22.kapitola-hra na schovávanou 1/2

11. prosince 2008 v 20:24 | santana
Trvalo to mnohem méně času, než jsem si myslela - všechna ta hrůza, zoufalství, tříštění mého srdce. Minuty odtikávaly pomaleji než obvykle. Jasper stále ještě nebyl zpátky, když jsem se vrátila k Alici. Bála jsem se být s ní v jedné místnosti, bála jsem se, že uhodne… a ze stejného důvodu jsem se před ní bála ukrývat.
Myslela bych si, že už mě nic nepřekvapí, jak byly moje myšlenky zmučené a neklidné, ale byla jsem překvapená, když jsem viděla Alici skloněnou nad stolem, jak se oběma rukama drží za okraj.
"Alice?"
Nereagovala, když jsem ji zavolala jménem, ale její hlava se kývala pomalu ze strany na stranu a viděla jsem jí do tváře. Její oči byly bez výrazu, omámené… Moje myšlenky letěly k mé matce. Je snad už pozdě?
Spěchala jsem k ní a automaticky jsem se natáhla, abych ji vzala za ruku.
"Alice!" Jasperův výkřik proťal vzduch a v tu chvíli stál Jasper u ní, chytil její ruce a uvolnil jejich sevření kolem stolu. Dveře do pokoje se švihem zavřely s tichým cvaknutím.
"Co se děje?" zeptal se.
Otočila se tváří ode mě, zabořila mu obličej do hrudi. "Bella," hlesla.
"Já jsem tady," odpověděla jsem.
Otočila hlavu a zabodla se do mě pohledem, ale její oči byly podivně bezvýrazné. Okamžitě mi došlo, že nemluvila na mě, ale že to byla odpověď Jasperovi.
"Co jsi viděla?" zeptala jsem se - a v mém bezvýrazném, necitelném hlasu nebyla žádná otázka.
Jasper se na mě ostře podíval. Udržovala jsem si prázdný výraz a čekala jsem. Jeho oči byly zmatené, jak rychle těkaly mezi Aliciným a mým obličejem, cítily ten chaos… protože já jsem dokázala uhodnout, co teď Alice viděla.
Cítila jsem, jak se kolem mě rozhostila poklidná atmosféra. Uvítala jsem ji, použila ji, abych udržela své emoce disciplinované, pod kontrolou.
Alice se také sebrala.
"Nic, vážně," řekla nakonec a její hlas byl pozoruhodně klidný a přesvědčivý. "Jenom ta samá místnost jako předtím."
Konečně se na mě podívala, její výraz byl vyrovnaný a uzavřený. "Dala by sis snídani?"
"Ne, najím se na letišti." Také jsem byla velmi klidná. Šla jsem se do koupelny osprchovat. Téměř jako kdybych si vypůjčila Jasperův podivný mimořádný smysl, cítila jsem Alicino divoké - ačkoliv dobře skrývané - zoufalé přání, abych odešla z místnosti, aby byla s Jasperem sama. Aby mu mohla říct, že dělají něco špatně, že neuspějí…
Metodicky jsem se připravovala, soustředila se na každý drobný úkol. Rozpustila jsem si vlasy, takže se mi rozvířily kolem hlavy a zakryly mi obličej. Pokojná nálada, kterou Jasper vytvořil, na mě dobře zapůsobila a pomohla mi jasně myslet. Pomohla mi plánovat. Prohrabala jsem tašku, až jsem našla svou ponožku s penězi. Vyprázdnila jsem ji do kapsy.
Byla jsem nedočkavá, abychom už byli na letišti, a byla jsem ráda, když jsme kolem sedmé vyjeli. Tentokrát jsem na zadním sedadle tmavého auta seděla sama. Alice se zády opírala o dveře, obličejem k Jasperovi, ale zpoza svých slunečních brýlí vrhala pohledy směrem ke mně každých pár vteřin.
"Alice?" zeptala jsem se lhostejně.
Byla obezřetná. "Ano?"
"Jak to funguje? Ty věci, které vidíš?" dívala jsem se postranním okénkem a můj hlas zněl znuděně. "Edward říkal, že to není jednoznačné… že se věci mění?" Bylo těžší, než bych si myslela, říct jeho jméno. To muselo Jaspera vyburcovat a auto naplnila čerstvá vlna poklidnosti.
"Ano, věci se mění…" zamumlala - napadlo mě, že s nadějí v hlase. "U některých věcí mám větší jistotu než u jiných… třeba u počasí. S lidmi je to těžší. Vidím jenom cestu, po které jdou, dokud na ní jsou. Jakmile změní názor - učiní nové rozhodnutí, je jedno jak malé - celá budoucnost se posune."
Zamyšleně jsem přikývla. "Takže jsi nemohla vidět Jamese ve Phoenixu, dokud se nerozhodl sem přijet."
"Ano," souhlasila, zase obezřetná.
A neviděla mě v zrcadlové místnosti s Jamesem, dokud jsem se nerozhodla, že se tam s ním setkám. Snažila jsem se nemyslet na to, co ještě mohla vidět. Nechtěla jsem, aby moje panika vzbudila v Jasperovi ještě větší podezření. I tak mě budou sledovat dvakrát pozorněji než dosud, po tom Alicině vidění. Tohle nedokážu.
Dojeli jsme na letiště. Měla jsem štěstí na své straně, nebo to možná byly jenom dobré vyhlídky. Edwardovo letadlo přistávalo na terminálu čtyři, největším terminálu, kde přistávala většina letů - takže nebylo překvapující, že i ten jeho. Ale byl to terminál, který jsem potřebovala: největší, nejzmatenější. A ve třetím poschodí byly dveře, které mohly být jedinou nadějí.
Zaparkovali jsme ve čtvrtém patře velikých garáží. Vedla jsem je, pro jednou jsem věděla o svém okolí víc než oni. Sjeli jsme výtahem dolů do třetího poschodí, kde cestující odkládali zavazadla. Alice a Jasper strávili dlouhý čas prohlížením tabulí o odletech. Slyšela jsem, jak diskutují nad možnostmi pro a proti u New Yorku, Atlanty, Chicaga. Ta místa jsem nikdy neviděla. A ani neuvidím.
Čekala jsem na svou příležitost, netrpělivá, neschopná zastavit špičku nohy, kterou jsem klepala o zem. Seděli jsme v dlouhých řadách židlí vedle detektorů kovu, Jasper a Alice předstírali, že se dívají po lidech, ale ve skutečnosti se dívali na mě. Každý centimetr, který jsem se posunula ze svého sedadla, byl následován rychlým pohledem z koutku jejich očí. Bylo to beznadějné. Měla bych utéct? Odvážili by se fyzicky mě zastavit na tomto veřejném místě? Nebo by mě prostě následovali?
Vytáhla jsem neoznačenou obálku z kapsy a položila ji na Alicinu černou koženou tašku. Podívala se na mě.
"Můj dopis," řekla jsem. Přikývla a zastrčila ho pod vrchní klopu. On ho brzy najde.
Minuty ubíhaly a Edwardův přílet se přibližoval. Bylo překvapivé, jak každá buňka v mém těle jako by věděla, že přichází, toužila po jeho příchodu. To mi situaci velmi ztěžovalo. Zjistila jsem, že se snažím vymyslet nějakou výmluvu, abych tu mohla zůstat, chtěla jsem ho napřed vidět a pak uskutečnit svůj útěk. Ale věděla jsem, že je to nemožné, jestli mám mít nějakou šanci dostat se pryč.
Alice se několikrát nabídla, že se mnou dojde pro snídani. Řekla jsem jí, že to stačí později, že ještě nemám hlad.
Sledovala jsem tabuli příletů, dívala se, jak let za letem přistávají včas. Let ze Seattlu se přiblížil k vrchním řádkům tabule.
A pak, když už mi na útěk zbývalo jenom třicet minut, se čísla změnila. Jeho letadlo bylo o deset minut v předstihu. Už jsem neměla čas.
"Myslím, že se teď najím," řekla jsem rychle.
Alice vstala. "Půjdu s tebou."
"Vadilo by ti, kdyby místo tebe šel Jasper?" zeptala jsem se. "Cítím se trochu…" Nedokončila jsem větu. Dala jsem očima jasně najevo, co jsem neřekla slovy.
Jasper vstal. Aliciny oči byly zmatené, ale - jak jsem ke své úlevě viděla - ne podezíravé. Musí připisovat změnu ve svém vidění nějakému stopařovu manévru, a ne mojí zradě.
Jasper šel mlčky vedle mě, svou ruku na mém kříži, jako kdyby mě vedl. V prvních několika kavárnách jsem předstírala, že mě nabídka nezaujala, ve skutečnosti jsem však hledala, co jsem potřebovala. A za rohem jsem to našla: dámské toalety ve třetím poschodí, z dosahu Alicina ostrého zraku.
"Můžu?" zeptala jsem se Jaspera, jak jsme šli kolem. "Budu tam jen chviličku."
"Budu stát tady," řekl.
Jakmile se za mnou zavřely dveře, rozběhla jsem se. Pamatovala jsem si, jak jsem se na těchto záchodech jednou ztratila, protože tam byly dva východy.
Za protějšími dveřmi mě čekal jenom krátký sprint k výtahům, a jestli Jasper zůstal, kde říkal, že bude, vůbec se nedostanu do jeho zorného pole. Nedívala jsem se za sebe, jak jsem běžela. Tohle byla moje jediná šance a i kdyby mě viděl, musela jsem utíkat. Lidé na mě zírali, ale já jsem je ignorovala. Za rohem čekaly výtahy a já jsem se vrhla vpřed, vymrštila jsem ruku mezi zavírající se dveře jednoho obsazeného výtahu, který směřoval dolů. Vmáčkla jsem se k podrážděným pasažérům a ujistila se, že knoflík do prvního patra je zmačknutý. Už svítil, a dveře se zavřely.
Jakmile se dveře otevřely, byla jsem zase venku, za mnou se ozývalo otrávené mumlání. Zpomalila jsem, když jsem procházela kolem ochranky u zavazadlových karuselů, a jak se na dohled objevily dveře východu, dala jsem se znovu do běhu. Nemohla jsem vědět, jestli už mě Jasper nehledá. Měla bych jenom vteřiny, kdyby šel po mém pachu. Vyrazila jsem z automatických dveří, ale málem jsem se rozplácla o sklo, protože se otevíraly příliš pomalu.
Podél přeplněného kraje chodníku nebylo vidět žádný taxík.
Neměla jsem čas. Alice a Jasper si buď za chviličku uvědomí, že jsem pryč, nebo už jim to došlo. Najdou mě ve zlomku vteřiny.
Autobus kyvadlové dopravy do hotelu Hyatt právě zavíral dveře pár kroků ode mě.
"Počkejte!" zavolala jsem, utíkala a mávala na řidiče.
"Tohle je kyvadlo do Hyattu," řekl řidič zmateně, jak otevřel dveře.
"Ano," hněvala jsem se, "tam právě jedu." Vyběhla jsem po schodech.
Podíval se tázavě, že nemám žádná zavazadla, ale pak pokrčil rameny, tolik ho to nezajímalo, aby se zeptal.
Většina sedadel byla prázdná. Posadila jsem se co nejdál od ostatních cestujících a dívala se z okna, jak napřed chodník, pak letiště odjížděly dozadu. Nemohla jsem si pomoct a představovala si Edwarda, jak bude stát na kraji silnice, až dojde na konec mé stopy. Ještě nemůžu plakat, říkala jsem si. Pořád mám před sebou dlouhou cestu.
Štěstí mi přálo. Před Hyattem nějaký unaveně vypadající pár vyndával své poslední zavazadlo z kufru taxíku. Vyskočila jsem z autobusu, běžela k taxíku a vklouzla na sedadlo vedle řidiče. Unavený pár a řidič autobusu na mě zírali.
Řekla jsem překvapenému taxikáři matčinu adresu. "Potřebuju se tam dostat co nejrychleji."
"To je ve Scottsdale," stěžoval si.
Hodila jsem přes sedadlo čtyři dvacky.
"Bude to stačit?"
"Jasně, děvenko, žádný problém."
Zase jsem se opřela a složila si ruce do klína. Známé město kolem mě začalo uhánět, ale já jsem se z okénka nedívala. Vynakládala jsem úsilí, abych vše udržela pod kontrolou. Byla jsem odhodlaná neztrácet nervy, teď když se mi dařilo úspěšně uskutečňovat svůj plán. Nemělo žádný smysl dávat volný průchod větší hrůze, větší úzkosti. Moje cesta byla daná. Teď jsem po ní jenom musela jít.
Takže místo abych panikařila, zavřela jsem oči a pak jsem tu dvacetiminutovou jízdu strávila s Edwardem.
Představovala jsem si, že jsem zůstala na letišti, abych se s ním setkala. Živě jsem si představovala, jak bych se postavila na špičky, abych co nejdřív viděla jeho obličej. Jak rychle, jak půvabně by se proplétal davem lidí, který by nás dělil. A pak bych se rozběhla, abych vymazala těch posledních pár kroků mezi námi - bezhlavě jako vždycky - a už bych byla v jeho mramorových pažích, konečně v bezpečí.
Přemítala jsem, kam bychom jeli. Někam na sever, aby mohl být přes den venku. Nebo možná na nějaké velmi odlehlé místo, abychom spolu zase mohli lehat na sluníčku. Představovala jsem si ho někde na pláži, jeho kůže by jiskřila jako to moře. Nezáleželo by na tom, jak dlouho bychom se museli skrývat. I kdybych s ním musela zůstat trčet v hotelovém pokoji, byla bych v sedmém nebi. Pořád jsem pro něj měla tolik otázek. Mohla bych si s ním povídat na věky, nikdy nespat, nikdy ho neopouštět.
Viděla jsem teď jeho obličej tak jasně… skoro jsem slyšela jeho hlas. A navzdory vší hrůze a beznaději jsem byla prchavě šťastná. Natolik jsem se ponořila do svého bdělého snění uprchlíka, že jsem ztratila veškeré povědomí o utíkajících vteřinách.
"Hej, jaké bylo to číslo?"
Taxikářova otázka prolomila moje fantazírování, takže z mých krásných přeludů vyprchaly všechny barvy. A strach, bezútěšný a tvrdý, už čekal, aby zaplnil prázdné místo, které po nich zůstalo.
"Padesát osm, dvacet jedna." Můj hlas zněl přiškrceně. Taxikář se na mě podíval, nervózní, že snad mám záchvat nebo něco takového.
"Tak to jsme tady." Už už mě chtěl dostat z auta, pravděpodobně doufal, že nebudu chtít zpátky drobné.
"Díky," zašeptala jsem. Nemám se čeho bát, připomínala jsem si. Dům je prázdný. Musím spěchat; maminka na mě čeká, vyděšená, závisí na mně její život.
Vyběhla jsem ke dveřím, automaticky se natáhla, abych popadla klíč pod okapem. Odemkla jsem dveře. Uvnitř byla tma, prázdno, normálně. Běžela jsem k telefonu, cestou jsem rozsvítila světlo v kuchyni. Tam, na bílé tabuli, bylo desetimístné číslo napsané drobným, úhledným písmem. Prsty mi klopýtaly po číselníku, dělala jsem chyby. Musela jsem zavěsit a začít znovu. Soustředila jsem se tentokrát pouze na tlačítka, pečlivě jsem mačkala jedno po druhém. Povedlo se. Držela jsem telefon u ucha třesoucí se rukou. Zazvonil jen jednou.
"Haló, Bello," odpověděl ten klidný hlas. "To bylo velmi rychlé. Udělala jsi na mě dojem."
"Je maminka v pořádku?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 k-l k-l | Web | 11. prosince 2008 v 20:28 | Reagovat

to píšeš ty?

Je to hezké!

2 Santana-majitelka blogu Santana-majitelka blogu | 17. prosince 2008 v 14:05 | Reagovat

k-l: ne ne to bohužel já nepíšu,je to oficiální překlad knih od Stephenie Meyerové.

věr mi že bych si přála takto psát :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama