8.kapitola-adrenalin 2/2

18. prosince 2008 v 20:23 | santana
Příští středu, než jsem se stihla dostat z pohotovosti domů, zavolal doktor Gerandy mému otci a upozornil ho, že mám možná otřes mozku. Poradil mu, aby mě celou noc budil každé dvě hodiny, aby se ujistil, že to není vážné. Charlie podezíravě mhouřil oči, když jsem mu chabě vysvětlovala, že jsem zase zakopla.
"Možná bys do té garáže vůbec neměla chodit, Bello," nadhodil při večeři.
Zpanikařila jsem, bála jsem se, že Charlie vydá nějaký zákaz a já nebudu smět do La Push, a v důsledku toho i jezdit na motorce. A já jsem to nechtěla vzdát - dnes jsem měla úplně neskutečnou halucinaci. Moje mámení se sametovým hlasem na mě křičelo skoro pět minut, než jsem příliš zprudka dupla na brzdu a naletěla do stromu. Bez reptání bych za to dneska brala jakoukoli bolest, kterou jsem si tím mohla způsobit.
"Tohle se nestalo v garáži," protestovala jsem rychle. "Byli jsme na výletě a já jsem zakopla o kámen."
"Odkdy chodíš na výlety?" zeptal se Charlie skepticky.
"Práce u Newtonových se musela jednou projevit," podotkla jsem. "Když každý den prodáváš poslední výkřiky v outdoorovém vybavení, tak nakonec začneš být sám zvědavý."
Charlie si mě zlobně měřil a bylo vidět, že jsem ho moc nepřesvědčila.
"Já budu opatrnější," slíbila jsem a potají jsem pod stolem zkřížila prsty.
"Nevadí mi, když budeš chodit na výlety přímo tam kolem La Push, ale drž se blízko města, ano?"
"Proč?"
"No, poslední dobou máme spoustu stížností od turistů. Lesní správa to hodlá prověřit, ale do té doby…"
"Aha, ten velký medvěd," došlo mi najednou. "Jo, někteří z turistů, co chodí nakupovat k Newtonovým, ho viděli. Myslíš, že je někde v lese opravdu nějaký obrovský zmutovaný grizzly?"
Čelo se mu zvrásnilo. "Něco tam je. Drž se blízko města, ano?"
"Jasně, jasně," řekla jsem rychle. Nevypadal úplně uklidněný.
* * *
"Charlie do toho začíná strkat nos," stěžovala jsem si Jacobovi, když jsem ho v pátek vyzvedávala před školou.
"Možná bychom měli dát motorky na čas k ledu." Viděl můj nesouhlasný výraz a dodal: "Alespoň tak na týden. Abys předvedla, že se dokážeš aspoň týden držet dál od nemocnice, víš?"
"A co budeme dělat?" zakňourala jsem.
Vesele se usmál. "Co budeš chtít."
Chviličku jsem nad tím přemýšlela - co vlastně chci.
Nelíbila se mi představa, že bych měla přijít o ty krátké vteřiny, kdy jsem měla nablízku vzpomínky, které nezraňovaly - ty, které přicházely samy od sebe, aniž bych je vědomě vyvolávala. Když nemůžu mít motorky, budu muset najít nějakou jinou cestu k nebezpečí a adrenalinu, a to bude vyžadovat notnou dávku přemýšlení a kreativity. Nelíbilo se mi, že bych mezitím neměla co dělat. Co kdybych se zase dostala do deprese, i když mám Jaka? Musela jsem se udržet v činnosti…
Možná existoval nějaký jiný způsob, nějaký jiný recept… nějaké jiné místo.
Byla chyba vydávat se k nim domů, to rozhodně. Ale jeho přítomnost se musela někde otisknout, zanechat stopy někde jinde než jenom ve mně. Muselo existovat místo, kde se zdál skutečnější než mezi všemi těmi známými mezníky, které byly přeplněny dalšími lidskými vzpomínkami.
Napadlo mě jedno místo, kde by se tohle mohlo splnit. Jedno místo, které bude vždycky patřit jen jemu a nikomu jinému. Kouzelné místo, plné světla. Ta krásná louka, kterou jsem viděla jen jednou v životě, zalitou září slunce a jeho jiskřivé kůže.
Bylo vysoce pravděpodobné, že tento nápad ztroskotá - mohl by být nebezpečně bolestný. Stačilo, abych na to pomyslela, a už mě v prsou bolelo prázdnotou! Bylo těžké udržet se ve vzpřímené poloze, abych se neprozradila. Ale kde jinde než tam bych mohla slyšet jeho hlas? A už jsem Charliemu řekla, že chodím do přírody…
"O čem tak usilovně přemýšlíš?" zeptal se Jacob.
"No…" začala jsem pomalu. "Jednou jsem v lese našla takové místo - narazila jsem na něj, když jsem šla, ehm, na výlet. Malá loučka, bylo tam hrozně krásně. Nevím, jestli bych ho sama dokázala znovu vystopovat. Rozhodně by to asi bylo na několik pokusů…"
"Můžeme použít kompas a mapu se souřadnicemi," nabídl Jacob se sebejistou ochotou. "Víš, odkud jsi vyšla?"
"Ano, bylo to hned pod značenou cestou, kde končí dálnice sto deset. Myslím, že jsem šla většinou na jih."
"Super. To najdeme." Jacob jako vždycky ochotně souhlasil s čímkoliv, co jsem chtěla. I kdyby šlo o sebevětší bláznivinu.
Takže v sobotu odpoledne jsem si zašněrovala nové turistické boty - které jsem si koupila toho dne ráno, a poprvé jsem tak využila dvacetiprocentní zaměstnaneckou slevu -, popadla jsem novou topografickou mapu Olympijského poloostrova a vyjela jsem do La Push.
Nezačali jsme bez přípravy; napřed Jacob plných dvacet minut vleže na podlaze v obýváku - byla ho plná místnost - kreslil na klíčovou část mapy komplikovanou síť, zatímco já jsem dřepěla na židli v kuchyni a povídala si s Billym. Zdálo se, že Billyho náš zamýšlený výlet vůbec nezajímá. Byla jsem překvapená, že mu Jacob řekl, kam jdeme, když vezmu v úvahu, jaký povyk lidé nadělali kvůli tomu, že někdo viděl medvěda. Chtěla jsem požádat Billyho, aby o tom Charliemu nic neříkal, ale bála jsem se, že když to udělám, jen dosáhnu opačného výsledku.
"Možná uvidíme toho super medvěda," vtipkoval Jacob s očima upřenýma na mapu.
Rychle jsem koukla na Billyho, protože jsem se obávala reakce v Charlieho stylu.
Ale Billy se synovi jenom zasmál. "Možná byste si měli vzít sklenici medu, jeden nikdy neví."
Jake se uchechtl. "Doufám, že v těch nových botách budeš rychle utíkat, Bello. Jedna sklenička nezaměstná hladového medvěda na dlouho."
"Mně stačí, když budu rychlejší než ty."
"Tak to hodně štěstí!" popřál mi Jacob a zakoulel očima, jak skládal mapu. "Jdeme."
"Hezkou zábavu," zabručel Billy a odjel k ledničce.
S Charliem nebylo těžké žít, ale připadalo mi, že Jacob to má ještě snadnější než já.
Jela jsem až na samý konec té štěrkové silnice a zastavila jsem kousek vedle cedule, která označovala začátek turistické cesty. Už to bylo dlouho, co jsem tu byla naposledy, a žaludek se mi nervózně chvěl. Tohle by mohla být velmi zlá věc. Ale bude to stát za to, jestli se dostanu blízko k němu.
Vystoupila jsem a podívala se na hustou zelenou stěnu před sebou.
"Šla jsem tudy," zamumlala jsem a ukázala přímo před sebe.
"Hmm," zamručel Jake.
"Co je?"
Podíval se směrem, který jsem ukázala, pak na jasně vyznačenou cestu, a zase zpátky.
"Odhadoval bych tě spíš na holku, co půjde po vyznačené cestě."
"Na to mě neužije." Smutně jsem se pousmála. "Já jsem rebelka."
Zasmál se a pak vytáhl naši mapu.
"Dej mi vteřinku." Zkušeným gestem si podržel kompas a pak otáčel mapou, až našel správnou polohu.
"Dobře - první linie na mřížce. Jdeme na to."
Viděla jsem, že Jacoba brzdím, ale nestěžoval si. Snažila jsem se nevzpomínat na svůj poslední výlet tímto lesem s úplně jiným společníkem. Normální vzpomínky byly stále nebezpečné. Kdybych si dovolila trochu se jim poddat, skončila bych v klubíčku na zemi a žalostně bych lapala po dechu. Jak bych to vysvětlila Jacobovi?
Ale soustředit se stále na přítomnost nebylo zase tak těžké, jak jsem si myslela. Les vypadal jako každý jiný na tomto poloostrově, a s Jacobem byla nálada úplně jiná.
Vesele si pískal nějakou neznámou melodii, máchal rukama a zlehka si vykračoval hrubým podrostem. Stíny se mi nezdály tak tmavé jako obvykle. To proto, že jsem tu měla svoje osobní sluníčko.
Jacob každých pár minut kontroloval kompas. Drželi jsme se přímo jednoho z jeho paprsků vyzařujících na mřížce. Opravdu to vypadalo, jako že ví, co dělá. Chtěla jsem ho pochválit, ale udržela jsem se. Bezpochyby by si přidal dalších pár let ke svému už tak nafouknutému věku.
Při chůzi jsem si pustila myšlenky na špacír a najednou mě popadla zvědavost. Nezapomněla jsem na rozhovor, který jsme vedli u mořských útesů - čekala jsem, až s tím zase přijde, ale asi se mu do toho nechtělo.
"Hele… Jaku?" zeptala jsem se váhavě.
"No?"
"Jak se to má… s Embrym? Už se vrátil k normálu?"
Jacob chviličku mlčel a stále kráčel vpřed dlouhými kroky. Když byl asi tři metry přede mnou, zastavil se, aby na mě počkal.
"Ne. Nevrátil," odpověděl, když jsem ho došla, a pusa se mu v koutcích svěšovala. Zůstal stát. Okamžitě jsem litovala, že jsem s tím začínala. "Pořád je se Samem."
"Jo."
Položil mi paži kolem ramen a díval se tak ustaraně, že jsem ji s úsměvem nesetřásla, jak bych to jinak možná udělala.
"Pořád se na tebe divně dívají?" napůl jsem zašeptala.
Jacob se díval skrz stromy. "Někdy."
"A Billy?"
"Nápomocný jako vždycky," řekl kyselým, rozzlobeným hlasem, který mě zarazil.
"Gauč u nás je pořád volný," nabídla jsem mu.
Zasmál se a vytrhl se z nepřirozené sklíčenosti. "Ale mysli na situaci, do které bychom tak dostali Charlieho - až Billy zavolá na policii, aby nahlásil můj únos."
Také jsem se zasmála, byla jsem ráda, že je Jacob už zase normální.
Zastavili jsme se, když prohlásil, že už jsme ušli devět kilometrů, pak jsme to na chviličku střihli západním směrem. Potom jsme se vydali zpět podél další linie na jeho mřížce. Všechno vypadalo přesně tak jako cesta tam a já jsem měla pocit, že moje pošetilé hledání skončí naprostým krachem. Taky jsem to přiznala, když se začalo stmívat a zamračený den pomalu přecházel do bezhvězdné noci, ale Jacob byl sebejistější.
"Pokud víš jistě, že jsme začali ze správného místa…" Podíval se na mě.
"Ano, to vím jistě."
"Pak to najdeme," slíbil, popadl mě za ruku a táhl mě hustým kapradím. Na druhé straně stál můj náklaďák. Pyšně na něj ukázal. "Věř mi."
"Jsi dobrý," uznala jsem. "Ale příště si s sebou musíme vzít baterku."
"Odteď si turistiku necháme na neděli. Nevěděl jsem, že jsi tak pomalá."
Vytrhla jsem mu ruku a utíkala za volant. Tím jsem ho rozesmála.
"Takže souhlasíš s dalším pokusem zítra?" zeptal se a vklouzl na místo spolujezdce.
"Jasně. Pokud ovšem nechceš jít sám, abych tě nezdržovala svým belháním."
"To přežiju," ujistil mě. "Jestli ovšem půjdeme znovu, měla by sis vzít nějaké náplasti proti otlakům. Vsadím se, že ty nové boty pěkně cítíš."
"Trochu," přiznala jsem. Měla jsem pocit, že mám na nohách víc puchýřů, než kolik se jich tam může reálně vejít.
"Doufám, že zítra uvidíme toho medvěda. To mě trochu zklamalo."
"Jo, mě taky," souhlasila jsem sarkasticky. "Možná budeme mít zítra víc štěstí a něco nás sežere!"
"Medvědi nechtějí žrát lidi. Moc jim nechutnáme." Zakřenil se na mě v tmavé kabině. "Samozřejmě ty bys mohla být výjimka. Vsadím se, že ty bys chutnala dobře."
"Moc díky," ušklíbla jsem se a podívala se stranou. Nebyl první, kdo mi to řekl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama