11.kapitola-kult 2/2

18. prosince 2008 v 20:28 | santana
"Cullenovy," odpověděl pomalu. Protahoval to slovo a přitom pozoroval můj obličej. "Viděl jsem to - vidím ti na očích, co to s tebou dělá, když řeknu jejich jméno."
Zavrtěla jsem hlavou ze strany na stranu, jednak abych to popřela, jednak abych ji zbavila těch myšlenek. Jak to věděl? A jak to souvisí se Samovým kultem? Je to gang nepřátel upírů? K čemu by to bylo, zakládat takovou společnost, když ve Forks už žádní upíři nežijí? Proč by Jacob začal věřit historkám o Cullenových teď, když důkazy o nich jsou dávno pryč a nikdy se nevrátí?
Trvalo mi dlouho, než jsem našla správnou odpověď. "Neříkej mi, že teď posloucháš Billyho nesmyslné pověry," řekla jsem v chabém pokusu o výsměch.
"On ví víc, než jsem si myslel."
"Mluv vážně, Jacobe."
Propaloval mě kritickým pohledem.
"Pověry stranou," řekla jsem rychle. "Pořád nechápu, z čeho obviňuješ… Cullenovy…" - škub -, "když odjeli víc než před půl rokem. Jak je můžeš vinit z toho, co Sam dělá teď?"
"Sam nedělá nic, Bello. A já vím, že Cullenovi jsou pryč. Ale někdy… se věci dají do pohybu, a pak už je moc pozdě."
"Co se dalo do pohybu? Na co je moc pozdě? Z čeho je obviňuješ?"
Najednou se mi díval zblízka přímo do obličeje a v očích mu hněvivě žhnulo. "Z toho, že existují," zasyčel.
Byla jsem překvapená a vyvedená z míry, že se ozval Edwardův varovný hlas, když jsem ani neměla strach.
"Teď mlč, Bello. Nedráždi ho," varoval mě v duchu.
Od té doby, co si Edwardovo jméno prorazilo cestu pečlivě vystavěnými zdmi, za kterými jsem ho pohřbila, nebyla jsem schopná znovu ho tam uvěznit. Teď to nebolelo - během těch vzácných vteřin, kdy jsem slyšela jeho hlas, mě to nebolelo.
Jacob přede mnou zuřil, třásl se hněvem.
Nechápala jsem, proč se mi Edwardův hlas nečekaně ozval. Jacob byl rozlícený, sinalý vzteky, ale byl to Jacob. Nebyl tu žádný adrenalin, žádné nebezpečí.
"Dej mu šanci, aby se uklidnil," naléhal Edwardův hlas.
Zavrtěla jsem zmateně hlavou. "Nebuď směšný," řekla jsem jim oběma.
"Fajn," odpověděl Jacob a znovu zhluboka oddechoval. "Já se s tebou nebudu hádat. Stejně je to jedno, ta škoda už se stala."
"Jaká škoda?"
Necouvl, když jsem mu ta slova křičela do obličeje.
"Pojďme zpátky. Už není co říct."
Vyjeveně jsem zírala. "To si piš, že je co říct! Ještě jsi nic neřekl!"
Prošel kolem mě a loudal se zpátky k domu.
"Dneska jsem potkala Quila," zakřičela jsem za ním.
Zarazil se uprostřed kroku, ale neotočil se.
"Vzpomínáš na svého kamaráda Quila? Jo, je vyděšený."
Jacob se otočil, aby se na mě podíval. Jeho výraz byl bolestný. "Quil," hlesl pouze.
"Taky se o tebe bojí. Je vyděšený."
Jacob zíral někam za mě zoufalýma očima.
Dloubala jsem dál. "Bojí se, že je na řadě."
Jacob se opřel o strom. Jeho obličej pod rudohnědým povrchem nabral podivný odstín zelené. "On nebude na řadě," zamumlal si Jacob pro sebe. "Nemůže být. Už je konec. Tohle se nemůže dít pořád. Proč? Proč?" Udeřil zaťatou pěstí do stromu. Nebyl to velký strom, byl tenký a jen o pár stop vyšší než Jacob. Ale přesto mě překvapilo, když se kmen poddal a hlasitě pod jeho údery praskl.
Jacob zíral na to ostré, zlomené místo s šokem, který se rychle změnil v hrůzu.
"Musím se vrátit." Otočil se a kráčel zpět tak rychle, že jsem musela popobíhat, abych mu stačila.
"Zpátky k Samovi!"
"Takhle to vidíš ty," řekl asi. Moc jsem mu nerozuměla; mumlal a díval se jinam.
Běžela jsem za ním až k náklaďáčku. "Počkej!" zavolala jsem, když zamířil k domu.
Otočil se a podíval se na mě, a já jsem viděla, že se mu zase třesou ruce.
"Jeď domů, Bello. Já už se s tebou nemůžu stýkat."
Nechtěl mi ublížit, ale povedlo se mu to, a bolelo to nečekaně silně. V očích se mi zase sbíhaly slzy. "Ty se… se mnou rozcházíš?" Ta slova jsem zvolila úplně špatně, ale nepřišla jsem na lepší způsob, jak vyjádřit, na co se ptám. Koneckonců, to, co bylo mezi mnou a Jakem, bylo víc než nějaká školní láska. Silnější.
Hořce se zasmál štěkavým smíchem. "To sotva. Kdyby to tak bylo, řekl bych: 'Zůstaňme přáteli.' Nemůžu říct ani to."
"Jacobe… proč? Sam ti nedovolí mít jiné přátele? Prosím tě, Jaku. Slíbil jsi mi to. Já tě potřebuju!" Ta nicotná prázdnota mého života předtím - předtím, než mi do něj Jacob vnesl zdání toho, že má nějaký smysl - se vrátila a postavila se mi. Samota mě dusila v hrdle.
"Je mi to líto, Bello," odsekával Jacob každé slovo chladným hlasem, který jako by mu ani nepatřil.
Nevěřila jsem, že tohle byl skutečný význam jeho slov. Zdálo se, jako kdyby se těma rozzlobenýma očima snažil říct něco jiného, ale nedokázala jsem to rozluštit.
Možná tady vůbec nešlo o Sama. Možná tohle nemělo vůbec co dělat s Cullenovými. Možná se jenom snažil nějak vykroutit z beznadějné situace. Možná bych ho měla nechat, jestli je to tak pro něj nejlepší. Měla bych to udělat. Bylo by to správné.
Ale slyšela jsem, jak můj hlas přechází v šepot.
"Je mi líto, že jsem nemohla… předtím… přála bych si, abych dokázala změnit, co k tobě cítím, Jacobe." Byla jsem zoufalá. Napínala, natahovala jsem pravdu tak dalece, až byla zakřivená téměř do tvaru lži. "Možná… možná bych se mohla změnit," zašeptala jsem. "Možná že kdybys mi dal trochu času… jenom mě teď neopouštěj, Jaku. To neunesu."
Jeho obličej přešel ve vteřině od hněvu k hrozné bolesti. Jedna třesoucí se ruka se ke mně natáhla.
"Ne. To si nesmíš myslet, Bello, prosím tě. Nedávej si to za vinu, nesmíš si myslet, že je to tvoje vina. Za tohle všechno můžu jenom já. Přísahám, o tebe tu vůbec nejde."
"O tebe nejde, jde o mě," zašeptala jsem. "Jen jsem to nevěděla."
"Myslím to vážně, Bello. Já nejsem…" přemáhal se a jeho hlas byl ještě chraptivější, jak se snažil ovládnout své emoce. Jeho oči byly zmučené. "Nejsem dost dobrý, abych byl tvůj přítel, nebo cokoliv jiného. Už nejsem takový, jaký jsem býval dřív. Nejsem dobrý."
"Cože?" zírala jsem na něj, zmatená a zděšená. "Co to říkáš? Jsi mnohem lepší než já, Jaku. Ty jsi dobrý! Kdo ti řekl, že nejsi? Sam? To je ošklivá lež, Jacobe! Nedovol mu, aby ti tohle říkal!" rozkřikla jsem se najednou.
Jacobův obličej se zatvrdil a zlhostejněl. "Nikdo mi nic říkat nemusel. Já vím, co jsem."
"Jsi můj přítel, to jsi! Jaku - tohle mi nedělej!"
Ustupoval ode mě.
"Je mi to líto, Bello," zamumlal zlomeně. Otočil se a téměř utíkal do domu.
Nebyla jsem schopná pohnout se z místa. Zírala jsem na červený domek; vypadal příliš malý, aby se do něj vešli čtyři velcí kluci a dva dospělí muži. Uvnitř se nic nedělo. Žádné třepotání okraje záclony, žádný zvuk hlasů nebo pohybu. Prázdně mi čelil.
Začalo mrholit, déšť mě štípal do kůže. Nemohla jsem odtrhnout oči od domu. Jacob se vrátí. Musí.
Déšť zesílil a vítr také. Kapky už nepadaly shůry; dopadaly v ostrém úhlu od západu. Cítila jsem vůni slané vody z oceánu. Vlasy mě šlehaly do tváře, lepily se na mokrá místa a zamotávaly se mi do řas. Čekala jsem.
Nakonec se dveře otevřely a já jsem s úlevou udělala krok dopředu.
Do dveří vjel Billy na vozíku. Za ním jsem nikoho neviděla.
"Zrovna volal Charlie, Bello. Řekl jsem mu, že jsi na cestě domů." Jeho oči byly plné lítosti.
Ta lítost to tak nějak završila. Neřekla jsem nic. Jenom jsem se jako robot otočila a nastoupila do auta. Předtím jsem nechala okýnka otevřená, a sedadla teď byla kluzká a mokrá. Nevadilo mi to. Beztak už jsem byla promoklá.
Není to tak zlé! Není to tak zlé! Moje mysl se mě snažila uklidnit. Byla to pravda. Tohle nebylo tak zlé. Tohle pro mě nebyl konec světa, tentokrát ne. Tohle byl jenom konec té trochy klidu, který mi zbyl. To bylo všechno.
Není to tak zlé, souhlasila jsem, a pak jsem dodala, ale je to dost zlé.
Myslela jsem si, že Jake léčí tu díru ve mně - nebo ji alespoň ucpává, drží ji, aby mě tolik nebolela. Mýlila jsem se. On jenom hloubil svou vlastní, takže jsem teď byla děravá jako ementál. Divila jsem se, proč se nerozpadnu na kusy.
Charlie čekal na verandě. Jak jsem zastavila, vyšel mi naproti.
"Billy volal. Říkal, že ses pohádala s Jakem - říkal, že jsi pěkně rozzlobená," vysvětloval, když mi otvíral dveře.
Pak se mi podíval do tváře. V jeho výrazu jsem zaznamenala nějaké zděšené poznání. Snažila jsem se pocítit, jak můj obličej vypadá zvenčí, abych věděla, co vidí. Zjistila jsem, že mi připadá prázdný a studený, a došlo mi, co mu to připomene.
"Takhle přesně se to nestalo," zamumlala jsem.
Charlie mě objal paží a pomohl mi vystoupit. Nekomentoval moje promočené oblečení.
"Tak co se tedy stalo?" zeptal se, když jsme byli uvnitř. Při těch slovech stáhl z opěradla pohovky přehoz a omotal mi ho kolem ramen. Uvědomila jsem si, že se pořád třesu.
Můj hlas byl jako bez života. "Sam Uley rozhodl, že se mnou Jacob už nesmí kamarádit."
Charlie na mě vrhl podivný pohled. "Kdo ti tohle řekl?"
"Jacob," konstatovala jsem, ačkoliv to přesně takhle nevyjádřil. Ale v podstatě to byla pravda.
Charlie svraštil obočí. "Vážně si myslíš, že s tím Uleyovic klukem není něco v pořádku?"
"Vím to. Ale Jacob o tom se mnou nechce mluvit." Slyšela jsem, jak voda z mých šatů skapává na podlahu a cáká na linoleum. "Jdu se převléct."
Charlie byl zamyšlený. "Dobře," řekl nepřítomně.
Rozhodla jsem se, že se osprchuju, protože mi byla taková zima. Ale horká voda jaksi neovlivňovala teplotu mojí kůže. Když jsem vypnula vodu a vystoupila ze sprchy, slyšela jsem Charlieho, jak dole s někým mluví. Zabalila jsem se do osušky a potichu otevřela dveře koupelny.
Charlieho hlas byl rozzlobený. "Tohle neberu. To nedává žádný smysl."
Pak bylo ticho a já jsem si uvědomila, že mluví do telefonu. Uběhla minuta.
"Nesváděj to na Bellu!" zakřičel najednou Charlie. Vyskočila jsem. Když znovu promluvil, jeho hlas byl opatrný a tišší. "Bella dala jasně najevo, že jsou s Jacobem jenom kamarádi… No, jestli to tak bylo, tak proč jsi to neřekl hned? Ne, Billy, já myslím, že ona má v tomhle pravdu… Protože znám svou dceru, a jestli říká, že se Jacob předtím bál…" Byl přerušen uprostřed věty, a když odpovídal, zase skoro křičel.
"Jak to myslíš, že neznám svou dceru tak dobře, jak si myslím!" Chviličku poslouchal a jeho odpověď byla tak tichá, že jsem ji málem neslyšela. "Jestli si myslíš, že jí to budu připomínat, tak to ses šeredně spletl. Zrovna se přes to začíná dostávat, a myslím, že je to hlavně díky Jacobovi. Jestli ji to, co má Jacob s tím Samem, ať je to cokoliv, stáhne zpátky do deprese, tak se mi z toho Jacob bude muset zodpovídat. Jsi můj přítel, Billy, ale tohle ubližuje mojí rodině."
Následovala další přestávka na Billyho odpověď.
"To jsi pochopil správně - ti kluci překročí hranici prstem u nohy, a já se to dozvím. Budeme tu situaci sledovat, tím si můžeš být jistý." Už to nebyl Charlie; teď mluvil policejní ředitel Swan.
"Fajn. Jo. Sbohem." Telefon hlasitě zapadl do vidlice.
Rychle jsem po špičkách přešla chodbu do svého pokoje. Charlie si v kuchyni něco hněvivě bručel.
Takže Billy bude svalovat vinu na mě. Já jsem Jaka uháněla a on už toho měl dost.
Bylo to zvláštní, protože jsem se sama bála, že to tak je, ale po tom, co mi Jacob dnes odpoledne řekl, už jsem tomu nevěřila. Bylo to mnohem víc než jen neopětovaná školní láska a mě překvapilo, že by se Billy snížil k tomu, aby to tvrdil. Vzbudilo to ve mně přesvědčení, že to tajemství, které si střeží, je mnohem větší, než jsem si představovala. Alespoň mám teď Charlieho na své straně.
Natáhla jsem si pyžamo a stulila se do postele. V tu chvíli se mi zdál život tak černý, že jsem si dovolila podvádět. Ta díra - teď už díry - stejně bolely, tak co na tom sejde? Vytáhla jsem vzpomínku - ne skutečnou, ta by bolela příliš, ale falešnou vzpomínku na Edwardův hlas, který jsem v duchu slyšela dnes odpoledne - a přehrávala jsem si ji v hlavě pořád dokola, až jsem usnula a slzy mi přitom stále klidně stékaly po prázdném obličeji.
Dnes v noci se mi zdál nový sen. Padal déšť a Jacob šel neslyšně vedle mě, ačkoliv pod mýma nohama země vrzala jako suchý štěrk. Ale tohle nebyl můj Jacob; byl to ten nový, zahořklý, půvabný Jacob. Hladká obratnost jeho chůze mi připomínala někoho jiného, a jak jsem se dívala, jeho rysy se začínaly měnit. Hnědočervená barva jeho kůže bledla, až byl ve tváři bělavý jako kost. Jeho oči zezlátly, pak zrudly a pak zase zezlátly. Jeho ostříhané vlasy se vlnily ve vánku a měnily barvu dobronzova, kde se jich dotkl vítr. A jeho obličej nabíral takovou krásu, až mi to bralo dech. Natáhla jsem se po něm, ale on ustoupil o krok zpátky a zvedl ruce před sebe jako štít. A pak Edward zmizel.
Nebyla jsem si jistá, když jsem se ve tmě probudila, jestli jsem zrovna začala plakat nebo jestli mi tekly slzy, zatímco jsem spala, a teď jenom tečou dál. Zírala jsem na temný strop. Cítila jsem, že noc je tak v půli - stále jsem se zmítala v polospánku. Zavřela jsem unaveně oči a modlila se za hluboký spánek beze snů.
V tu chvíli jsem zaslechla hluk, který mě předtím musel vzbudit. Něco ostrého mi dlouze škrábalo na okno s vysokým kvílením, jako nehty o sklo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama