíme přece jít nakupovat." Naposledy na mě mrkne než odejde z mé šatny a následně z pokoje. Z mé šatny, to zní krásně, nikdy jsem tohle nezažila. Bude dlouho trvat než si na to zvyknu. Na to se začnu rozhlížet, co si vezmu na sebe. Ale nakonec se rozhodnu pro bílé jednoduché tričko s výstřihem do V, k tomu úzké kalhoty a k tomu botasky černé barvy. Všechno mi dokonale sedí. Všechno doplním křišťálovými visacími náušnicemi a řetízkem se stejným kamínkem v podobě kapičky. Myslím, že jsem připravená.
"Greto mohla by jsi prosím Tě na chvíli přijít?" řeknu zase do vzduchu, je to zvláštní, ale v okamžiku se tady skřítka s jemným puf objeví. " Slečna volala." Postavila se přede mě. "Prosím Tě můžu v tomhle oblečení ven mezi kouzelníky?" Zeptám se jí nejistě, přeci jenom nevím jestli nenosí něco speciálního, když profesora pořád vidím v tom divným plášti, který nosí. Skřítka si mě prohlédne a zaběhne ke mně do šatny. Hned je ale zpět a nese v ruce černý plášť podobný tomu, co nosí profesor. "Ještě hábit slečno, ten se nosí naprosto ke všemu v našem světe. Ještě něco budete potřebovat?" S tím mi podává hábit, jak tomu sama řekla. "Ne děkuji, už nic jiného nechci a moc děkuji za poučení. Budu si to pamatovat." Skřítka jenom s úsměvem kývne a zase zmizí s tichým puf pryč.
Hned potom, co zmizí, zaklepe mi na dveře pan profesor. "Můžeme jít slečno?" zeptá se mě mezi dveřmi. "Ale jistě pane profesore." Usměju se a vyrazím za ním.
Vyjdeme společně před dům, kde mi dá poslední pokyny. "Teď se mě slečno pevně chytněte, přemístíme se do jedné z postraních uliček kousek od Děravého kotle, skrz něj následovně projdeme až na Příčnou Ulici, to je kouzelnická ulička, kde prodávají úplně všechno, co budete ke své výuce potřebovat. Tak teď se mě chytněte, ale opravdu pořádně, bude to trošku nepříjemné. V žádném případě se mě nesmíte pustit." A bez dalšího varování, hned jak jsem se ho pevně chytla za předloktí se s námi svět zatočil a já si opět připadala jako v brčku na pití. Během několika minut to ale všechno přešlo a my jsme stáli v tmavé uličce. Hned jsme ale z ní vyšli na hlavní ulici a dali se doleva.
Nad hlavami se nám objevil vývěsní sťít s námisem "Děravý kotel". To bude ten hostinec o kterém se zmiňoval profesor. A taky že ano. Profesor se rozhlédl kolem, jakoby se bál, že nás někdo sleduje a zašel se mnou v závěsu do nenápadných dvěří, kterých jsem si předtím ani nevšimla.
Bez povšimnutí jsme prošli až na samý konec hostince, až jsme došli k cihlové zdi. "Pane profesore, jste si jistý, že jdeme správně?" nedůvěřivě jsem se na tu zeď zadívala. "Jen se nebojte slešno, jdeme." Na to z plášťě vytáhl klacík a poklepal na pár cihel. Když se dotkl poslední, začala se zeď hýbat a jakoby ustupovat od středu do stran, až nám udělala dostatešně široký průchod na Příčnou Ulici. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou dokořán. Tolik lidí a tak živo, kouzelníci a čarodějky pobíhali sem a tam, v náruči si nesli ty nejrůznější věci, od knih až po živá zvířata nebo snad kotlíky? Je to dost možné. Od teď už se nedivím ničemu. Řekla jsem si, hned jak jsem vyrazila za profesorem, aby se mi náhodou v téhle smršti lidí neztratil. To bych byla asi nahraná.
"Nejprve zajdeme ke Grinngotům, aby jste si vybrala nějaké peníze. Samozřejmě za svoje učební pomůcky platit nebudete. Jsem nyní Váš poručník, takže tohle všechno jde na mě. Ale bylo by dobré, aby jste si vytvořila alespoň částečnou představu s čím máte do budoucna počítat." Jen jsem kývla hlavou, protože jsem profesora poslouchala jen na půl ucha. Tolik zvláštních lidí jsem ještě neviděla. Sem tam někdo profesora pozdravil a na mě se jen zběžně podíval nebo si mě přejel pohledem.
Prošli jsme celou ulicí až k velké bílé budově na které bylo napsáno: "Grinngotova Banka" .
Tak to je něco. Stačila jsem si pomyslet než jsem se musela skoro rozběhnout, protože profesor byl už skoro nahoře u dveří. Když jsme vstoupili dovnitř, čekal mě další z mnoha šoků. Grinngotovi byli skřeti. Fuj tak tohle je teda něco. Tady jsem se rozhlížela jen pokradmu, než jsme došli k jednomu skřetovi, u kterého si profesor musel napřed odkašlat než nám věnoval pozornost. "Profesor Brumbál si něco přeje ze svého trezoru?" Zeptal se unuděně skřet. "Ne nikoli já, ale zde slečna by si přála do svého trezoru." A rukou pokynul ke mně. "Hmm, a má slečna svůj klíček." Zaměřil svojí pozornost na mě a natahoval ke mně svoji kostnatou ruku s dlouhými drápy. Já jen o krůček couvla, protože jsem neměla tušení o čem to mluví.
"Já mam její klíček pane." Řekl profesor a znovu sáhl do svého hábitu odkud vytáhl malá zlatý klíček.
"Ano ano, trezor 23, Pana Devona, ale ten je mrtev. Máte nějaké potvrzení, že je klíček váš slečno? Podejte mi ruku!" Zaútočil na mě najednou skřet.
"Laskavě se uklidněte ano, slečna má ověřený původ, je jediná dědička Lorda Devona." A před překvapeného skřeta byl položen rodný list, přesněji řečeno můj rodný list. Děkovně jsem se na profesora usmála. Ten můj úsměv opětoval a zlostně se zahleděl na skřeta. "Ano ano, dobře tedy." Mumlalo si pro sebe to stvoření. Přestává se mi tady líbit. Přemítám v duchu, když se dovolím rozhlídnout po okolí. Koukají na nás skoro všichni skřeti, asi od té doby, co po mě chtěl ten nás mojí ruku. Stejně by mě zajímalo na co jí chtěl. Pak se profesora zeptám. Poznamenám si v duchu svůj úkol.
Po pár minutách se rozejdeme spolu se skřetem někam dozadu, kde později zjistím jsou kovové vozíky. Ty nás mají dopravit k trezoru.
Fuj fuj a ještě jednou fuj, to bylo pěkně hnusný! Vylezu celá klepající se a nadávají z vozíku. Stojím kdesi před skálou, co má být evidentně můj trezor. Po takový cestě by jsme si zasloužili minimálně uvítací výbor. Jsme kilometry pod zemí a dopravil nás sem skřet, kterej rozhodně v autoškole nebyl, protože za tenhle styl jízdy by mu řidičák teda fakt nedali. Rychlost někde u 300 km/h a ještě to nemělo ani pásy. Fakt super. Až nás to vyveze nahoru, už nikdy v tomhle nejedu. Nikdy!
Mezitím co já nadávam pod vousy zatím ten "řidič" otevřel můj trezor a přede mnou se naskytla taková podívaná, že jste to nikdy neviděli, ani kdyby jste šli do všech módních domů světa. Truchly se zlatými a stříbrnými mincemi, různé zlaté nádobí, listiny a všechno možné. Bylo toho tady opravdu hodně. Ale nelenila jsem a do jednoho váčku, který byl chytře připravený u dveří jsem nandala postupně zlaté mince, do menšího váčku, který byl položený hned vedle jsem nandala stříbrné mince a vyšla jsem zase ven z trezoru.
Venku na mě čekal profesor Brumbál a skřet, který hned jak jsem vylezla, trezor zamkl a podal mi klíček. Nato jsme si vlezli zpátky do vozíků a hurá šílená cesta číslo dvě začíná.
Díky Bohu, teda Merlinovi, měla bych se to naučit používat,jsme přežili. Stojíme před bankou a rozhodujeme se, kam půjdeme prvně. "Tak napřed určitě k Ollivanderovi, musíte mít přece svoji hůlku slečno." Zavelí profesor a jdeme. Vstoupíme do krámku se zazvoněním zvonečku nade dveřmi. Profesor mě popostrčí k pultu, kde se v tu ránu objeví malý, šedivý mužík. "Vítám Vás slečno Devonová, čekal jsem Vás již ve vašich 11 letech, cože tak pozdě?" zeptá se zvědavě. "Ehm no víte, asi administrační chyba." Nejistě se kouknu za sebe na profesora Brumbála. " Albusi jaké to milé překvapení, doprovázíš slečnu aby se neztratila?" až ted si všimne profesora. " Ano ano pane Ollivandere, když už se stala taková chyba, přece jí tady nenechám toulat se samotnou, to by nešlo." Zasměje se profesor. " No je to jako včera, když si zde Váš otec vybíral hůlu. Ano ano, cedrové dřevo, blána z dračího srdce a nepoddajná. Jakoby to bylo včera." Zamyslí si s přimhouřenýma očima Ollivander. "Vy, vy jste znal mého otce?" zeptám se v naději, že se o něm dozvím něco víc. " Ano ale jen zběžně, teď by jsme se konečně měli vrhnout na Vaši hůlku slečno Devonová. Typuji Vás na podobnou hůlu jako Vašeho otce. Tak to zkusíme." Se zamumláním zmizí v uličce za pultem. Záhy se ale vrátí s několika krabičkami. "Zde vyzkoušejte tuhle, 10 a půl palce, blána z dračího srdce, javorové dřevo. Ale ne! Mávněte s ní někam jinak než naším směrem slečno, nechcete nám snad ublížit že ne." Zvolá šokovaně Ollivander, když jsem na něj zamířila hůlkou. Jen jsem omluvně pokrčila rameny a usmála se. Mávla jsem s hůlkou a půlka obchodu byla v tahu. Prostě vybouchla. Rychle jsem jí hodila zpět do krabičky a couvla. " Tak tahle evidentně ne." Zabrumlal Ollivander. "Tak zkuste tuhle, 11 palců, jilmové dřevo, blána z dračího srdce." A další polovina obchodu je v čudu. I tuhle jsem tychle vrátila tam odkud jsem jí vzala. "Tak blána Vám evidentně nesvědčí." Pokrčí obchodník rameny a zapluje do svého skladu.
Takhle zkouším hůlky už dobrou půl hodinu. Za tu dobu už má jak pan Ollivander tak profesor Brumbál a já na sobě a po sobě různé věci a barvy. Připadám si jako pokusný králík a jsem pěkně naštvaná. Když v tom se jakoby pan Ollivander rozzáří a rozuteče se zpět do skladu. Přinese bílé pouzdro s hůlkou, když jí vytáhne, hůlka je také celá bílá. " Na tuhle hůlku jsem dočista zapomněl." Řekne zamyšleně. " Je vyrobena z cedru, ale vzácného bílého, který rostě jen v Elfím království a sama královna Elfů mi do něj poskytla svůj vlas. Nate zkuste ji. Už si nevím rady." Opatrně mi podává bílou hůlku.
Když jsem ji vzala do ruky, jakoby všechno okolo mě vybouchlo, ale nemyslím obchod, myslím barvy, vše se kolem mě zatočilo, slyšela jsem zvuky lesa, potok, který v dálce šuměl, ptáky, kteří zpívali v korunách stromů, vítr jenž se proháněl po loukách. A najednou to celé zmizelo. Stála jsem opět v Ollivanderově krámku s hůlkami. " No slečno, myslím, že od Vás, stejně jako od pana Pottera, budeme očekávat velké, opravdu velké věci." S tím se Ollivander otočil a bez jediného pípnutí zaplul dozadu, do svého krámu.
Jen jsem se otočila na profesora Brumbála, který mě zadumavě pozoroval. "Kdo je pan Potter profesore Brumbále?" vyruším ho z jeho zamyšlení zvědavě. "to je Váš spolužák slečno. Ale teď pojďte, je nejvyšší čas, jinak to všechno nestihneme."
Schovám si svoji hůlku do hábitu, kde je na ní speciální kapsa, jak jsem zjistila a následuji profesora do všech možných krámků a krámečků.
Po nakupovacím maratonu nám zbývá poslední krám, u nás se tomu říká zverimex. Nakouknu dovnitř. Všude houkají sovy, kvákají žáby a všemožná havět přes sebe vříská. Pomalu se rozejdu po krámu. Nemůžu si vybrat, miluju zvířata. Když v koutě zahlédnu dvě zeleno-zlaté oči. Přijdu blíž a tam na mě kouká malé koťátko. "Slečno dávejte si pozor, nemá zrovna lidi v oblibě, natož dívky." Objeví se najednou za mnou prodavačka. " Co je to za zvíře? Vypadá jako kotě." Zeptám se jí i přes její zastrašení. "Je to puma slečno. Už je tady dlouho, nikdo ji nechce, nepustí k sobě nikoho, skoro ani já ji nenakrmím." Pokrčí rameny prodavačka. "Beru si jí a ještě k tomu prosím jednu tu malou hnědou sovičku támhle." Ukážu do výlohy. "Jste si jistá slečno?" pochybovačně se na mě zadívá. "Ano jsem. Zaplatím hned, kolik to stojí a prosím, dejte mi k tomu všechno potřebné. Žrádlo jak pro pumu tak i pro sovičku. Nějaké pamlsky, kotec a tak, děkuji." Usměju se na ni. Ta jen kývne hlavou a vše mi zabalí, Pumu mi dá to klece, stejně jako malou sovičku. "Bude to 62 galeonů slečno." Jen pokývám hlavou a vysyou jí na stůl potřebné mince. " Děkuji, nashledanou." A s novými přírustky do rodiny zamířím k profesorovi, který jak řekl, si šel vychutnat zmrzlinu u Floriana. Jednu jsem si také dala a tím jsme zakončili naše nakupování. Vše jsem mu o pumě řekla a on k mému velkému překvapení se jen zasmál a popřál mi mnoho štěstí s výchovou. " A ještě jedna věc slečno, už máte pro ně jména?" zeptal se mě s jiskřičkami smíchu v očích. "Jistěže ano. Sovička bude jakožto slečna Dira a puma jakožto kluk bude Abry, zkrácenina od jména Abraxas." S úsměvem odpovím. Mírný šok nad jménem Abraxas v profesorově očích ani nezahlédnu, přeci jenom nevím nic o tom, že Abraxas byl jeden z rodiny Malfoyů, ale brzy se to dozvím.

2.kapitola - Příběh a příčná ulice 1.část

3. března 2013 v 22:40 | santana |  Sirotek beze jména
Tak jo konečně, nějak jsem se rozepsala a furt jsem to nemohla dokončit, takže to tady máte až dnes. Je tam strašně chyb, ale hrozně, jenže jsem líná to teď kontrolovat. Vrhnu se na to zítra slibuju! Ale pokud to překousnete i s chbama, tady to máte. Jen Vás prosím buďte na mě hodní, strašně dlouho už jsem nepsala :) mějte se krásně a budu ráda za každý ohlas, který mi sem napíšete. :) A jelikož to nešlo dát do jedné kapitoly, máte to tu na dvě části :) ;)
Kapitolka je věnovaná Hope. Jestli Tvoje nabídka stále platí, moc ráda ji přijmu.
Zvlášť Ti budu moc vděčná za všechnu kritiku, kterou mi hodíš na hlavu, strašně si Tě vážím jako autora a hlavně, jako člověka. :)