Prosinec 2008

12.kapitola-vetřelec 2/2

18. prosince 2008 v 20:30 | santana
"Jacobe!" vykřikla jsem, ale byl pryč.
Místo něj tam stál ohromný červenohnědý vlk s tmavýma, inteligentníma očima.
Sen změnil směr, jako když vlak přehodí na jinou kolej.
Tohle nebyl ten samý vlk, o kterém se mi zdálo v tom jiném životě. Tohle byl velký rudohnědý vlk, od kterého jsem před týdnem stála na louce jenom na půl kroku. Tenhle vlk byl obrovský, monstrózní, větší než medvěd.
Tenhle vlk se na mě upřeně díval, snažil se mi dát svýma inteligentníma očima najevo něco velmi podstatného. Černohnědýma, povědomýma očima Jacoba Blacka.
Probudila jsem se, jak jsem křičela z plných plic.
Skoro jsem čekala, že mě tentokrát Charlie přijde zkontrolovat. Tohle nebyl můj obvyklý křik. Zabořila jsem hlavu do polštáře a snažila se ztlumit hysterii, která se mým křikem drala na povrch. Přitiskla jsem si bavlněný povlak pevně na obličej a přála si, abych stejně tak mohla udusit spojitost, ke které jsem právě došla.
Ale Charlie dovnitř nepřišel a mně se nakonec podařilo zdusit ten podivný jekot, který mi vycházel z hrdla.
Celé jsem si to teď vybavila - každé slovo, které mi Jacob řekl toho dne na pláži, i tu část, než se dostal k upírům, "studeným". Obzvláště tu první část.
"Znáš nějaké staré příběhy o tom, odkud pocházíme - myslím my Quileuté?" začal.
"Vlastně ne," přiznala jsem.
"No, existuje spousta legend, některé se údajně datují až k potopě světa - staří Quileuté prý přivázali své kánoe k vrcholkům nejvyšších stromů na hoře, aby přežili jako Noe se svou archou." Usmál se, aby mi ukázal, jak málo těm historkám věří. "Jiná legenda tvrdí, že pocházíme z vlků - a že vlci jsou pořád naši bratři. Je proti kmenovému zákonu je zabíjet.
A pak jsou historky o studených," hlas mu klesl trochu níž.
"Studených?"
"Ano. Existují historky o studených stejně staré jako legendy o vlcích, ale některé jsou mnohem mladší. Podle legendy můj vlastní pradědeček některé ze studených znal. On to byl, kdo s nimi uzavřel smlouvu, podle které se drží dál od našeho území." Zvedl oči v sloup.
"Tvůj pradědeček?"
"Byl starší kmene, jako můj otec. Víš, studení jsou přirozenými nepřáteli vlků - no, vlastně ne obyčejných vlků, ale vlků, kteří se změní v lidi, jako naši předkové. Vy byste jim říkali vlkodlaci."
"Vlkodlaci mají nepřátele?"
"Jenom jednoho."
V krku jsem měla knedlík, který mě dusil. Snažila jsem se ho spolknout, ale byl tam usazený a nehýbal se. Chtěla jsem ho vyplivnout.
"Vlkodlak," vydechla jsem.
Ano, to bylo slovo, kterým jsem se dusila.
Celý svět se zakymácel, vychýlil se špatným směrem ze své osy.
Jaké je tohle místo? Může doopravdy existovat svět, kde staré legendy ožívají a překračují hranice malých bezvýznamných městeček, aby se utkaly s mytickými příšerami? Znamenalo to, že každá nemožná pohádka má někde pravdivý základ? Existuje vůbec nějaký rozumný a normální svět, nebo je všechno jenom magie a strašidelné historky?
Sevřela jsem si hlavu do dlaní, aby mi nevybuchla.
Tichý střízlivý hlas vzadu v mé mysli se mě ptal, proč tak vyvádím. Copak jsem dávno neuvěřila v existenci upírů - a tenkrát bez vší té hysterie?
Přesně tak, chtěla jsem na něj zakřičet zpátky. Cožpak nestačí jeden mýtus, není to dost na celý život?
Navíc jsem nikdy ani na chvilku nepřestávala vnímat, že Edward Cullen je naprosto mimořádný. Nebylo to takové překvapení, když jsem zjistila, co je zač - protože bylo jasné, že to není obyčejný člověk.
Ale Jacob? Jacob, který byl jenom Jacob a nic víc než Jacob? Jacob, můj kamarád? Jacob, jediný člověk, ke kterému jsem si dokázala vytvořit nějaký vztah…
A ani on nebyl člověk.
Potlačovala jsem nutkání znovu se rozkřičet.
Co tohle vypovídalo o mně?
Na to jsem znala odpověď. Vypovídalo to, že je se mnou něco hluboce v nepořádku. Proč by se jinak můj život hemžil postavami z hororových filmů? Proč by mi jinak na nich záleželo tolik, že mě to trhá na kusy, když se chovají, jak jim jejich mytická podstata velí?
V hlavě se mi všechno točilo a posouvalo, takže věci, které předtím znamenaly jedno, teď znamenaly něco jiného.
Neexistoval žádný kult. Nikdy neexistoval žádný kult, ani žádný gang. Ne, bylo to mnohem horší. Byla to smečka.
Smečka pěti neuvěřitelně obrovských, různobarevných vlkodlaků, kteří se za mnou kradli po Edwardově louce…
Najednou mě popadl horečnatý spěch. Koukla jsem na hodiny - bylo dost brzo, ale mně to bylo jedno. Musela jsem se okamžitě dostat do La Push. Musela jsem vidět Jacoba, aby mi mohl říct, že jsem se úplně nezbláznila.
Natáhla jsem si první čisté oblečení, které jsem našla, a bylo mi jedno, jestli se k sobě hodí, nebo ne, a pádila jsem dolů, brala jsem schody po dvou. Málem jsem narazila do Charlieho, jak jsem smykem zabrzdila v chodbě cestou ke dveřím.
"Kam jdeš?" divil se. Oba jsme byli překvapení, že jeden druhého vidí. "Víš, kolik je hodin?"
"Jo. Musím se vidět s Jacobem."
"Myslel jsem, že ta věc se Samem…"
"To nevadí, musím s ním hned teď mluvit."
"Je hodně brzo." Zamračil se, když se můj výraz neměnil. "Nechceš se nasnídat?"
"Nemám hlad," vyhrkla jsem. Stál mi v cestě k východu. Zvažovala jsem, že se kolem něj protáhnu a uteču mu, ale věděla jsem, že bych mu to později musela vysvětlovat. "Vrátím se brzy, ano?"
Charlie se zamračil. "Rovnou k Jacobovi domů, ano? Žádné zastávky po cestě?"
"No jasně že ne, kde bych se zastavovala?" Nemohla jsem se dočkat, až vypadnu.
"Já nevím," přiznal. "Jenomže… no, došlo k dalšímu útoku - zase ti vlci. Bylo to opravdu blízko horkých pramenů - tentokrát máme svědka. Obětí je muž, který stál jenom pár metrů od silnice, když najednou zmizel. Jeho žena se o pár minut později vydala ho hledat, a uviděla velkého šedého vlka, tak běžela pro pomoc."
Žaludek se mi zhoupl, jako kdybych udělala vývrtku na tobogánu. "Zaútočil na něj vlk?"
"Není po něm stopy - zase jenom trocha krve." Charlieho obličej byl zbrázděný bolestí. "Strážci tam vyrážejí ozbrojeni a berou s sebou ozbrojené dobrovolníky. Je mnoho lovců, kteří se toho touží zúčastnit - za mrtvoly vlků je vypsaná odměna. To znamená velkou palebnou sílu rozptýlenou po lese, a to mi dělá starosti." Zavrtěl hlavou. "Když se lidi moc vzruší, dochází k nehodám…"
"Oni budou na vlky střílet?" Hlas mi vyletěl o tři oktávy.
"Co jiného se dá dělat? Co je na tom špatného?" zeptal se a napjatýma očima se mi pátravě díval do obličeje. Cítila jsem se slabá; musela jsem být bělejší než obvykle. "Nestává se z tebe zapřísáhlý ochránce přírody, že ne?"
Nemohla jsem odpovědět. Kdyby se na mě nedíval, dala bych si hlavu mezi kolena. Zapomněla jsem na pohřešované turisty, na krvavé stopy… Nespojila jsem si tyto skutečnosti s tím, co jsem si uvědomila prve.
"Podívej, holčičko, nenech se tím vystrašit. Prostě zůstaň ve městě nebo na silnici - žádné zastávky - ano?"
"Ano," opakovala jsem slabým hlasem.
"Musím jít."
Poprvé jsem se na něj podívala zblízka a viděla, že má k pasu připnutou zbraň a na nohou pohorky.
"Nejdeš na ty vlky, tati, že ne?"
"Musím pomoct, Bells. Ztrácejí se lidé."
Hlas mi zase vystřelil, teď téměř hystericky. "Ne! Ne, nechoď. Je to moc nebezpečné!"
"Musím dělat svou práci, dítě. Nebuď taková pesimistka - nic se mi nestane." Otočil se ke dveřím a podržel je otevřené. "Jdeš?"
Zaváhala jsem, žaludek se mi stále kroutil v nepříjemných otáčkách. Co jsem měla říct, abych ho zastavila? Bylo mi příliš mdlo, abych vymyslela nějaké řešení.
"Bells?"
"Možná je moc brzy, jet do La Push," zašeptala jsem.
"Souhlasím," řekl, vykročil ven do deště a přitom za sebou zavřel dveře.
Jakmile byl z dohledu, padla jsem na podlahu a sklonila hlavu mezi kolena.
Měla bych jít za Charliem? Ale co mu řeknu?
A co bude s Jacobem? Jacob byl můj nejlepší přítel; musela jsem ho varovat. Jestli opravdu je - přikrčila jsem se a přinutila se vyřknout v duchu to slovo - vlkodlak (a já jsem věděla, že je, cítila jsem to), pak na něj lidé budou střílet! Musela jsem to říct jemu a jeho přátelům, že se lidé budou snažit je zabít, jestli budou běhat po lese v podobě obrovských vlků. Musela jsem jim říct, aby toho nechali.
Musejí toho nechat! Charlie byl venku v lese. Sejde jim na tom? Přemítala jsem… Až doteď mizeli pouze cizinci. Znamenalo to něco, nebo to byla jenom náhoda?
Musela jsem věřit, že alespoň Jacobovi na tom sejde.
Ať tak či tak, musela jsem ho varovat.
Nebo… nemusela?
Jacob byl můj nejlepší přítel, ale byl také příšera? Skutečná? Zlá? Měla bych ho varovat, jestli on a jeho přátelé jsou… vrazi? Jestli venku chladnokrevně pobíjejí nevinné turisty? Jestli jsou skutečně ve všech ohledech jako ty nestvůry z hororů, nebude špatnost je chránit?
Nevyhnutelně jsem musela porovnat Jacoba a jeho přátele s Cullenovými. Objala jsem si pažemi hruď, abych zakryla tu díru, zatímco jsem o nich přemýšlela.
Jasně, o vlkodlacích jsem nic nevěděla. Čekala bych něco podobného jako ve filmech - velká chlupatá, napůl lidská stvoření nebo tak něco - kdybych vůbec něco čekala. Takže jsem nevěděla, co je nutí lovit, jestli hlad nebo žízeň po krvi nebo jenom touha zabíjet. To se pak těžko porovnává.
Ale nemohlo to být horší než to, co podstupovali Cullenovi ve své snaze chovat se bezúhonně. Myslela jsem na Esme - bylo mi do breku, když jsem si představila její laskavý, líbezný obličej - a jak si přes veškerou svou mateřskost a lásku musela držet nos a celá zahanbená přede mnou utéct, když jsem krvácela. Nemohlo to být těžší než tohle. Myslela jsem na Carlislea, jak jedno století za druhým bojoval sám se sebou, aby se naučil nevnímat krev, aby mohl zachraňovat životy jako lékař. Nic nemohlo být těžší než tohle.
Vlkodlaci si zvolili jinou cestu.
A co bych si teď měla zvolit já?

12.kapitola-vetřelec 1/2

18. prosince 2008 v 20:29 | santana
Vytřeštila jsem oči strachy, ačkoliv jsem byla tak vyčerpaná a zmatená, že jsem si nebyla ještě jistá, jestli jsem vzhůru, nebo spím.
Ozvalo se další škrábání na okno provázené tím samým tenkým vysokým zvukem.
Zmatená a nemotorná ospalostí jsem se vymotala z postele k oknu a cestou jsem se mrkáním snažila setřást slzy, které mi zůstaly v očích.
Za sklem nejistě kolísal velký temný stín a kymácel se ke mně, jako kdyby chtěl okno prorazit. Vrávoravě jsem ustoupila dozadu, celá vyděšená, a hrdlo se mi sevřelo, že jsem nemohla vykřiknout.
Victoria.
Přišla si pro mne.
Jsem mrtvá.
Ale Charlieho nedostane!
Potlačila jsem výkřik, který se mi dral z hrdla. Tohle si budu muset odbýt v tichosti. Nějak to zvládnu. Musela jsem zabránit tomu, aby se Charlie přišel přesvědčit…
A pak ten tmavý stín zavolal známým chraplavým hlasem.
"Bello!" volal přidušeně. "Au! Zatraceně, otevři to okno! AU!"
Potřebovala jsem dvě vteřiny, abych setřásla strach, než jsem se mohla pohnout, ale pak jsem spěchala k oknu a otevřela ho. Mraky byly zezadu matně osvětlené, což mi stačilo na to, abych rozeznávala obrysy.
"Co tu děláš?" vydechla jsem.
Jacob nejistě visel na vršku jedle, která rostla uprostřed malého dvorku před domem. Jeho vahou se strom ohnul ke zdi a on se teď houpal - nohy mu klinkaly šest metrů nad zemí - necelý metr ode mne. Tenké větve na špici stromu škrábaly o stěnu domu s vrzavým kvílením.
"Snažím se dodržet" - hromoval a posunul těžiště, jak ho vršek stromu praštil - "svůj slib!"
Zamrkala jsem mokrýma zamlženýma očima, najednou jsem si byla jistá, že se mi to zdá.
"Kdy jsi mi slíbil, že se zabiješ pádem ze stromu u nás před domem?"
Odfrkl si pohrdlivě a komíhal nohama, aby zlepšil rovnováhu. "Uhni mi z cesty," poručil.
"Cože?"
Znovu zakomíhal nohama dozadu a dopředu, aby si zvýšil rozkmit. Došlo mi, o co se pokouší.
"Jaku, ne!"
Ale přikrčila jsem se, protože už bylo pozdě. Se zabručením se vrhl do mého otevřeného okna.
Do hrdla se mi dral další křik, jak jsem čekala, že spadne a zabije se - nebo se alespoň zmrzačí o dřevěné obití domu. K mému šoku se hbitě zhoupl do mého pokoje a s hlasitým žuchnutím přistál na nohou.
Oba jsme se automaticky podívali ke dveřím a zadrželi dech. Čekali jsme, jestli ten hluk neprobudil Charlieho. Uběhl krátký okamžik ticha a pak jsme uslyšeli ztlumený zvuk Charlieho chrápání.
Po Jacobově tváři se roztáhl široký úsměv; zdálo se, že je na sebe mimořádně pyšný. Nebyl to ten úsměv, který jsem znala a milovala - byl to nový úsměv, zůstal jen hořkým výsměchem jeho staré upřímnosti, na nové tváři, která patřila Samovi.
To na mě bylo trochu moc.
Kvůli tomuhle klukovi jsem plakala, až jsem z toho usnula. Jeho hrubé odmítnutí vyrazilo bolestivou novou díru do toho, co mi zbylo z hrudi. Nechal po sobě novou noční můru, jako infekci v ráně - urážku po zranění. A teď tady stál v mém pokoji a culil se na mě, jako kdyby se nic nestalo. A co hůř, i když byl jeho příchod hlučný a podivný, připomněl mi doby, kdy se ke mně Edward vkrádal v noci oknem. A ten, kdo mi to připomínal, zlomyslně dloubal do nezhojených ran.
Všechno tohle a navíc ještě fakt, že jsem byla utahaná jako kůň, mě nenaladilo zrovna přátelsky.
"Vypadni!" zasyčela jsem a dala do toho šepotu tolik jedovatosti, kolik jsem jen dokázala.
Zamrkal a jeho obličej ztuhl překvapením.
"Ne," zaprotestoval. "Přišel jsem se omluvit."
"To neberu!"
Snažila jsem se vystrčit ho zpátky ven z okna - konec konců, jestli je to jen sen, tak si nemůže doopravdy ublížit. Bylo to ovšem zbytečné. Nepohnula jsem s ním ani o píď. Rychle jsem spustila ruce a ustoupila od něj.
Neměl na sobě tričko, ačkoliv vzduch proudící oknem dovnitř byl tak studený, že mě roztřásl, a mně bylo nepříjemné dotýkat se rukama jeho nahé hrudi. Jeho kůže pálila, jako když jsem mu posledně sahala na čelo. Jako kdyby byl pořád nemocný a měl horečku.
Nezdál se nemocný. Ale byl obrovský. Naklonil se nade mnou, tak velký, že zastínil okno, neschopen slova z mé zuřivé reakce.
Najednou to bylo prostě víc, než jsem dokázala snést - připadalo mi, jako by se na mě najednou zhroutily všechny mé bezesné noci. Byla jsem tak příšerně unavená, že jsem si myslela, že se snad okamžitě zhroutím na podlahu. Nejistě jsem zavrávorala a snažila se udržet oči otevřené.
"Bello?" zašeptal úzkostně Jacob. Chytil mě za loket, jak jsem se znovu zakymácela, a kormidloval mě zpátky k posteli. Nohy mi podklesly, když jsem došla k pelesti, a já jsem sebou plácla na matraci jako hadrová panenka.
"Hele, jsi v pořádku?" zeptal se Jacob a na čele mu naskočily ustarané vrásky.
Podívala jsem se na něj, slzy na tvářích mi ještě neoschly. "Kdy proboha budu v pořádku, Jacobe?"
Úzkost v jeho obličeji nahradila stopa hořkosti. "No jasně," souhlasil a zhluboka se nadechl. "Stojí to za hovno. No… Já - já se hrozně omlouvám, Bello." Ta omluva byla upřímná, o tom nebylo pochyb, ačkoliv měl ve tváři stále patrný hněv.
"Proč jsi sem přišel? Já nechci, aby ses mi omlouval, Jaku."
"Já vím," zašeptal. "Ale nemohl jsem věci nechat tak, jak zůstaly odpoledne. To bylo hrozné. Je mi to líto."
Zavrtěla jsem unaveně hlavou. "Já ničemu nerozumím."
"Já vím. Chci ti to vysvětlit…" Najednou se odmlčel s pusou otevřenou, téměř jako by mu něco odřízlo přívod vzduchu. Pak se zhluboka nadechl. "Ale nemůžu," dokončil zase rozzlobeně. "Je mi líto, ale nejde to."
Položila jsem si hlavu do dlaní. "Proč?" zeptala jsem se ztlumeně.
Chvilku mlčel. Otočila jsem hlavu ke straně - příliš unavená, abych ji udržela vzpřímenou - abych viděla jeho výraz. Překvapil mě. Jeho oči se dívaly úkosem, zuby měl zaťaté, čelo zvrásněné úsilím.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
Ztěžka vydechl a já jsem si uvědomila, že zadržoval dech. "Nemůžu to udělat," zamumlal bezmocně.
"Co nemůžeš?"
Ignoroval mou otázku. "Podívej, Bello, ty jsi nikdy neměla tajemství, které jsi nesměla nikomu prozradit?"
Podíval se na mě vědoucíma očima a moje myšlenky okamžitě přeskočily ke Cullenovým. Doufala jsem, že se netvářím příliš provinile.
"Něco, co jsi věděla, že musíš utajit před Charliem, před maminkou…?" naléhal. "Něco, o čem jsi nechtěla mluvit ani se mnou? Dokonce ani teď?"
Cítila jsem, jak se mi oči napjaly. Neodpověděla jsem na jeho otázku, ačkoliv jsem věděla, že to bude považovat za kladnou odpověď.
"Dokážeš pochopit, že bych mohl být ve stejné… situaci?" Znovu se přemáhal, zdálo se, že se pere o správná slova. "Někdy se loajalita postaví do cesty tomu, co chceš udělat. Někdy nejde o tvoje tajemství, a proto ho nemůžeš prozradit."
Tak proti tomu jsem nemohla nic namítat. Měl naprostou pravdu - měla jsem tajemství, které nebylo moje, a já jsem neměla právo ho prozradit, tajemství, které jsem se cítila zavázána chránit. Tajemství, o kterém najednou jako by Jacob všechno věděl.
Stále jsem nechápala, jak to souvisí s ním nebo se Samem nebo s Billym. Co je jim do toho, když už jsou Cullenovi stejně pryč?
"Já nevím, proč jsi sem přišel, Jacobe, když jsi mi chtěl nabídnout jenom hádanky místo odpovědí."
"Promiň," zašeptal. "Mně to hrozně vadí, ale jinak to nejde."
Dlouhou chvíli jsme se jeden na druhého dívali v temném pokoji, na tváři beznadějný výraz.
"Největší legrace na tom je," vyhrkl najednou, "že ty už to víš. Já už jsem ti všechno řekl!"
"O čem to mluvíš?"
Vyplašeně se nadechl a pak se ke mně naklonil a jeho výraz se ve vteřině změnil z beznaděje v planoucí naléhavost. Zíral mi zuřivě do očí a jeho hlas byl zbrklý a dychtivý. Říkal mi ta slova přímo do obličeje; jeho dech byl stejně horký jako jeho kůže.
"Myslím, že jsem přišel na způsob, jak si s tím poradit - ty to totiž víš, Bello! Nemůžu ti to říct, ale kdybys to uhodla! To by mi vytrhlo trn z paty!"
"Ty chceš, abych hádala? Co mám uhodnout?"
"Moje tajemství! Ty to dokážeš - ty znáš odpověď!"
Dvakrát jsem zamrkala, snažila jsem se vyčistit si hlavu. Byla jsem tak unavená. Nic, co říkal, mi nedávalo smysl.
Díval se na můj bezvýrazný obličej a pak se jeho tvář znovu napjala úsilím. "Vydrž, uvidíme, jestli ti dokážu nějak pomoct," řekl. Ať se snažil udělat cokoliv, bylo to tak těžké, že namáhavě oddychoval.
"Pomoct?" zeptala jsem se a snažila se udržet soustředění. Víčka se mi zavírala, ale přinutila jsem se nechat je otevřená.
"Jo," řekl a ztěžka dýchal. "Dát ti nápovědu, víš."
Vzal můj obličej do svých ohromných pálivých dlaní a podržel ho pár centimetrů od svého. Zíral mi do očí a šeptal, jako kdyby chtěl sdělit něco mezi řádky.
"Pamatuješ si na den, kdy jsme se poprvé setkali - na pláži v La Push?"
"Samozřejmě."
"Vyprávěj mi o tom."
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se soustředit. "Ptal ses na můj náklaďáček…"
Přikývl a pobízel dál.
"Mluvili jsme o Rabbitu…"
"Pokračuj."
"Šli jsme se projít dolů po pláži…" Zatímco jsem vzpomínala, tváře se mi pod jeho dlaněmi ohřívaly, ale on by si toho nevšiml, jak byla jeho kůže horká. Požádala jsem ho tehdy, aby se se mnou šel projít, pak jsem s ním nešikovně flirtovala, abych z něj vydolovala informace, a podařilo se mi to.
Přikyvoval a nedočkavě mě pobízel, abych vzpomínala dál.
Můj hlas byl skoro neslyšitelný. "Vyprávěl jsi mi strašidelné historky… quileutské legendy."
Zavřel oči a znovu je otevřel. "Ano." To slovo bylo napjaté, horlivé, jako kdybych se dostávala k něčemu životně důležitému. Mluvil pomalu, aby bylo každé slovo zřetelné. "Pamatuješ si, co jsem říkal?"
I ve tmě musel být schopen vidět změnu v barvě mého obličeje. Jak jsem na to vůbec mohla zapomenout? Aniž by si uvědomoval, co dělá, řekl mi přesně to, co jsem toho dne potřebovala vědět - že Edward je upír.
Díval se na mě očima, které věděly příliš mnoho. "Zamysli se pořádně," nabádal mě.
"Ano, pamatuju si to," vydechla jsem.
Zhluboka se nadechl, přemáhal se. "Pamatuješ si všechny histor-?" Nemohl dokončit otázku. Ústa se mu otevřela dokořán, jako kdyby měl něco nacpaného v krku.
"Všechny historky?" zeptala jsem se.
Němě přikývl.
V hlavě mi vířilo. Jenom jediná historka byla opravdu důležitá. Věděla jsem, že zmínil i jiné, ale nemohla jsem si vzpomenout na ten pro mě bezvýznamný úvod, když jsem měla mozek tak zatemněný vyčerpáním. Začínala jsem vrtět hlavou.
Jacob zasténal a seskočil z postele. Přitiskl si pěsti na čelo a dýchal rychle a rozzlobeně. "Ty to víš, ty to víš," mumlal si pro sebe.
"Jaku? Jaku, prosím tě. Já jsem vyčerpaná. Tohle mi teď vůbec nejde. Možná ráno…"
Nabral zhluboka dech, aby se uklidnil, a přikývl. "Možná se ti to vybaví. Asi chápu, proč si pamatuješ jen tu jednu historku," dodal sarkastickým, hořkým tónem. Žuchnul zpátky na postel vedle mě. "Nevadilo by ti, kdybych se tě zeptal na jednu věc?" pokračoval, stále sarkastickým tónem. "Od té doby umírám touhou to vědět."
"Na jakou věc?" zeptala jsem se opatrně.
"Jde o tu upíří historku, kterou jsem ti vykládal."
Dívala jsem se na něj obezřetnýma očima, neschopna odpovědi. Stejně se zeptal.
"Ty jsi to tehdy vážně nevěděla?" zeptal se zase chraplavě. "Až ode mě ses dozvěděla, co je zač?"
Jak tohle věděl? Proč se rozhodl té historce uvěřit, a proč teď? Zatnula jsem zuby. Zírala jsem na něj a nehodlala jsem odpovědět. To mu došlo.
"Chápeš, jak to myslím s tou loajalitou?" zamumlal ještě chraplavěji. "Jsem ve stejné situaci jako ty, ale mám to horší. Nedokážeš si představit, jak pevně jsem vázán…"
Nelíbilo se mi to - nelíbilo se mi, jak přivíral oči, jako kdyby měl bolest, když mluvil o tom, že je vázán. Nelíbilo se bylo slabé slovo - uvědomila jsem si, že to nenávidím, nenávidím cokoliv, co mu působí bolest. Zuřivě to nenávidím.
V duchu se mi vybavil Samův obličej.
Já jsem se zavázala dobrovolně. Ochraňovala jsem tajemství Cullenových z lásky; neopětované sice, ale opravdové. Pro Jacoba to asi tak nebylo.
"Neexistuje žádný způsob, jak by ses z toho mohl vyvázat?" zašeptala jsem a dotkla se hrubého místa na temeni, kde mu končily ostříhané vlasy.
Ruce se mu začaly třást, ale neotevřel oči. "Ne, tohle mám na celý život. Na doživotí." Smutný smích. "Možná déle."
"Ne, Jaku," zasténala jsem. "Co kdybychom utekli? Jenom ty a já. Co kdybychom utekli z domova a nechali Sama tady?"
"Bello, před tím se nedá utéct," zašeptal. "Ale utekl bych s tebou, kdybych mohl." Také ramena se mu teď třásla. Zhluboka se nadechl. "Podívej, já musím odejít."
"Proč?"
"Zaprvé vypadáš, jako kdybys měla každou chvíli omdlít. Potřebuješ se vyspat - já potřebuju, abys byla ve formě. Ty na to přijdeš, musíš."
"A proč ještě?"
Zamračil se. "Musel jsem se vykrást z domu - nemám se s tebou vídat. Budou se divit, kde jsem." Zkroutil pusu. "Asi bych měl jít a dát jim vědět."
"Nemusíš jim nic říkat," zasyčela jsem.
"Ale stejně to udělám."
Vzplanula jsem hněvem. "Já je nenávidím!"
Jacob se na mě překvapeně podíval vykulenýma očima. "Ne, Bello. Nesmíš ty kluky nenávidět. Sam za to nemůže, a nikdo z nich. Už jsem ti to říkal - je to ve mně. Sam je ve skutečnosti… no, nevěřila bys, jak je skvělý. Jared a Paul jsou taky bezvadní, ačkoliv Paul je tak trochu… A Embry byl vždycky můj přítel. Na tom se nic nezměnilo - je to jediná věc, která se nezměnila. Je mi vážně zle, když si vzpomenu, co jsem si o Samovi dřív myslel…"
Sam že je neuvěřitelně skvělý? Zírala jsem na něj nevěřícně, ale nechala jsem to být.
"Tak proč se se mnou nemáš vídat?" zeptala jsem se.
"Není to bezpečné," zamumlal s očima sklopenýma.
Jeho slova mě rozechvěla strachy.
Věděl také tohle? Nikdo kromě mě to nevěděl. Ale měl pravdu - byla hluboká noc, ideální čas k lovu. Jacob by tu u mě v pokoji neměl být. Kdyby pro mě někdo přišel, musím být sama.
"Kdybych si myslel, že je to příliš… příliš riskantní," zašeptal, "nepřišel bych. Ale Bello," podíval se na mě znovu, "dal jsem ti slib. Neměl jsem ponětí, že bude tak těžké ho dodržet, ale to neznamená, že se nebudu snažit."
Viděl mi na očích, že mu nerozumím. "Po tom pitomém filmu," připomněl mi. "Slíbil jsem ti, že ti nikdy neublížím… Takže dneska odpoledne jsem to vážně přepískl, že jo?"
"Já vím, že jsi to nechtěl udělat, Jaku. To je v pořádku."
"Díky, Bello." Vzal mě za ruku. "Udělám, co můžu, abych tu byl pro tebe, jak jsem ti to slíbil." Najednou se na mě usmál. Ten úsměv nebyl jeho ani Samův, ale taková podivná kombinace obou. "Opravdu by pomohlo, kdybys na to dokázala přijít sama, Bello. Ze všech sil se o to pokus."
Ušklíbla jsem se. "Vynasnažím se."
"A já se zase vynasnažím brzy tě navštívit." Povzdechl si. "A oni se vynasnaží, aby mi to rozmluvili."
"Neposlouchej je."
"Vynasnažím se." Zavrtěl hlavou, jako kdyby pochyboval o svém úspěchu. "Až na to přijdeš, hned mi to přijeď povědět." V tu chvíli ho něco napadlo, až se mu roztřásly ruce. "Jestli… jestli chceš."
"Proč bych tě neměla chtít vidět?"
Jeho obličej ztvrdl a zhořkl, teď to byl stoprocentně obličej, který patřil Samovi. "No, napadá mě jeden důvod," řekl hrubým tónem. "Podívej, vážně musím jít. Mohla bys pro mě něco udělat?"
Jen jsem přikývla, vystrašená z té změny, která se s ním stala.
"Alespoň mi zavolej - jestli mě nebudeš chtít znovu vidět. Dej mi vědět, jestli se tak rozhodneš."
"To se nestane…"
Zvedl ruku, aby mě přerušil. "Jen mi dej vědět."
Vstal a zamířil k oknu.
"Nebuď blázen, Jaku," přemlouvala jsem ho. "Zlomíš si nohu. Jdi dveřmi. Charlie tě nechytí."
"Já si neublížím," zamumlal, ale otočil se ke dveřím. Zaváhal, když šel kolem mě, a podíval se na mě s výrazem, jako kdyby ho něco ponoukalo. Prosebně natáhl ruku.
Uchopila jsem ji a on mnou najednou škubl - příliš hrubě - a strhl mě z postele, až jsem se s ducnutím zarazila o jeho hruď.
"Kdyby náhodou," zamumlal mi do vlasů a drtil mě v medvědím objetí, při kterém mi praskala žebra.
"Nemůžu - dýchat!" lapala jsem po dechu.
Okamžitě mě pustil, ale ještě mě podržel jednou rukou v pase, abych neupadla. Postrčil mě, tentokrát něžněji, zpátky na postel.
"Trochu se vyspi, Bells. Musíš do toho zapojit hlavu. Já vím, že to dokážeš. Potřebuju, abys to pochopila. Já tě nechci ztratit, Bello. Ne kvůli tomuhle."
Jedním krokem byl u dveří, tiše je otevřel a pak zmizel. Poslouchala jsem, jak pod jeho kroky budou vrzat schody, ale žádný zvuk se neozval.
Lehla jsem si zpátky do postele, hlava se mi točila. Byla jsem příliš zmatená, příliš opotřebovaná. Zavřela jsem oči, snažila se najít v tom nějaký smysl, ale nevědomí mě pohltilo tak rychle, že jsem to nestihla.
Nebyl to ten klidný, bezesný spánek, po kterém jsem toužila - samozřejmě. Znovu jsem byla v lese a jako vždycky jsem začínala bloudit.
Rychle jsem si uvědomila, že tohle není ten samý sen jako obvykle. Zaprvé jsem necítila žádné nutkání chodit dokola a hledat; potulovala jsem se jenom ze zvyku, protože v této části snu se to ode mě obvykle očekávalo. Vlastně to ani nebyl ten samý les. Jeho vůně byla jiná a světlo také. Voněl, ale ne jako vlhká země v lese, spíš jako slaná voda oceánu. Neviděla jsem nebe; přesto se mi zdálo, že slunce určitě svítí - listy nade mnou byly jasně nefritově zelené.
Tohle byl les kolem La Push - blízko tamní pláže, tím jsem si byla jistá. Věděla jsem, že když najdu pláž, uvidím i slunce, a tak jsem spěchala vpřed, vedená slabým zvukem vln v dálce.
A pak se tam objevil Jacob. Popadl mě za ruku a táhl mě zpátky do nejčernější části lesa.
"Jacobe, co se děje?" ptala jsem se ho. Dívala jsem se do vystrašeného chlapeckého obličeje. Jeho vlasy byly zase krásné, měl je vzadu v týlu stažené do ohonu. Škubal vší silou, ale já jsem se bránila; nechtěla jsem jít do tmy.
"Utíkej, Bello, musíš utíkat!" zašeptal vyděšeně.
Ten náhlý pocit déjà vu byl tak silný, že mě skoro probudil.
V tu chvíli jsem věděla, proč to tady poznávám. Protože já už jsem tu byla, jen v jiném snu. Stalo se to před milionem let, patřilo to do úplně jiného života. Tohle byl sen, který se mi zdál tu noc, kdy jsem se procházela s Jacobem po pláži, tu první noc, kdy jsem už věděla, že Edward je upír. Tím, jak jsem na ten den dneska vzpomínala s Jacobem, jsem tenhle sen vytáhla z hromady svých pohřbených vzpomínek.
Dívala jsem se na ten sen s odstupem a čekala jsem, až se přehraje. Z pláže ke mně přicházelo světlo. Za chviličku projde mezi stromy Edward, jeho kůže bude slabě zářit a jeho oči budou černé a nebezpečné. Pokyne mi a usměje se. Bude krásný jako anděl, ale zuby bude mít špičaté a ostré…
Ale předbíhala jsem se. Napřed se musí stát něco jiného.
Jacob pustil mou ruku a zavyl. Třásl se a škubal sebou, pak padl na zem u mých nohou.


11.kapitola-kult 2/2

18. prosince 2008 v 20:28 | santana
"Cullenovy," odpověděl pomalu. Protahoval to slovo a přitom pozoroval můj obličej. "Viděl jsem to - vidím ti na očích, co to s tebou dělá, když řeknu jejich jméno."
Zavrtěla jsem hlavou ze strany na stranu, jednak abych to popřela, jednak abych ji zbavila těch myšlenek. Jak to věděl? A jak to souvisí se Samovým kultem? Je to gang nepřátel upírů? K čemu by to bylo, zakládat takovou společnost, když ve Forks už žádní upíři nežijí? Proč by Jacob začal věřit historkám o Cullenových teď, když důkazy o nich jsou dávno pryč a nikdy se nevrátí?
Trvalo mi dlouho, než jsem našla správnou odpověď. "Neříkej mi, že teď posloucháš Billyho nesmyslné pověry," řekla jsem v chabém pokusu o výsměch.
"On ví víc, než jsem si myslel."
"Mluv vážně, Jacobe."
Propaloval mě kritickým pohledem.
"Pověry stranou," řekla jsem rychle. "Pořád nechápu, z čeho obviňuješ… Cullenovy…" - škub -, "když odjeli víc než před půl rokem. Jak je můžeš vinit z toho, co Sam dělá teď?"
"Sam nedělá nic, Bello. A já vím, že Cullenovi jsou pryč. Ale někdy… se věci dají do pohybu, a pak už je moc pozdě."
"Co se dalo do pohybu? Na co je moc pozdě? Z čeho je obviňuješ?"
Najednou se mi díval zblízka přímo do obličeje a v očích mu hněvivě žhnulo. "Z toho, že existují," zasyčel.
Byla jsem překvapená a vyvedená z míry, že se ozval Edwardův varovný hlas, když jsem ani neměla strach.
"Teď mlč, Bello. Nedráždi ho," varoval mě v duchu.
Od té doby, co si Edwardovo jméno prorazilo cestu pečlivě vystavěnými zdmi, za kterými jsem ho pohřbila, nebyla jsem schopná znovu ho tam uvěznit. Teď to nebolelo - během těch vzácných vteřin, kdy jsem slyšela jeho hlas, mě to nebolelo.
Jacob přede mnou zuřil, třásl se hněvem.
Nechápala jsem, proč se mi Edwardův hlas nečekaně ozval. Jacob byl rozlícený, sinalý vzteky, ale byl to Jacob. Nebyl tu žádný adrenalin, žádné nebezpečí.
"Dej mu šanci, aby se uklidnil," naléhal Edwardův hlas.
Zavrtěla jsem zmateně hlavou. "Nebuď směšný," řekla jsem jim oběma.
"Fajn," odpověděl Jacob a znovu zhluboka oddechoval. "Já se s tebou nebudu hádat. Stejně je to jedno, ta škoda už se stala."
"Jaká škoda?"
Necouvl, když jsem mu ta slova křičela do obličeje.
"Pojďme zpátky. Už není co říct."
Vyjeveně jsem zírala. "To si piš, že je co říct! Ještě jsi nic neřekl!"
Prošel kolem mě a loudal se zpátky k domu.
"Dneska jsem potkala Quila," zakřičela jsem za ním.
Zarazil se uprostřed kroku, ale neotočil se.
"Vzpomínáš na svého kamaráda Quila? Jo, je vyděšený."
Jacob se otočil, aby se na mě podíval. Jeho výraz byl bolestný. "Quil," hlesl pouze.
"Taky se o tebe bojí. Je vyděšený."
Jacob zíral někam za mě zoufalýma očima.
Dloubala jsem dál. "Bojí se, že je na řadě."
Jacob se opřel o strom. Jeho obličej pod rudohnědým povrchem nabral podivný odstín zelené. "On nebude na řadě," zamumlal si Jacob pro sebe. "Nemůže být. Už je konec. Tohle se nemůže dít pořád. Proč? Proč?" Udeřil zaťatou pěstí do stromu. Nebyl to velký strom, byl tenký a jen o pár stop vyšší než Jacob. Ale přesto mě překvapilo, když se kmen poddal a hlasitě pod jeho údery praskl.
Jacob zíral na to ostré, zlomené místo s šokem, který se rychle změnil v hrůzu.
"Musím se vrátit." Otočil se a kráčel zpět tak rychle, že jsem musela popobíhat, abych mu stačila.
"Zpátky k Samovi!"
"Takhle to vidíš ty," řekl asi. Moc jsem mu nerozuměla; mumlal a díval se jinam.
Běžela jsem za ním až k náklaďáčku. "Počkej!" zavolala jsem, když zamířil k domu.
Otočil se a podíval se na mě, a já jsem viděla, že se mu zase třesou ruce.
"Jeď domů, Bello. Já už se s tebou nemůžu stýkat."
Nechtěl mi ublížit, ale povedlo se mu to, a bolelo to nečekaně silně. V očích se mi zase sbíhaly slzy. "Ty se… se mnou rozcházíš?" Ta slova jsem zvolila úplně špatně, ale nepřišla jsem na lepší způsob, jak vyjádřit, na co se ptám. Koneckonců, to, co bylo mezi mnou a Jakem, bylo víc než nějaká školní láska. Silnější.
Hořce se zasmál štěkavým smíchem. "To sotva. Kdyby to tak bylo, řekl bych: 'Zůstaňme přáteli.' Nemůžu říct ani to."
"Jacobe… proč? Sam ti nedovolí mít jiné přátele? Prosím tě, Jaku. Slíbil jsi mi to. Já tě potřebuju!" Ta nicotná prázdnota mého života předtím - předtím, než mi do něj Jacob vnesl zdání toho, že má nějaký smysl - se vrátila a postavila se mi. Samota mě dusila v hrdle.
"Je mi to líto, Bello," odsekával Jacob každé slovo chladným hlasem, který jako by mu ani nepatřil.
Nevěřila jsem, že tohle byl skutečný význam jeho slov. Zdálo se, jako kdyby se těma rozzlobenýma očima snažil říct něco jiného, ale nedokázala jsem to rozluštit.
Možná tady vůbec nešlo o Sama. Možná tohle nemělo vůbec co dělat s Cullenovými. Možná se jenom snažil nějak vykroutit z beznadějné situace. Možná bych ho měla nechat, jestli je to tak pro něj nejlepší. Měla bych to udělat. Bylo by to správné.
Ale slyšela jsem, jak můj hlas přechází v šepot.
"Je mi líto, že jsem nemohla… předtím… přála bych si, abych dokázala změnit, co k tobě cítím, Jacobe." Byla jsem zoufalá. Napínala, natahovala jsem pravdu tak dalece, až byla zakřivená téměř do tvaru lži. "Možná… možná bych se mohla změnit," zašeptala jsem. "Možná že kdybys mi dal trochu času… jenom mě teď neopouštěj, Jaku. To neunesu."
Jeho obličej přešel ve vteřině od hněvu k hrozné bolesti. Jedna třesoucí se ruka se ke mně natáhla.
"Ne. To si nesmíš myslet, Bello, prosím tě. Nedávej si to za vinu, nesmíš si myslet, že je to tvoje vina. Za tohle všechno můžu jenom já. Přísahám, o tebe tu vůbec nejde."
"O tebe nejde, jde o mě," zašeptala jsem. "Jen jsem to nevěděla."
"Myslím to vážně, Bello. Já nejsem…" přemáhal se a jeho hlas byl ještě chraptivější, jak se snažil ovládnout své emoce. Jeho oči byly zmučené. "Nejsem dost dobrý, abych byl tvůj přítel, nebo cokoliv jiného. Už nejsem takový, jaký jsem býval dřív. Nejsem dobrý."
"Cože?" zírala jsem na něj, zmatená a zděšená. "Co to říkáš? Jsi mnohem lepší než já, Jaku. Ty jsi dobrý! Kdo ti řekl, že nejsi? Sam? To je ošklivá lež, Jacobe! Nedovol mu, aby ti tohle říkal!" rozkřikla jsem se najednou.
Jacobův obličej se zatvrdil a zlhostejněl. "Nikdo mi nic říkat nemusel. Já vím, co jsem."
"Jsi můj přítel, to jsi! Jaku - tohle mi nedělej!"
Ustupoval ode mě.
"Je mi to líto, Bello," zamumlal zlomeně. Otočil se a téměř utíkal do domu.
Nebyla jsem schopná pohnout se z místa. Zírala jsem na červený domek; vypadal příliš malý, aby se do něj vešli čtyři velcí kluci a dva dospělí muži. Uvnitř se nic nedělo. Žádné třepotání okraje záclony, žádný zvuk hlasů nebo pohybu. Prázdně mi čelil.
Začalo mrholit, déšť mě štípal do kůže. Nemohla jsem odtrhnout oči od domu. Jacob se vrátí. Musí.
Déšť zesílil a vítr také. Kapky už nepadaly shůry; dopadaly v ostrém úhlu od západu. Cítila jsem vůni slané vody z oceánu. Vlasy mě šlehaly do tváře, lepily se na mokrá místa a zamotávaly se mi do řas. Čekala jsem.
Nakonec se dveře otevřely a já jsem s úlevou udělala krok dopředu.
Do dveří vjel Billy na vozíku. Za ním jsem nikoho neviděla.
"Zrovna volal Charlie, Bello. Řekl jsem mu, že jsi na cestě domů." Jeho oči byly plné lítosti.
Ta lítost to tak nějak završila. Neřekla jsem nic. Jenom jsem se jako robot otočila a nastoupila do auta. Předtím jsem nechala okýnka otevřená, a sedadla teď byla kluzká a mokrá. Nevadilo mi to. Beztak už jsem byla promoklá.
Není to tak zlé! Není to tak zlé! Moje mysl se mě snažila uklidnit. Byla to pravda. Tohle nebylo tak zlé. Tohle pro mě nebyl konec světa, tentokrát ne. Tohle byl jenom konec té trochy klidu, který mi zbyl. To bylo všechno.
Není to tak zlé, souhlasila jsem, a pak jsem dodala, ale je to dost zlé.
Myslela jsem si, že Jake léčí tu díru ve mně - nebo ji alespoň ucpává, drží ji, aby mě tolik nebolela. Mýlila jsem se. On jenom hloubil svou vlastní, takže jsem teď byla děravá jako ementál. Divila jsem se, proč se nerozpadnu na kusy.
Charlie čekal na verandě. Jak jsem zastavila, vyšel mi naproti.
"Billy volal. Říkal, že ses pohádala s Jakem - říkal, že jsi pěkně rozzlobená," vysvětloval, když mi otvíral dveře.
Pak se mi podíval do tváře. V jeho výrazu jsem zaznamenala nějaké zděšené poznání. Snažila jsem se pocítit, jak můj obličej vypadá zvenčí, abych věděla, co vidí. Zjistila jsem, že mi připadá prázdný a studený, a došlo mi, co mu to připomene.
"Takhle přesně se to nestalo," zamumlala jsem.
Charlie mě objal paží a pomohl mi vystoupit. Nekomentoval moje promočené oblečení.
"Tak co se tedy stalo?" zeptal se, když jsme byli uvnitř. Při těch slovech stáhl z opěradla pohovky přehoz a omotal mi ho kolem ramen. Uvědomila jsem si, že se pořád třesu.
Můj hlas byl jako bez života. "Sam Uley rozhodl, že se mnou Jacob už nesmí kamarádit."
Charlie na mě vrhl podivný pohled. "Kdo ti tohle řekl?"
"Jacob," konstatovala jsem, ačkoliv to přesně takhle nevyjádřil. Ale v podstatě to byla pravda.
Charlie svraštil obočí. "Vážně si myslíš, že s tím Uleyovic klukem není něco v pořádku?"
"Vím to. Ale Jacob o tom se mnou nechce mluvit." Slyšela jsem, jak voda z mých šatů skapává na podlahu a cáká na linoleum. "Jdu se převléct."
Charlie byl zamyšlený. "Dobře," řekl nepřítomně.
Rozhodla jsem se, že se osprchuju, protože mi byla taková zima. Ale horká voda jaksi neovlivňovala teplotu mojí kůže. Když jsem vypnula vodu a vystoupila ze sprchy, slyšela jsem Charlieho, jak dole s někým mluví. Zabalila jsem se do osušky a potichu otevřela dveře koupelny.
Charlieho hlas byl rozzlobený. "Tohle neberu. To nedává žádný smysl."
Pak bylo ticho a já jsem si uvědomila, že mluví do telefonu. Uběhla minuta.
"Nesváděj to na Bellu!" zakřičel najednou Charlie. Vyskočila jsem. Když znovu promluvil, jeho hlas byl opatrný a tišší. "Bella dala jasně najevo, že jsou s Jacobem jenom kamarádi… No, jestli to tak bylo, tak proč jsi to neřekl hned? Ne, Billy, já myslím, že ona má v tomhle pravdu… Protože znám svou dceru, a jestli říká, že se Jacob předtím bál…" Byl přerušen uprostřed věty, a když odpovídal, zase skoro křičel.
"Jak to myslíš, že neznám svou dceru tak dobře, jak si myslím!" Chviličku poslouchal a jeho odpověď byla tak tichá, že jsem ji málem neslyšela. "Jestli si myslíš, že jí to budu připomínat, tak to ses šeredně spletl. Zrovna se přes to začíná dostávat, a myslím, že je to hlavně díky Jacobovi. Jestli ji to, co má Jacob s tím Samem, ať je to cokoliv, stáhne zpátky do deprese, tak se mi z toho Jacob bude muset zodpovídat. Jsi můj přítel, Billy, ale tohle ubližuje mojí rodině."
Následovala další přestávka na Billyho odpověď.
"To jsi pochopil správně - ti kluci překročí hranici prstem u nohy, a já se to dozvím. Budeme tu situaci sledovat, tím si můžeš být jistý." Už to nebyl Charlie; teď mluvil policejní ředitel Swan.
"Fajn. Jo. Sbohem." Telefon hlasitě zapadl do vidlice.
Rychle jsem po špičkách přešla chodbu do svého pokoje. Charlie si v kuchyni něco hněvivě bručel.
Takže Billy bude svalovat vinu na mě. Já jsem Jaka uháněla a on už toho měl dost.
Bylo to zvláštní, protože jsem se sama bála, že to tak je, ale po tom, co mi Jacob dnes odpoledne řekl, už jsem tomu nevěřila. Bylo to mnohem víc než jen neopětovaná školní láska a mě překvapilo, že by se Billy snížil k tomu, aby to tvrdil. Vzbudilo to ve mně přesvědčení, že to tajemství, které si střeží, je mnohem větší, než jsem si představovala. Alespoň mám teď Charlieho na své straně.
Natáhla jsem si pyžamo a stulila se do postele. V tu chvíli se mi zdál život tak černý, že jsem si dovolila podvádět. Ta díra - teď už díry - stejně bolely, tak co na tom sejde? Vytáhla jsem vzpomínku - ne skutečnou, ta by bolela příliš, ale falešnou vzpomínku na Edwardův hlas, který jsem v duchu slyšela dnes odpoledne - a přehrávala jsem si ji v hlavě pořád dokola, až jsem usnula a slzy mi přitom stále klidně stékaly po prázdném obličeji.
Dnes v noci se mi zdál nový sen. Padal déšť a Jacob šel neslyšně vedle mě, ačkoliv pod mýma nohama země vrzala jako suchý štěrk. Ale tohle nebyl můj Jacob; byl to ten nový, zahořklý, půvabný Jacob. Hladká obratnost jeho chůze mi připomínala někoho jiného, a jak jsem se dívala, jeho rysy se začínaly měnit. Hnědočervená barva jeho kůže bledla, až byl ve tváři bělavý jako kost. Jeho oči zezlátly, pak zrudly a pak zase zezlátly. Jeho ostříhané vlasy se vlnily ve vánku a měnily barvu dobronzova, kde se jich dotkl vítr. A jeho obličej nabíral takovou krásu, až mi to bralo dech. Natáhla jsem se po něm, ale on ustoupil o krok zpátky a zvedl ruce před sebe jako štít. A pak Edward zmizel.
Nebyla jsem si jistá, když jsem se ve tmě probudila, jestli jsem zrovna začala plakat nebo jestli mi tekly slzy, zatímco jsem spala, a teď jenom tečou dál. Zírala jsem na temný strop. Cítila jsem, že noc je tak v půli - stále jsem se zmítala v polospánku. Zavřela jsem unaveně oči a modlila se za hluboký spánek beze snů.
V tu chvíli jsem zaslechla hluk, který mě předtím musel vzbudit. Něco ostrého mi dlouze škrábalo na okno s vysokým kvílením, jako nehty o sklo.

11.kapitola-kult 1/2

18. prosince 2008 v 20:28 | santana
Pokaždé, když jsem otevřela oči do ranního světla a uvědomila si, že jsem přežila další noc, bylo to pro mě překvapení. Když překvapení pominulo, rozbušilo se mi srdce a dlaně se mi potily; nemohla jsem pořádně dýchat, dokud jsem nevstala a neujistila se, že také Charlie přežil noc.
Jasně jsem viděla, že má starosti - díval se, jak vyskočím při každém hlasitém zvuku nebo jak můj obličej náhle zbělá z důvodu, který nechápal. Z otázek, které mi tu a tam pokládal, se zdálo, že tu změnu dává za vinu Jacobově pokračující nepřítomnosti.
Hrůza, která byla v mých myšlenkách vždycky na prvním místě, obvykle odváděla mou pozornost od skutečnosti, že uplynul další týden, a Jacob mi stále ještě nezavolal. Ale když jsem byla schopná soustředit se na svůj normální život - jestli můj život vůbec byl někdy normální -, tak mi to hrozně vadilo.
Strašně se mi po něm stýskalo.
Samota byla dost zlá už tehdy, ještě než jsem byla tak šíleně vystrašená. Ale teď jsem víc než kdy předtím toužila po jeho bezstarostném smíchu a nakažlivém úsměvu. Potřebovala jsem bezpečné zázemí domácké garáže a chyběl mi stisk jeho teplé ruky, která mi zahřívala studené prsty.
Tak nějak jsem čekala, že zavolá v pondělí. Kdyby došlo k nějakému pokroku s Embrym, přece by mi o tom chtěl poreferovat, ne? Chtěla jsem věřit, že je to jen starost o přítele, která ho zaměstnává celý čas. Bála jsem se připustit si, že se na mě prostě vykašlal.
Zavolala jsem mu v úterý, ale nikdo to nebral. Pořád měli potíže s telefonními linkami? Nebo Billy investoval do služby identifikace volajícího?
Ve středu jsem volala každou půlhodinu, až do jedenácté večer. Zoufale jsem chtěla slyšet Jacobův vřelý hlas.
Ve čtvrtek jsem seděla v autě před naším domem - zamčená zevnitř - s klíčky v ruce dobrou hodinu. Hádala jsem se sama se sebou ve snaze ospravedlnit rychlý výlet do La Push, ale došla jsem k závěru, že tam nemohu odjet.
Věděla jsem, že touhle dobou už se Laurent vrátil zpátky k Victorii. Kdybych jela do La Push, hrozilo by, že tam jednoho z nich dovedu. Co kdyby mě vystopovali, až by byl Jacob někde poblíž? I když mě to hrozně zraňovalo, věděla jsem, že je lepší, když se mi Jacob vyhýbá. Je to pro něj bezpečnější.
Bylo už tak dost zlé, že jsem nemohla přijít na způsob, jak zajistit bezpečí pro Charlieho. Až si pro mě přijdou, bude to nejspíš v noci, a co mám Charliemu říct, abych ho dostala pryč z domu? Kdybych mu řekla pravdu, nechal by mě zavřít někam, kde mají místnosti s vypolstrovanými stěnami. To bych přežila - dokonce bych to uvítala -, kdybych ho tím mohla udržet v bezpečí. Ale Victoria by mě stejně napřed přišla hledat k nám domů. Možná že kdyby mě tam našla, tak by jí to stačilo. Možná by prostě odešla, až by se se mnou vypořádala…
Takže utéct jsem nemohla. I kdybych mohla, kam bych šla? Za Renée? Otřásla jsem se při pomyšlení, že bych přitáhla svoje smrtelně nebezpečné stíny do matčina bezpečného, prosluněného světa. Nikdy bych ji takhle neohrozila.
Starost mi v žaludku vyžírala díru. Brzy budu mít dvě díry, které k sobě pasují.
Tu noc mi Charlie prokázal další laskavost a zavolal znovu Harrymu, aby se zeptal, jestli Blackovi odjeli z města. Harry opáčil, že se Billy ve středu večer účastnil zasedání rady a o žádném odjezdu nic neříkal. Charlie mi poradil, abych je neotravovala - že mi Jacob zavolá, až se k tomu dostane.
V pátek odpoledne, když jsem jela domů ze školy, mi to zčistajasna došlo.
Nemusela jsem dávat pozor na známou cestu, a tak jsem se nechala ukolébat zvukem motoru, vypnula jsem mozek a na chvíli zapomněla na starosti, když mi moje podvědomí předložilo rozsudek, na kterém muselo už nějakou dobu pracovat bez účasti mého vědomí.
Ve chvíli, kdy mě to napadlo, jsem se zastyděla za svou hloupost, že mi to nedošlo dřív. Jasně, měla jsem toho v hlavě hodně - upíry posedlé pomstou, obří zmutované vlky, díru vyrvanou do hrudníku -, ale když jsem si předložila důkazy, bylo to trapně nabíledni.
Jacob se mi vyhýbal. Charlie říkal, že vypadá divně, rozzlobeně… K tomu ty Billyho vágní, vyhýbavé odpovědi.
Zatraceně, věděla jsem přesně, co se s Jacobem děje.
Byl to Sam Uley. I moje noční můry se mi to snažily říct. Sam dostal Jacoba. To, co se dělo s těmi ostatními kluky v rezervaci, mi ukradlo kamaráda. Pohltil ho Samův kult.
Vůbec se na mě nevykašlal, uvědomila jsem si v návalu citu.
Zastavila jsem náklaďáček u nás před domem a nechala motor běžet naprázdno. Co bych měla dělat? Zvažovala jsem všechna nebezpečí jedno po druhém.
Kdybych se vydala hledat Jacoba, riskovala jsem možnost, že mě s ním Victoria nebo Laurent najdou.
Když za ním nepojedu, Sam ho zatáhne hlouběji do spárů svého děsivého zotročujícího gangu. Když nezačnu brzy jednat, pak už třeba bude pozdě.
Už uběhl týden, a ještě za mnou žádní upíři nepřišli. Týden byl víc než dost času na to, aby se vrátili, takže jsem určitě nebyla prioritou. Je mnohem pravděpodobnější, jak už jsem usoudila předtím, že pro mě přijdou v noci. Šance, že mě budou sledovat do La Push, byla mnohem nižší než šance, že ztratím Jacoba v Samův prospěch.
I když byla odlehlá cesta lesem nebezpečná, byla jsem rozhodnutá ji podstoupit. Tohle nebyla žádná nahodilá návštěva, aby se člověk podíval, co se děje. Já jsem věděla, co se děje. Tohle byla záchranná mise. Musela jsem mluvit s Jacobem - třeba ho i unést, když to bude nutné. Jednou jsem viděla v televizi pořad o deprogramování lidí s vymytým mozkem. Musí existovat nějaká léčba.
Usoudila jsem, že napřed radši zavolám Charliemu. Možná, že o to, co se děje v La Push, by se taky měla zajímat policie. Vklouzla jsem dovnitř, ve spěchu, abych už byla na cestě.
Charlie zvedl telefon na stanici sám.
"Ředitel Swan."
"Tati, tady Bella."
"Co se děje?"
Tentokrát jsem se nemohla ohradit proti tomu, že hned očekává pohromu. Hlas se mi třásl.
"Mám starosti o Jacoba."
"Proč?" zeptal se, překvapený nečekaným tématem.
"Myslím… myslím, že se v rezervaci děje něco divného. Jacob mi vyprávěl, že se děje něco podivného s jeho vrstevníky. Teď se chová stejně a já mám o něj strach."
"A co divného?" Mluvil svým profesionálním, věcným hlasem policisty. To bylo dobré; bral mě vážně.
"Napřed se bál, pak se mi vyhýbal, a teď… Mám strach, že se stal členem toho podivného gangu, co tam mají, Samova gangu. Gangu Sama Uleyho."
"Sama Uleyho?" zeptal se Charlie, vyvedený z míry.
"Ano."
Charlieho hlas byl uvolněnější, když odpovídal. "Myslím, že jsi to špatně pochopila, Bello. Sam Uley je skvělý kluk. No, tedy vlastně muž. A dobrý syn. Měla bys slyšet Billyho, jak o něm mluví. S mladíky v rezervaci dělá opravdu divy. To on…" Charlie se uprostřed věty odmlčel a já jsem si domyslela, že se chtěl zmínit o té noci, kdy jsem se ztratila v lese. Rychle jsem posunula hovor dál.
"Tati, tak to není. Jacob se ho bál."
"Mluvila jsi o tom s Billym?" Teď se mě snažil uklidnit. Přestal mě brát vážně ve chvíli, kdy jsem se zmínila o Samovi.
"Billyho to vůbec nezajímá."
"No, Bello, pak jsem si jistý, že je to v pořádku. Jacob je kluk; pravděpodobně jenom tak zmatkoval. Jsem přesvědčený, že s ním nic není. Nemůže přece trávit veškerý svůj čas s tebou."
"Tady nejde o mě," naléhala jsem, ale bitva byla prohraná.
"Myslím, že si kvůli tomu nemusíš dělat starosti. Však on se Billy o Jacoba postará."
"Charlie…" Můj hlas začínal znít ufňukaně.
"Bello, mám tady toho spoustu. Na značené cestě za srpkovitým jezerem se nám ztratili dva turisti." V jeho hlase zněla úzkost. "Ta patálie s vlky se nám začíná vymykat."
Jeho zpráva mě okamžitě upoutala - vlastně ohromila. Nepřipadalo v úvahu, že by vlci dokázali přežít utkání s Laurentem…
"Víš určitě, co se jim stalo?" zeptala jsem se.
"Obávám se, že ano, děvenko. Byly tam…" zaváhal. "Byly tam zase stopy, a… tentokrát i krev."
"Ach!" Takže nemohlo dojít ke konfrontaci. Laurent musel prostě vlkům utéct, ale proč? To, co jsem viděla na louce, bylo stále podivnější - vůbec jsem to nedokázala pochopit.
"Koukni, já už vážně musím jít. O Jacoba si nedělej starosti, Bello. Jsem přesvědčený, že to nic není."
"Fajn," řekla jsem krátce, zklamaná, jak mi jeho slova připomněla, kvůli jaké krizi jsem mu vlastně volala. "Ahoj." Zavěsila jsem.
Dlouhou chvíli jsem jen tak zírala na telefon. Kruci, tak ať, rozhodla jsem se.
Billy vzal telefon po dvou zazvoněních.
"Haló?"
"Dobrý den, Billy," téměř jsem zavrčela. Pak jsem se snažila nasadit přátelštější tón. "Mohla bych prosím mluvit s Jacobem?"
"Jake tu není."
To byl šok. "Nevíte, kde je?"
"Je venku s kamarády." Billyho hlas byl opatrný
"Vážně? S někým, koho znám? S Quilem?" Bylo mi jasné, že ta slova neznějí tak nenuceně, jak jsem chtěla.
"Ne," odpověděl Billy pomalu. "Myslím, že Quil s nimi dneska není."
Radši jsem nechtěla zmiňovat Samovo jméno.
"Embry?" zeptala jsem se.
Zdálo se, že je Billy rád, že tentokrát může dát kladnou odpověď. "Jo, Embry s nimi je."
To mi stačilo. Embry byl jedním z nich.
"No, ať mi zavolá, až přijde domů, ano?"
"Jistě, jistě. Neboj se." Cvak.
"Na shledanou, Billy," zamumlala jsem do hluchého sluchátka.
Jela jsem do La Push odhodlaná čekat. Budu sedět u nich před domem třeba celou noc, když budu muset. Nepůjdu do školy. Ten kluk jednou musí přijít domů, a až to udělá, donutím ho, aby si se mnou promluvil.
Byla jsem tak zadumaná, že cesta, které jsem se děsila, jako by trvala jen pár vteřin. Dřív, než jsem to čekala, začal les řídnout a já jsem věděla, že brzy uvidím první malé domky v rezervaci.
Po levé straně silnice šel vysoký kluk s kšiltovkou na hlavě.
Zatajila jsem dech v naději, že mám pro jednou štěstí na své straně a že jsem narazila na Jacoba, ještě než jsem ho začala hledat. Ale tenhle kluk byl příliš rozložitý a vlasy pod čepicí měl krátké. I zezadu jsem si byla jistá, že je to Quil, ačkoliv vypadal větší, než když jsem ho viděla posledně. Co se to s těmi quileutskými kluky děje? To je krmí experimentálními růstovými hormony?
Přejela jsem do protisměru a zastavila vedle něj. Vzhlédl, když uslyšel řev mého motoru.
Quilův výraz mě vystrašil, spíš než překvapil. Jeho obličej byl smutný, zadumaný, čelo měl zvrásněné starostmi.
"Jé, ahoj, Bello," pozdravil mě těžkopádně.
"Ahoj, Quile… Není ti něco?"
Mrzutě se na mě podíval. "Jsem v pohodě."
"Můžu tě někam hodit?" nabídla jsem se.
"Jasně, proč ne," zamumlal. Obešel zepředu náklaďák, otevřel si dveře spolujezdce a nastoupil.
"Tak kam?"
"Náš dům je na sever, vzadu za obchodem," řekl mi.
"Viděl jsi dneska Jacoba?" Ta otázka ze mě vypadla, ještě než stačil domluvit.
Podívala jsem se na něj dychtivě a čekala na odpověď. Zíral chvilku před sebe z okna, než odpověděl. "Z dálky," řekl nakonec.
"Z dálky?" opakovala jsem.
"Snažil jsem se jít za nimi - on byl s Embrym." Jeho hlas byl tichý, sotva jsem ho přes zvuk motoru slyšela. Naklonila jsem se blíž. "Vím, že mě viděli. Ale otočili se a prostě zmizeli v lese. Myslím, že nebyli sami - myslím, že Sam a jeho parta byli asi s nimi.
Hodinu jsem se toulal lesem a volal na ně. Akorát jsem našel cestu ven, když jsi přijela."
"Takže Sam ho vážně dostal." Ta slova byla trochu nezřetelná - cedila jsem je skrz zaťaté zuby.
Quil na mě zíral. "Ty o tom víš?"
Přikývla jsem. "Jake mi o tom řekl… předtím."
"Předtím," opakoval Quil a povzdechl si.
"Jacob je na tom stejně mizerně jako ti ostatní?"
"Pořád se drží u Sama." Quil otočil hlavu a plivl ven z otevřeného okýnka.
"A předtím - vyhýbal se někomu? Choval se zlostně?"
Quilův hlas byl tichý a chraptivý. "Ne tak dlouho jako ostatní. Možná jeden den. Pak ho Sam dohonil."
"Co myslíš, že to je? Drogy nebo něco?"
"Nedokážu si představit, že by se Jacob nebo Embry dali na něco takového… ale co já vím? Co jiného by to mohlo být? A proč to staříky vůbec netrápí?" Zavrtěl hlavou a v jeho očích se teď ukázal strach. "Jacob nechtěl patřit do tohohle… kultu. Nechápu, co se stalo, že změnil názor." Zíral na mě, obličej vyděšený. "Já nechci být další na řadě."
V očích se mi odrážel jeho strach. Tohle bylo podruhé, co jsem o tom slyšela mluvit jako o kultu. Zachvěla jsem se. "Pomůžou ti nějak tvoji rodiče?"
Zašklebil se. "To jistě. Můj děda je v radě s Jacobovým tátou. Sam Uley je to nejlepší, co nás mohlo potkat, pokud jde o jeho názor."
Zírali jsme na sebe hodnou chvíli. Už jsme byli v La Push a můj náklaďáček se sotva ploužil po prázdné silnici. Nedaleko před námi byl jediný obchod ve vesnici.
"Tady vystupuju," řekl Quil. "Náš dům je přímo tamhle." Ukázal k dřevěnému domku za obchodem. Zajela jsem ke krajnici a on vyskočil z auta.
"Já si na Jacoba počkám," řekla jsem mu zatvrzelým hlasem.
"Hodně štěstí." Zabouchl dveře a sunul se dál po silnici, hlavu skloněnou dopředu, ramena svěšená.
Udělala jsem otočku a mířila zpátky k Blackovým. Quilův obličej mě strašil. Vyděsilo ho, že je na řadě. Co se tady děje?
Zastavila jsem před Jacobovým domem, zhasla motor a stáhla okýnka. Dneska bylo dusno, žádný větřík. Uvelebila jsem se na sedadle s nohama nataženýma na palubní desce a čekala.
Pohyb, který jsem zachytila periferním viděním, mě přiměl otočit hlavu. Billy se na mě díval z okna se zmateným výrazem. Zamávala jsem mu a křečovitě se usmála, ale zůstala jsem na svém místě.
Přimhouřil oči; pak spustil záclonu.
Byla jsem připravená zůstat, jak dlouho bude třeba, ale vadilo mi, že nemám co dělat. Vydolovala jsem z batůžku pero a nějakou starou písemku. Začala jsem si čmárat na zadní stranu.
Měla jsem sotva čas nakreslit jednu řadu kosočtverečků, když se ozvalo ostré zaklepání na dveře.
Vyskočila jsem a vzhlédla. Čekala jsem, že to bude Billy.
"Co tady děláš, Bello?" zavrčel Jacob.
Zírala jsem na něj v čirém údivu.
Za ten poslední týden, co jsme se neviděli, se radikálně změnil. První věc, které jsem si všimla, byly jeho vlasy - ty krásné vlasy byly pryč, měl je ostříhané nakrátko, vypadalo to, jako by měl hlavu natřenou černým inkoustem, lesklým jako satén. Jeho líce jako by lehce ztvrdly, zpevněly… zestárly. Také krk a ramena mu nějak zmohutněly. Ruce, kterýma svíral okenní rám, vypadaly obrovské, pod rudohnědou kůží zřetelně vystupovaly šlachy a žíly. Ale fyzické změny byly bezvýznamné.
Jeho výraz se změnil k nepoznání. Ten otevřený, přátelský úsměv byl pryč jako ty vlasy, vřelost jeho tmavých očí se změnila na zadumanou nedůtklivost, která mě udeřila do očí a okamžitě mě zneklidnila. V Jacobovi byla jakási temnota. Jako kdyby se moje slunce zhroutilo.
"Jacobe?" zašeptala jsem.
Jenom na mě zíral, oči napjaté a rozzlobené.
Uvědomila jsem si, že nejsme sami. Za ním stáli ostatní čtyři; všichni vysocí a s rudohnědou kůží, černé vlasy ostříhané nakrátko jako on. Mohli to být bratři - nepoznala jsem ani, který z té skupinky je Embry. Jejich vzájemnou podobnost umocňovala ta samá zarážející nepřátelskost v každém páru očí.
V každém až na jeden. Ten kluk o pár let starší, Sam, stál úplně vzadu, a jeho obličej byl klidný a jistý. Musela jsem spolknout žluč, která se mi drala do krku. Chtěla jsem mu dát ránu. Ne, to mi nestačilo. Víc než kdy jindy mě mrzelo, že nemůžu být děsivý smrtící tvor, s kterým si nikdo neodváží zahrávat. Tvor, z kterého by byl Sam Uley podělaný až za ušima.
Chtěla jsem být upír.
Ta divoká touha mě zaskočila a vyrazila mi dech. Bylo to nejzapovězenější ze všech přání - i když jsem ho vyslovila jen z pomstychtivé touhy zneškodnit nepřítele -, protože bylo nejbolestivější. Taková budoucnost pro mě byla navždy ztracená, nikdy jsem ji neměla doopravdy na dosah. Snažila jsem se ovládnout, ale díra v hrudi mě dutě bolela.
"Co chceš?" zeptal se Jacob a jeho výraz byl čím dál nedůtklivější, jak sledoval tu hru emocí v mém obličeji.
"Chci s tebou mluvit," odpověděla jsem slabým hlasem. Snažila jsem se soustředit, ale ještě jsem vrávorala k východu ze svého zakázaného snu.
"Tak do toho," ucedil skrz zuby. Jeho pohled byl vzdorovitý. Nikdy jsem neviděla, že by se na někoho takhle díval, a už vůbec ne na mě. Zabolelo to překvapivě silně - fyzickou bolestí, která mě dloubala do hlavy.
"O samotě!" zasyčela jsem a můj hlas byl silnější.
Podíval se za sebe a já jsem věděla, kam jeho oči zamíří. Všichni se otočili, aby viděli, co na to Sam.
Sam přikývl, v obličeji nevzrušený výraz. Něco krátce podotkl v mně neznámém melodickém jazyce - s určitostí jsem poznala, že to není francouzština ani španělština, a hádala jsem, že půjde o quileutštinu. Otočil se a odcházel do domu. Ostatní, tedy Paul, Jared a Embry, ho následovali dovnitř.
"Dobře." Jacob se zdál o trošku míň rozzuřený, když ostatní odešli. Jeho výraz byl maličko klidnější, ale také beznadějnější. Koutky měl neustále svěšené dolů.
Zhluboka jsem se nadechla. "Ty víš, co chci vědět."
Neodpověděl. Jenom na mě hořce koukal.
Opětovala jsem jeho pohled a ticho se prodlužovalo. Bolest v jeho obličeji mě nervovala. Cítila jsem, jak se mi v krku začíná dělat knedlík.
"Můžeme se projít?" zeptala jsem se, dokud jsem mohla mluvit.
Neodpověděl nijak; jeho obličej se nezměnil.
Vystoupila jsem z auta, cítila jsem na sobě pohledy neviditelných očí za oknem, a vydala jsem se směrem k stromům na severní straně. Nohy mi čvachtaly v mokré trávě a blátě vedle silnice, a protože to byl jediný zvuk, zpočátku jsem si myslela, že za mnou Jacob nejde. Ale když jsem se rozhlédla, byl těsně vedle mě, asi uměl našlapovat tišeji.
Cítila jsem se lépe v lemu stromů, kde nás Sam rozhodně nemohl sledovat. Jak jsme šli, hledala jsem to pravé, co říct, ale nic mě nenapadalo. Jenom jsem byla čím dál rozzlobenější, že se Jacob nechal vcucnout… že to Billy dovolil… že tam Sam mohl stát tak sebejistě a klidně…
Jacob najednou zrychlil krok, lehce mě předešel, pak se otočil čelem ke mně a stoupl si mi do cesty, abych se taky musela zastavit.
Ten pohyb měl takovou lehkost a půvab, že mě to vyvedlo z míry. Jacob byl dřív téměř stejně neohrabaný jako já, s tím svým nekonečným růstovým spurtem. Kdy se to změnilo?
Ale neměla jsem čas o tom přemýšlet.
"Tak ať to máme za sebou," začal Jacob tvrdým, chraptivým hlasem.
Čekala jsem. Věděl, na co.
"Není to tak, jak si myslíš." Jeho hlas byl najednou unavený "Není to tak, jak jsem si myslel já - byl jsem úplně vedle."
"Tak jak je to tedy?"
Dlouze se mi díval do obličeje a přemítal. Hněv ho tak docela neopouštěl. "To ti nemůžu říct," prohlásil nakonec.
Zaťala jsem čelist a promluvila skrz zuby. "Myslela jsem, že jsme kamarádi."
"Byli jsme." Dal zlehka důraz na minulý čas.
"Ale ty už kamarády nepotřebuješ," řekla jsem kysele. "Ty máš Sama. Není to milé? Vždycky jsi k němu tolik vzhlížel…"
"Předtím jsem ho nechápal."
"A teď jsi uviděl světlo. Aleluja."
"Nebylo to, jak jsem si myslel, že to je. Ale to není Samova vina. Pomáhá mi, seč může." Hlas se mu zlomil. Podíval se mi přes hlavu někam do daleka a z očí mu sršel hněv.
"Tak on ti pomáhá," opakovala jsem pochybovačně. "Přirozeně."
Ale zdálo se, že Jacob ani neposlouchá. Zhluboka, vědomě se nadechoval a snažil se uklidnit. Byl tak rozzlobený že se mu třásly ruce.
"Jacobe, prosím tě," zašeptala jsem. "Proč mi nechceš říct, co se stalo? Třeba ti můžu pomoct."
"Mně teď nemůže pomoct nikdo." Jeho slova byla jako tiché zasténání; hlas se mu zlomil.
"Co ti to udělal?" zeptala jsem se a v očích se mi sbíhaly slzy. Natáhla jsem k němu ruku, jak už jsem to jednou udělala, a postoupila jsem k němu s rozevřenou náručí.
Tentokrát se přikrčil pryč a zvedl ruce v obranném gestu. "Nesahej na mě," zašeptal.
"Je Sam nakažlivý?" zamručela jsem. Ty pitomé slzy mi vyklouzly z koutků. Utřela jsem je hřbetem ruky a založila si ruce na prsou.
"Přestaň z toho obviňovat Sama." Ta slova z něj vystřelila jako reflex. Rukama máchl vzhůru, aby si prohrábl vlasy, které už neměl, a pak je ochable spustil podél těla.
"Tak koho mám obviňovat?" opáčila jsem.
Pousmál se; byl to smutný, pokřivený úsměv.
"To nebudeš chtít slyšet."
"To sakra budu!" vyštěkla jsem. "Chci to vědět a chci to vědět hned."
"To se pleteš," odsekl mi.
"Neopovažuj se mi říkat, že se pletu - mně mozek nikdo nevymyl! Okamžitě mi řekni, čí je tohle všechno vina, když ne toho tvého milovaného Sama!"
"Řekla sis o to," zavrčel na mě a v očích se mu tvrdě zalesklo. "Jestli chceš na někoho svalovat vinu, co kdybys ukázala prstem na ty prašivé smrduté pijavice, které tolik miluješ?"
Pusa se mi otevřela dokořán a hlasitě jsem vydechla. Stála jsem jako přimrazená, jako probodnutá jeho dvojsmyslnými slovy. Zmítala mnou povědomá bolest, rozeklaná díra mě zevnitř trhala dokořán, ale to byla jen kulisa k chaosu mých myšlenek. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ho slyšela správně. V jeho obličeji nebyla ani stopa nerozhodnosti. Jenom vztek.
Pusu jsem stále měla dokořán.
"Povídal jsem ti, že to nebudeš chtít slyšet," řekl.
"Já nechápu, koho tím myslíš," zašeptala jsem.
Pozvedl nevěřícně obočí. "Myslím, že chápeš přesně, koho tím myslím. Nechceš mě přinutit, abych to řekl, že ne? Nerad ti ubližuju."
"Já nechápu, koho tím myslíš," opakovala jsem mechanicky.

10kapitola-louka 2/2

18. prosince 2008 v 20:27 | santana
Na rtech mu zahrál zlomyslný úsměv. "No, zastihla jsi mě ve špatnou dobu, Bello. Nepřišel jsem na tohle místo, že by mě sem Victoria poslala - byl jsem na lovu. Mám pořádnou žízeň, a ty voníš tak… prostě se mi sbíhají sliny."
Díval se na mě s takovým uspokojením, jako kdyby to myslel jako kompliment.
"Pohroz mu," přikázal krásný hlas poznamenaný hrůzou.
"On se dozví, že jste to byl vy," zašeptala jsem poslušně. "Tohle vám neprojde."
"A proč ne?" Laurentův úsměv se rozšířil. Rozhlédl se po malé mýtině. "Pach se smyje s příštím deštěm. Tvoje tělo nikdo nenajde - budeš prostě nezvěstná, jako mnoho, mnoho dalších lidí. Není žádný důvod, aby Edward myslel na mě, jestli se vůbec bude obtěžovat zjistit, kdo to udělal. Tohle není nic osobního, to tě mohu ujistit, Bello. Jenom žízeň."
"Pros," zaprosila moje halucinace.
"Prosím," ztěžka jsem oddechovala.
Laurent zavrtěl hlavou, v obličeji laskavý výraz. "Podívej se na to takhle, Bello. Máš velké štěstí, že jsem tě našel já."
"Vážně?" ušklíbla jsem se a couvla o další krok zpátky.
Laurent šel za mnou, pružný a půvabný.
"Ano," ujistil mě. "Budu velmi rychlý. Vůbec nic neucítíš, to ti slibuju. Och, pro Victorii si pak vymyslím nějakou povídačku, přirozeně, abych si ji usmířil. Ale kdybys věděla, co si pro tebe chystala, Bello…" Pomalým pohybem zavrtěl hlavou, jako by chtěl dát najevo znechucení. "Přísahám, že mi za tohle budeš děkovat."
Zírala jsem na něj v hrůze.
Začenichal do vánku, který mi svál pramínky vlasů směrem k němu. "Sbíhají se mi sliny," zopakoval a zhluboka se nadechl.
Napjala jsem se ke skoku, moje oči se podívaly úkosem, jak jsem se přikrčila, a zvuk Edwardova zuřivého řevu mi vzdáleně zvučel v hlavě. Jeho jméno prorazilo všemi zdmi, které jsem si zbudovala, abych ho ovládla. Edwarde, Edwarde, Edwarde. Čekala mě smrt. Nemělo by vadit, jestli na něj teď pomyslím. Edwarde, miluju tě.
Svýma přimhouřenýma očima jsem sledovala, jak se Laurent zarazil uprostřed vdechu a náhle rychle stočil hlavu doleva. Bála jsem se odtrhnout od něj oči a následovat jeho pohled, ačkoliv sotva potřeboval rozptýlit mou pozornost nebo nějaký podobný trik, aby mě přemohl. Byla jsem příliš udivená, abych cítila úlevu, když přede mnou začal pomalu couvat.
"Tomu nevěřím," pronesl a jeho hlas byl tak tichý, že jsem ho sotva slyšela.
Pak jsem se musela podívat. Očima jsem přejela louku a pátrala po tom, co ho vyrušilo a o pár vteřin mi prodloužilo život. Zpočátku jsem nic neviděla a můj pohled střelil zpátky k Laurentovi. Ten se teď stahoval rychleji, oči upřené do lesa.
Pak jsem to spatřila; ze stromů se vynořila obrovská černá postava, tichá jako stín, a pomalu kráčela k upírovi. Byl to ohromný tvor - vysoký jako kůň, ale mohutnější a mnohem svalnatější. Měl dlouhý čenich a jeho vyceněná tlama odhalovala řadu dýkám podobných zubů. Mezi zuby mu vycházelo hrozné vrčení, které dunělo po mýtině jako protahovaný úder hromu.
Medvěd. Jenže tohle vůbec nebyl žádný medvěd. Bezpochyby však tohle obrovské černé monstrum bylo tím stvořením, které vyvolalo všechno to zděšení. Na dálku mohl každý předpokládat, že je to medvěd. Jaké jiné zvíře by mohlo být tak rozložité, tak mohutně stavěné?
Přála jsem si mít to štěstí, abych to zvíře viděla na dálku. Ale ono si tiše našlapovalo v trávě chabé tři metry od místa, kde jsem stála.
"Nehýbej se ani o píď," zašeptal Edwardův hlas.
Zírala jsem na to přízračná stvoření a v duchu jsem váhala, kam ho mám vlastně zařadit. Tvarem těla i způsobem pohybu rozhodně připomínalo psovitou šelmu. Jak mě svírala hrůza, napadla mě jen jediná možnost. Přesto bych nikdy nevěřila, že by vlk mohl být tak velký.
Z jeho chřtánu zahřmělo další zavrčení a já jsem se při tom zvuku otřásla.
Laurent ustupoval ke kraji mýtiny, a do mě se přes tu ochromující hrůzu vkrádal zmatek. Proč se Laurent stahuje? Jasně, ten vlk byl obrovský, ale bylo to jenom zvíře. Jaký důvod by měl upír bát se zvířete? A Laurent opravdu byl vystrašený. Oči měl hrůzou vytřeštěné stejně jako já.
Jakoby v odpověď na mou otázku mamutí vlk najednou nebyl sám. Na louku se tiše připlížila další dvě obrovská zvířata a postavila se mu z obou stran po boku. Jedno bylo sytě šedé, druhé hnědé, žádné však nebylo tak vysoké jako to první. Ten šedý vlk prošel mezi stromy jenom pár kroků ode mě, oči upíral na Laurenta.
Než jsem mohla vůbec zareagovat, následovali je další dva vlci, drželi sevření do véčka, jako husy když letí na jih. Což znamenalo, že ta rezavě hnědá potvora, která se protáhla mlázím jako poslední, byla ode mě tak blízko, že jsem si na ni mohla sáhnout.
Proti své vůli jsem vyjekla a uskočila zpět - což byla ta nejhloupější věc, kterou jsem mohla udělat. Znovu jsem ztuhla a čekala, že se vlci otočí ke mně, slabší z dostupné kořisti. Krátce mi hlavou prolétlo přání, aby se do toho Laurent dal a s tou vlčí smečkou se vypořádal - měla by to pro něj být docela hračka. Domnívala jsem se, že ze dvou možností, které se mi naskýtají, být sežrána vlky je téměř jistě ta horší varianta.
Ten vlk, co stál nejblíž u mě, narudle hnědý, zlehka otočil hlavu po zvuku mého vyjeknutí.
Jeho oči byly tmavé, skoro černé. Na zlomek vteřiny je na mě upíral a mně se zdálo, že ty hluboké oči jsou na divoké zvíře příliš inteligentní.
Jak na mě tak zíral, najednou jsem znovu s vděčností pomyslela na Jacoba. Byla jsem ráda, že jsem na tuhle pohádkovou louku plnou temných příšer přišla sama. Alespoň Jacob nezemře se mnou. Alespoň nebudu mít jeho smrt na svědomí.
Ozvalo se další tiché zavrčení vůdce smečky a hnědočervený vlk střelil hlavou zpátky k Laurentovi.
Laurent zíral na smečku příšerných vlků s neskrývaným šokem a strachem. To první jsem chápala. Ale byla jsem ohromená, když se bez varování otočil na místě a zmizel mezi stromy.
Utekl.
V tu chvíli vlci vyrazili za ním, přeletěli louku několika mohutnými skoky, vrčeli a cvakali zuby tak hlasitě, že mi ruce instinktivně vylétly nahoru, abych si přikryla uši. Ten zvuk s překvapivou rychlostí odezněl, jakmile vlci zmizeli v lese.
A pak jsem byla zase sama.
Kolena pode mnou podklesla a já jsem padla na ruce, v hrdle mi škubalo vzlyky.
Věděla jsem, že se odtamtud musím dostat, a musím to udělat hned. Jak dlouho budou vlci honit Laurenta, než se vrátí, aby dohonili mě? Nebo Laurent vyjede po nich? Bude to on, kdo se pro mě vrátí?
Zpočátku jsem se ovšem nedokázala pohnout; ruce i nohy se mi třásly, a já jsem nevěděla, jak vstát.
Moje mysl se nedokázala rozhýbat, ochromená strachem, hrůzou nebo zmatením. Nechápala jsem, čeho jsem to právě byla svědkem.
Upír by neměl takhle utéct před přerostlými psy. K čemu by jim byly jejich zuby, když by si je vylámali o jeho žulovou kůži?
A vlci se měli Laurentovi vyhnout na sto honů. I kdyby je jejich mimořádná velikost naučila nebát se ničeho, nedávalo mi smysl, proč by ho měli pronásledovat. Pochybovala jsem, že jeho ledová mramorová kůže bude vydávat pach jako potrava. Proč by pustili něco teplokrevného a slabého, jako jsem byla já, a vydali se pronásledovat Laurenta?
Nedokázala jsem si to srovnat v hlavě.
Louku bičoval studený vítr, takže se tráva vlnila, jako kdyby se v ní něco hýbalo.
Vyškrábala jsem se na nohy a škubla sebou, ačkoliv se kolem mě jenom neškodně otíral vítr. V panice klopýtajíc, otočila jsem se a střemhlav utíkala do lesa.
Příštích několik hodin jsem si prožila martyrium. Trvalo mi třikrát tak dlouho uniknout z lesa, než kolik času mi zabralo dostat se na louku. Zpočátku jsem nedávala pozor, kterým směrem běžím, soustředila jsem se jen na to, před čím utíkám. Když jsem se sebrala natolik, abych si vzpomněla na kompas, už jsem byla hluboko v neznámém a hrozivém lese. Ruce se mi třásly tak divoce, že jsem musela položit kompas na blátivou zem, abych byla schopná z něj něco vyčíst. Každých pár minut jsem se zastavovala, pokládala kompas na zem a kontrolovala, jestli stále mířím na severozápad. Jak přitom ustalo horečnaté čvachtání mých kroků, slyšela jsem tiché šeptání tvorů, kteří se neviditelně pohybovali v listí.
Když zakřičela sojka, uskočila jsem dozadu a dopadla do hlubokého porostu mladého smrčí, o které jsem si poškrábala ruce a vlasy jsem si zamazala smůlou. Nahoře v koruně stromu zaharašila veverka a já jsem zaječela tak hlasitě, až mě bolely uši.
Nakonec se přede mnou přece jen objevil průsek mezi stromy. Vyšla jsem na prázdnou silnici asi tak kilometr a půl jižněji, než jsem nechala auto. Byla jsem vyčerpaná, ale klopýtala jsem po cestě dál, až jsem ho našla. Než jsem se nasoukala do kabiny, znovu jsem vzlykala. Napřed jsem rychle zastrčila obě páčky zámku, až pak jsem z kapsy vydolovala klíčky. Řev motoru byl uklidňující. Pomáhal mi potlačit slzy. Řítila jsem se nejvyšší rychlostí, kterou jsem z náklaďáčku vymáčkla, k hlavní dálnici.
Když jsem dojela domů, už jsem byla trochu klidnější, ale pořád dost rozhozená. Charlieho policejní auto už stálo na příjezdové cestě - neuvědomila jsem si, jak je pozdě. Snášel se soumrak.
"Bello?" zeptal se Charlie, když jsem za sebou zabouchla vstupní dveře a spěšně jsem otočila zámky.
"Ano, to jsem já." Můj hlas byl neklidný.
"Kde jsi byla?" zahřměl táta a objevil se v kuchyňských dveřích se zlověstným výrazem.
Zaváhala jsem. Pravděpodobně už telefonoval ke Stanleyovým. Radši se budu držet pravdy.
"Jela jsem trochu do přírody, na vzduch," přiznala jsem.
Provrtával mě očima. "A co tvůj plán, že půjdeš k Jessice?"
"Neměla jsem dneska na matematiku chuť."
Charlie si založil ruce na prsou. "Myslel jsem, že jsem tě žádal, aby ses držela dál od lesa."
"Jo, já vím. Neboj se, už to příště neudělám." Otřásla jsem se.
Zdálo se, že se na mě Charlie poprvé doopravdy podíval. Vzpomněla jsem si, že jsem dneska byla v lese každou chvíli na zemi; musela jsem být pěkně zřízená.
"Co se ti stalo?" zeptal se Charlie.
Znovu jsem usoudila, že pravda, tedy aspoň částečná, je ta nejlepší možnost. Byla jsem příliš otřesená, abych předstírala, že jsem prožila nezáživný den s flórou a faunou.
"Viděla jsem medvěda." Snažila jsem se to říct klidně, ale hlas jsem měla vysoký a třaslavý. "Ale není to medvěd - je to nějaký druh vlka. A bylo jich tam pět. Velký černý, šedý, hnědočervený…"
Charlie vytřeštil oči hrůzou. Šel rychle ke mně a popadl mě za ramena.
"Nestalo se ti nic?"
Slabě jsem zavrtěla hlavou.
"Pověz mi, co se stalo."
"Vůbec si mě nevšímali. Ale když byli pryč, utíkala jsem a hodně jsem padala."
Pustil mi ramena a objal mě pažemi. Dlouho nic neříkal.
"Vlci," zamručel.
"Cože?"
"Chlapi od jízdní policie říkali, že to nejsou medvědí stopy - ale vlci prostě nebývají tak velcí…"
"Tihle byli obrovští."
"Kolik jsi říkala, že jich bylo?"
"Pět."
Charlie zavrtěl hlavou a znepokojeně se mračil. Nakonec promluvil tónem, který nepřipouštěl odmlouvání. "Už žádné výlety."
"No jasně," slíbila jsem horlivě.
Charlie zavolal na stanici, aby ohlásil, co jsem viděla. Trošku jsem si vymýšlela, když chtěl vědět, kde přesně jsem ty vlky viděla - tvrdila jsem, že jsem byla na turistické cestě, která vedla na sever. Nechtěla jsem, aby tatínek věděl, jak hluboko do lesa jsem zašla navzdory jeho příkazu, a co bylo důležitější, nechtěla jsem, aby se někdo potuloval blízko místa, kde mě Laurent mohl hledat. Při tom pomyšlení se mi zvedal žaludek.
"Máš hlad?" zeptal se táta, když zavěsil telefon.
Zavrtěla jsem hlavou, ačkoliv jsem musela být vyhladovělá. Celý den jsem nejedla.
"Jenom jsem unavená," odpověděla jsem mu. Otočila jsem se ke schodům.
"Hele," řekl Charlie, a jeho hlas byl najednou zase podezíravý. "Neříkala jsi, že je Jacob celý den pryč?"
"To mi řekl Billy," bránila jsem se, zmatená jeho otázkou.
Chvilku se na mě upřeně díval a zdálo se, že ho uspokojilo, co mi vyčetl ve tváři.
"Hm."
"Proč?" ptala jsem se. Znělo to, jako kdyby nepřímo říkal, že jsem mu dneska ráno lhala. Nejenom o tom učení s Jessikou.
"No, já jen, že když jsem jel vyzvednout Harryho, viděl jsem Jacoba s pár kamarády před obchodem. Zamával jsem mu na pozdrav, ale on… no, zkrátka nevím, jestli mě viděl. Myslím, že se asi s kamarády o něčem hádal. Vypadal divně, jako kdyby byl kvůli něčemu rozzlobený. A… byl takový jiný. Jako by ty děti rostly před očima! Pokaždé je větší, když ho vidím."
"Billy říkal, že Jake jede s kamarády do kina do Port Angeles. Tak to asi jenom čekali na někoho, kdo měl jet s nimi."
"Aha." Charlie přikývl a zamířil do kuchyně.
Stála jsem v chodbě a myslela na Jacoba, jak se hádá s kamarády. Přemítala jsem, jestli se postavil Embrymu kvůli té situaci se Samem. Možná to byl důvod, proč přede mnou dneska vzal roha - jestli to znamenalo, že si vyříkal věci s Embrym, pak jsem byla ráda, že to udělal.
Než jsem odešla do svého pokoje, zastavila jsem se, abych znovu překontrolovala zámky. Byla to samozřejmě pošetilost. Jakou překážku by představoval nějaký zámek pro všechny ty příšery, které jsem viděla dneska odpoledne? Jedině snad kulatá klika by mohla pro vlky znamenat drobný problém, protože nemají palce postavené proti ostatním prstům. A kdyby sem přišel Laurent…
Nebo… Victoria.
Lehla jsem si do postele, ale třásla jsem se tak silně, že jsem stejně nemohla usnout. Stulila jsem se pod dekou do těsného klubíčka a přemítala o té děsivé situaci, ve které jsem se ocitla.
Nemohla jsem nic dělat. Nemohla jsem udělat žádná bezpečnostní opatření. Nebylo místo, kam bych se mohla schovat. Nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoci.
Uvědomila jsem si, že situace je ještě mnohem vážnější, a žaludek se mi ošklivě zhoupl. Protože všechny tyhle hrozby byly namířené i proti Charliemu. Můj otec, který spal ve vedlejším pokoji, byl jenom o vlásek vedle středu terče, který byl zacílený na mě. Můj pach je dovede sem, ať tu budu nebo ne…
Strach mě roztřásl tak, až mi zuby drkotaly o sebe.
Abych se uklidnila, fantazírovala jsem o nemožném: představovala jsem si, že ti velcí vlci chytili Laurenta v lese a zmasakrovali toho nezničitelného nesmrtelníka tak, jako by to byl normální člověk. Jakkoli byla ta představa nesmyslná, docela mě uklidňovala. Kdyby ho vlci dostali, pak by nemohl říct Victorii, že jsem tu sama. Kdyby se nevrátil, možná by si myslela, že mě Cullenovi stále chrání. Kdyby jenom vlci dokázali takový souboj vyhrát…
Moji hodní upíři se už nikdy nevrátí; jak uklidňující byla představa, že také ti druzí mohou zmizet.
Pevně jsem stiskla víčka a čekala na nevědomí - málem jsem dychtila po tom, aby moje noční můra už začala. Lepší než ten bledý krásný obličej, který se na mě pod víčky smál teď.
V mých představách byly Victoriiny oči černé žízní a jiskřily nedočkavostí; zuby měla radostně vyceněné. Její červené vlasy zářily jako oheň; chaoticky jí povlávaly kolem divokého obličeje.
V hlavě mi zněla Laurentova slova: Kdybys věděla, co si pro tebe chystala…
Přitiskla jsem si pěst na ústa, abych nevykřikla.

10kapitola-louka 1/2

18. prosince 2008 v 20:26 | santana
Jacob nezavolal.
Když jsem mu volala poprvé, vzal mi to Billy a řekl mi, že Jacob je stále v posteli. Vyptávala jsem se ho, chtěla jsem se ujistit, že ho vzal k lékaři. Billy mi odpověděl, že to udělal, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem mu tak docela nevěřila. Příští dva dny jsem volala znovu několikrát za den, ale nikdo mi to nebral.
V sobotu jsem se rozhodla, že se na něj pojedu podívat, ať se mu to líbí nebo ne. Ale červený domek byl prázdný. To mě vystrašilo - je Jacob tak nemocný, že ho museli odvézt do nemocnice? Cestou domů jsem se v nemocnici zastavila, ale sestra v recepci mi řekla, že ani Jacob, ani Billy tam nepřijeli.
Donutila jsem Charlieho, jakmile dorazil domů z práce, aby zavolal Harrymu Clearwaterovi. Čekala jsem úzkostlivě, zatímco si Charlie povídal se starým přítelem; zdálo se, že rozhovor bude pokračovat donekonečna, aniž vůbec padne Jakovo jméno. Vypadalo to, že Harry byl v nemocnici… šlo o nějaké srdeční testy. Charliemu se čelo celé zkrabatilo, ale Harry s ním vtipkoval, zlehčoval to, dokud se Charlie nezačal zase smát. Až pak se Charlie zeptal na Jacoba, a tentokrát jsem z jeho odpovědí moc nepochytila, bylo to samé hmm a jo, jo. Bubnovala jsem prsty o pult vedle něj, dokud mi na ně nepoložil ruku, abych přestala.
Konečně Charlie zavěsil a otočil se ke mně.
"Harry říkal, že měli nějaké potíže s telefonními linkami, takže proto ses nemohla dovolat. Billy vzal Jaka k doktorovi a vypadá to, že má Jake mononukleózu. Je vážně unavený a Billy mu zakázal návštěvy," hlásil mi.
"Zakázal návštěvy?" ptala jsem se nevěřícně.
Charlie zvedl jedno obočí. "Ne abys je otravovala, Bello. Billy ví, co je pro Jaka nejlepší. Brzy bude zase fit. Buď trpělivá."
Nedotírala jsem. Charlie měl plnou hlavu Harryho srdečních potíží. To bylo jasně nejdůležitější téma - nebylo by správné otravovat ho svými drobnými starostmi. Tak jsem radši šla rovnou nahoru a zapnula počítač. Našla jsem si na internetu lékařskou stránku a do vyhledávacího okna naťukala "mononukleóza".
Jediné, co jsem o mononukleóze věděla, bylo, že se dá chytit při líbání, což jasně nebyl Jakův případ. Rychle jsem si pročítala příznaky - horečku rozhodně měl, ale co ten zbytek? Žádná silná bolest v krku, žádné vyčerpání, žádné bolesti hlavy, alespoň ne předtím, než dojel domů z kina; říkal, že se cítí "zdravý jako řípa". Opravdu to postupovalo tak rychle? Z článku jsem nabyla dojmu, že to začíná tou bolestí v krku…
Zírala jsem na obrazovku počítače a říkala si, proč to vlastně vůbec dělám. Čím to, že jsem byla tak… tak podezíravá, jako kdybych nevěřila tomu, co mi Billy řekl? A proč by Billy lhal Harrymu?
Asi jenom zbytečně vyvádím, hubovala jsem se. Měla jsem jenom starost o Jacoba, a abych byla upřímná, taky jsem se bála, že ho nebudu smět navštěvovat - to mě znervózňovalo.
Proletěla jsem zbytek článku a hledala další informace. Zarazila jsem se, když jsem se dostala k odstavci, kde se psalo, že mononukleóza může trvat i déle než měsíc.
Měsíc? Spadla mi brada.
Ale Billy přece nemohl Jakovi zakázat návštěvy na tak dlouho. Samozřejmě že ne. Jake by se zbláznil, kdyby měl takovou dobu trčet v posteli, a ani si nemohl s nikým popovídat.
A i kdyby, čeho se Billy bál? V článku se psalo, že člověk, který onemocní mononukleózou, se má vyhýbat tělesné námaze, ale o návštěvách tam nic nestálo. Nemoc nebyla příliš nakažlivá.
Dám Billymu týden, rozhodla jsem se, a pak začnu naléhat. Týden je velkorysá nabídka.
* * *
Týden byl dlouhý. Ve středu jsem byla přesvědčená, že do soboty nepřežiju.
Když jsem se rozhodla Billyho a Jacoba týden neobtěžovat, ve skutečnosti jsem nevěřila, že by Jacob poslechl Billyho nařízení. Každý den, když jsem dorazila domů ze školy, jsem honem utíkala k telefonu poslechnout si vzkazy. Nikdy tam žádný nebyl.
Třikrát jsem se snažila obejít své předsevzetí a zkoušela mu zavolat, ale telefonní linky stále nefungovaly.
Trávila jsem doma moc času a byla jsem moc opuštěná. Bez Jacoba, bez adrenalinu a bez rozptýlení se všechno, co jsem potlačovala, začalo plíživě vracet. Sny byly zase těžší. Už jsem jim nedohlédla na konec. Všude jenom ta strašlivá nicota - polovinu času v lese, polovinu času v prázdném kapradinovém moři, kde už nestál ten bílý dům. Někdy byl v lese Sam Uley a zase se na mě díval. Nevšímala jsem si ho - jeho přítomnost mi nepřinášela žádnou útěchu; necítila jsem se s ním méně sama. Zase jsem se noc co noc budila s křikem.
Díra v prsou byla horší než kdy předtím. Myslela jsem, že už to dostávám pod kontrolu, ale každý den jsem se svíjela schoulená do klubíčka, svírala jsem se za boky a lapala jsem po vzduchu.
Nevedlo se mi dobře, když jsem byla sama.
Nadmíru se mi ulevilo toho rána, kdy jsem se probudila - samozřejmě s křikem - a vzpomněla si, že je sobota. Dneska můžu zavolat Jacobovi. A jestli telefonní linky stále nebudou fungovat, tak pojedu do La Push. Ať tak či tak, dnešek bude lepší než ten poslední osamělý týden.
Vytočila jsem číslo a pak čekala s pramalou nadějí. Vyvedlo mě z míry, když to Billy vzal na druhé zazvonění.
"Haló?"
"Á, hele, telefon zase funguje! Dobrý den, Billy. Tady je Bella. Jenom jsem zavolala, abych se zeptala, jak se Jacobovi daří. Už k němu smí návštěvy? Myslela jsem, že bych k vám zaskočila…"
"Je mi líto, Bello," skočil mi do řeči Billy a mě napadlo, jestli se nedívá na televizi; znělo to nesoustředěně. "Není doma."
"Aha." Vteřinku mi to trvalo. "Takže už je mu líp?"
"Jo," váhal Billy dlouze. "Nakonec se ukázalo, že to přece jen nebyla mononukleóza. Jen nějaký jiný virus."
"Aha. Takže… kde je?"
"Vezl nějaké kamarády do Port Angeles - myslím, že půjdou do kina na dvojprogram nebo tak něco. Odjel na celý den."
"No, to se mi ulevilo. Dělala jsem si velké starosti. Jsem ráda, že mu bylo tak dobře, aby mohl ven." Můj hlas zněl příšerně falešně, jak jsem tak drmolila.
Jacobovi bylo líp, ale ne dost na to, aby mi zavolal. Byl pryč s kamarády. Já jsem seděla doma a stýskalo se mi po něm víc každou hodinou. Byla jsem sama, dělala jsem si starosti, nudila se… v prsou jsem měla díru - a teď jsem byla také opuštěná, když mi došlo, že s ním týdenní odloučení nezamávalo tak jako se mnou.
"Chtěla jsi něco konkrétního?" zeptal se Billy zdvořile.
"Ne, ani ne."
"No, já mu řeknu, že jsi volala," slíbil Billy. "Na shledanou, Bello."
"Na shledanou," odpověděla jsem, ale on už mezitím zavěsil.
Chvilku jsem stála se sluchátkem v ruce.
Jacob si to určitě rozmyslel, jak jsem se obávala. Vzal si mou radu k srdci a už nebude plýtvat časem na někoho, kdo nedokáže opětovat jeho city. Cítila jsem, jak mi z obličeje mizí krev.
"Něco se děje?" zeptal se Charlie, když sešel dolů ze schodů.
"Ne," zalhala jsem a zavěsila telefon. "Billy říká, že se Jacob už cítí líp. Nebyla to mononukleóza. Tak je to dobré."
"Přijede sem, nebo ty jedeš tam?" zeptal se Charlie nepřítomně a začal se prohrabovat v ledničce.
"Ani jedno," přiznala jsem. "Jel si vyrazit s nějakými kamarády."
Tón mého hlasu nakonec upoutal Charlieho pozornost. Vzhlédl ke mně s náhlým neklidem, ruce mu ztuhly na balíčku plátkového sýra.
"Není na oběd trochu brzo?" zeptala jsem se, jak jsem svedla nejveseleji, abych ho rozptýlila.
"Ne, jenom si chci sbalit něco, co bych si mohl vzít k řece…"
"Ach tak, jedeš dneska na ryby?"
"No, volal Harry… a neprší…" Zatímco mluvil, stavěl si na lince hraničku jídla. Najednou zase vzhlédl, jako kdyby si právě něco uvědomil. "Pověz mi, chtěla jsi, abych zůstal s tebou, když je Jake pryč?"
"To nevadí, tati," řekla jsem a snažila se, aby to znělo nevzrušeně. "Ryby líp berou, když je hezky."
Zíral na mě, v tváři se mu zračila nerozhodnost. Věděla jsem, že si dělá starosti, bojí se nechat mě tu samotnou, protože co kdybych zase propadla melancholii.
"Vážně, tati. Myslím, že zavolám Jessice," věšela jsem mu rychle bulíky na nos. Radši budu sama, než aby se tu na mě celý den díval. "Musíme se učit na písemku z matematiky. Její pomoc by se mi mohla hodit." To byla pravda. Ale budu se muset obejít bez ní.
"To je dobrý nápad. Trávila jsi s Jacobem příliš mnoho času, ostatní tvoji kamarádi si budou myslet, žes na ně zapomněla."
Usmála jsem se a přikývla, jako kdyby mi záleželo na tom, co si ostatní moji kamarádi myslí.
Charlie už se chystal k odchodu, ale pak se otočil zpátky se starostlivým výrazem. "Hele, budete se učit tady nebo u Jess doma, že jo?"
"Jasně, kde jinde?"
"No, já jen chci, abys byla opatrná a nechodila do lesa, jak už jsem ti říkal."
Trvalo mi chvilku, než jsem to pochopila, tak jsem byla myšlenkami jinde. "Další trable s medvědem?"
Charlie přikývl a mračil se. "Jeden turista se pohřešuje - jízdní policie našla dneska brzo ráno jeho tábor, ale po něm nebylo ani vidu. Byly tam nějaké opravdu velké zvířecí otisky… samozřejmě ty se tam mohly objevit později, když zvíře vyčenichalo jídlo… No, teď na ně zrovna líčí pasti."
"Aha," řekla jsem bez zájmu. Ve skutečnosti jsem jeho varování neposlouchala; daleko víc mě trápila situace kolem Jacoba, než abych se bála, že mě sežere medvěd.
Byla jsem ráda, že má Charlie naspěch. Nečekal, až zavolám Jessice, takže jsem nemusela hrát žádné divadýlko. S přehnaným zájmem jsem si nosila učebnice na kuchyňský stůl, abych si je sbalila do batohu; to jsem asi už trochu přehnala, a kdyby nebyl dychtivý už už nahodit udici, asi by to v něm vzbudilo podezření.
Tolik mě zaměstnávalo vypadat zaměstnaně, že ten zuřivě prázdný den přede mnou na mě dolehl až ve chvíli, kdy jsem se dívala, jak odjíždí. Pak jsem asi tak dvě minuty zírala na tichý telefon v kuchyni, než jsem se rozhodla, že dneska doma nezůstanu. Zvažovala jsem své možnosti.
Nebudu volat Jessice. Jestli jsem to správně pochopila, tak Jessica přešla na temnou stranu.
Mohla jsem jet do La Push a vyzvednout si motorku - přitažlivá myšlenka, až na jeden menší problém: kdo by mě dovezl na pohotovost, kdybych to nakonec potřebovala?
A nebo… mapu a kompas už jsem měla v náklaďáčku. Věřila jsem si, že jsem se je naučila používat natolik, abych se neztratila. Možná bych dneska svedla ujít další dvě linie a vytvořila bych tak náskok oproti rozvrhu, až se zas Jacob rozhodne poctít mě svou přítomností. Odmítala jsem myslet na to, jak dlouho to možná potrvá. Nebo jestli už to nikdy nebude…
Pocítila jsem krátké hryzáni svědomí, když jsem si uvědomila, jaký postoj k tomu zaujme Charlie, ale bylo mi to jedno. Dneska jsem prostě nemohla zůstat doma.
O pár minut později jsem už byla na známé štěrkové cestě, která nikam pořádně nevedla. Měla jsem stažená okýnka a jela jsem tak rychle, jak to jen šlo, aby to můj náklaďáček ve zdraví přežil, a snažila jsem se vychutnat si pocit větru na tváři. Bylo zamračeno, ale téměř sucho - na Forks velmi pěkný den.
Začátek mi trval déle, než by trval Jacobovi. Když jsem zaparkovala na obvyklém místě, musela jsem strávit dobrých patnáct minut studováním malé střelky kompasu a poznámek na teď už odrbané mapě. Když jsem si byla rozumně jistá, že sleduju tu správnou linii na mřížce, vydala jsem se do lesa.
Les byl dneska plný života, všichni malí tvorové se radovali z momentálního sucha. Přes všechno to ptačí cvrlikání a krákání, hlasité bzučení hmyzu, který mi kroužil kolem hlavy, a občasný šustot polní myši v křoví mi les připadal takový děsuplný; připomínal mi mou nejčerstvější noční můru. Věděla jsem, že je to tím, že jsem sama. Chybělo mi tu Jacobovo bezstarostné hvízdání a zvuk dalšího páru nohou čvachtajících na mokré zemi.
Nepříjemný pocit zesiloval tím víc, čím hlouběji jsem se dostávala do lesa. Dýchalo se mi hůř a hůř - ne kvůli vynaložené námaze, ale protože jsem zase měla potíže s tou pitomou dírou v hrudi. Držela jsem si ruce pevně přitisknuté kolem trupu a snažila se vyhnat myšlenky na bolest z hlavy. Měla jsem chuť otočit se a vrátit se zpátky, ale bylo mi líto zmarnit úsilí, které jsem už vynaložila.
Jak jsem se vlekla dál, rytmus kroků mi začal otupovat mysl. Přestala jsem myslet na bolest. I dýchání se mi nakonec vyrovnalo a byla jsem ráda, že jsem to nevzdala. Bylo znát, jak jsem se zlepšila v pěší turistice; rozhodně už jsem v terénu byla rychlejší.
Nějak mi nedocházelo, že když víc vydržím, taky víc ujdu. Myslela jsem si, že jsem ušla tak šest kilometrů, a ještě jsem se po tom místě ani nezačala dívat. A tak když jsem se prodrala kapradím, které mi sahalo po prsa, a prošla jsem pod nízkým obloukem z dvou popínavých javorů, znenadání jsem vstoupila na tu louku.
Bylo to opravdu to samé místo, tím jsem si byla okamžitě jistá. Nikdy jsem neviděla jinou tak symetrickou mýtinu. Byla dokonale kulatá, jako kdyby někdo úmyslně vytvořil bezchybný kruh, vyrval stromy, ale nezanechal ve vlnící se trávě žádné stopy po tom násilí. Na východě jsem slyšela tiše bublat potůček.
Bez slunečního svitu nebylo tohle místo zdaleka tak ohromující, ale přesto bylo velmi krásné a poklidné. Na kytky bylo špatné roční období; na zemi byl hustý porost vysoké trávy, která se kývala v lehkém větříku jako vlnky na jezeře.
Bylo to to samé místo… ale nebylo tam to, co jsem hledala.
Zklamání mě zasáhlo téměř okamžitě poté, co jsem si uvědomila, že jsem to místo našla. Svezla jsem se k zemi přímo tam, kde jsem stála, klečela jsem tam na kraji mýtiny a začínala jsem lapat po dechu.
Jaký mělo smysl jít dál? Nic tu neulpělo. Nic víc než vzpomínky, které jsem si mohla přivolat, kdykoliv se mi zachtělo, kdybych ovšem byla ochotná protrpět si bolest s tím spojenou. Ale ta bolest, která mě držela teď, mě úplně ovládala. Bez něj na tomhle místě nebylo nic zvláštního. Nebyla jsem si přesně jistá, co jsem doufala, že tu pocítím, ale louka postrádala tu atmosféru, postrádala všechno, byla to prostě obyčejná louka. Zrovna jako v mých nočních můrách. Hlava se mi omámeně točila.
Alespoň že jsem přišla sama. Když jsem si to uvědomila, pocítila jsem nával vděčnosti. Kdybych tu louku objevila s Jacobem… no, zkrátka bych nedokázala nijak zakrýt propast, do které jsem teď padala. Jak bych mu vysvětlila, že mám pocit, že se rozlomím na kousky, že se stáčím do klubíčka, abych zabránila té prázdné díře roztrhat mě na kusy? Bylo daleko lepší, že jsem neměla žádné publikum.
A ani nebudu muset nikomu vysvětlovat, proč tolik spěchám, abych už byla zase pryč. Jacob by předpokládal, že když jsme podstoupili takové těžkosti, abychom to pitomé místo našli, budu tu chtít strávit víc než pár vteřin. Ale já už jsem se snažila najít sílu zase vstát, přinutila jsem se rozbalit se z klubíčka, abych odtamtud mohla utéct. Na tom prázdném místě jsem trpěla příliš velkou bolestí - odplazila bych se odtud, kdybych musela.
Jaké štěstí, že jsem byla sama!
Sama. Opakovala jsem si to slovo s ponurým uspokojením, když jsem se navzdory bolesti vyškrábala na nohy. Přesně v tom okamžiku na severní straně louky vystoupila ze stínu stromů nějaká postava, tak na třicet kroků ode mě.
Ve vteřině se u mě vystřídalo několik emocí. První bylo překvapení; byla jsem tu daleko od jakékoli vyznačené cesty, a nečekala jsem žádnou společnost. Pak, když mi oči zaostřily na tu nehybnou postavu a já jsem viděla, jak stojí naprosto bez pohnutí a že má bledou kůži, zalomcoval mnou nával pronikavé naděje. Zlomyslně jsem ho potlačila a pak jsem musela snášet stejně ostré šlehání bolesti, když jsem pohledem přejela k obličeji pod černými vlasy, který ovšem nepatřil tomu, koho jsem chtěla vidět. Následoval strach; tohle nebyl obličej, po kterém jsem tesknila, ale byl dost blízko na to, abych poznala, že ten muž stojící přede mnou není žádný zbloudilý turista.
A nakonec, jako poslední, mnou proniklo poznání.
"Laurente!" zavolala jsem s překvapenou radostí.
Byla to nerozumná reakce. Pravděpodobně jsem se měla zastavit u strachu.
Když jsem Laurenta viděla poprvé, patřil ještě do Jamesovy smečky. Neúčastnil se lovu, který následoval - lovu, kde jsem byla kořistí -, ale jenom proto, že se bál; byla jsem pod ochranou větší smečky, než byla ta jeho. Za jiných okolností by si mě tehdy bez výčitek dal k obědu. Určitě se ale od té doby změnil, protože odešel na Aljašku, aby tam žil s jinou civilizovanou smečkou, s jinou rodinou, která z etických důvodů odmítala pít lidskou krev. S jinou rodinou, podobnou té… ale nemohla jsem si dovolit ani v duchu vyslovit to jméno.
Ano, strach by rozhodně byl víc na místě, ale jediné, co jsem cítila, bylo obrovské uspokojení. Louka se znovu stala kouzelným místem. Jistě, to kouzlo bylo temnější, než jsem čekala, ale přesto to bylo kouzlo. Tady bylo to napojení, které jsem hledala. Důkaz, jakkoliv vzdálený, že - někde ve stejném světě, kde žiju i já - on opravdu existuje.
Bylo neskutečné, jak Laurent vypadal úplně stejně. Předpokládám, že bylo lidské a velmi hloupé očekávat za poslední rok nějakou změnu. Ale bylo tam něco… co jsem nedokázala přesně definovat.
"Bello?" zeptal se a zatvářil se ještě užasleji, než jsem se já cítila.
"Vy si mě pamatujete," usmála jsem se. Bylo směšné, že mě tolik potěšilo, že si nějaký upír zapamatoval moje jméno.
Usmál se zeširoka. "Nečekal jsem, že tě tady uvidím." Kráčel ke mně se zadumaným výrazem.
"Nemělo by to být naopak? Já tady bydlím. Myslela jsem, že jste odjel na Aljašku."
Zastavil asi deset kroků ode mě a naklonil hlavu ke straně. Měl tak krásnou tvář, jakou jsem neviděla už… celou věčnost. Pozorně jsem si prohlížela jeho rysy s podivně nenasytným pocitem uvolnění. Tady byl někdo, před kým jsem nemusela nic předstírat - někdo, kdo už věděl všechno, co jsem nemohla nikdy před žádným člověkem vyslovit.
"Máš pravdu," souhlasil. "Opravdu jsem odjel na Aljašku. Přesto, nečekal jsem… Když jsem našel dům Cullenových prázdný, myslel jsem, že se přestěhovali."
"Ach." Kousla jsem se do rtu, jak to jméno rozbolavělo hrubé okraje mé rány. Chviličku mi trvalo, než jsem se sebrala. Laurent čekal se zvědavým pohledem.
"Oni se opravdu odstěhovali," dostala jsem ze sebe nakonec.
"Hmm," zamručel. "Překvapuje mě, že tě tady nechali. Nebyla jsi takový jejich domácí mazlíček?" V jeho očích nebylo ani stopy po tom, že mě chtěl urazit.
Křivě jsem se usmála. "Něco takového."
"Hmm," řekl znovu zamyšleně.
Přesně v tu chvíli mi došlo, proč vypadá stejně - až moc stejně. Když nám Carlisle řekl, že Laurent zůstal s Tanyinou rodinou, začala jsem si ho představovat, pokud jsem na něj vůbec pomyslela, se stejnýma zlatýma očima, které měli… Cullenovi - s cuknutím jsem se přiměla vyslovit to jméno. Které měli všichni hodní upíři.
Ustoupila jsem o krok zpátky a jeho zvědavé, temně rudé oči můj pohyb sledovaly.
"Jezdívají často na návštěvu?" zeptal se stále nenuceně, ale pomalu se začal přesunovat ke mně.
"Lži," zašeptal úzkostně ten krásný sametový hlas v mé paměti.
Trhla jsem sebou při zvuku jeho hlasu, ale nemělo mě to překvapit. Neocitla jsem se snad v tom nejhorším možném nebezpečí? V porovnání s tímhle byla jízda na motorce krotká a neškodná zábava.
Udělala jsem, co mi ten hlas napověděl.
"Tu a tam." Snažila jsem se, aby můj hlas zněl bezstarostně, uvolněně. "Mně to asi připadá delší než jim. Však víte, jak se rádi povyrazí…" Začínala jsem blábolit. Měla jsem co dělat, abych se přinutila sklapnout.
"Hmm," zamručel znovu. "Podle pachu v domě bych řekl, že je už nějakou dobu prázdný…"
"Musíš lhát lépe, Bello," naléhal hlas.
Zkusila jsem to. "Budu muset povědět Carlisleovi, že jste se tu zastavil. Bude mu líto, že vaši návštěvu zmeškali." Předstírala jsem, že chviličku přemýšlím. "Ale asi bych se o tom neměla zmiňovat… Edwardovi, předpokládám…" Stěží jsem to jméno dokázala vyslovit, a když se mi to povedlo, obličej se mi zkroutil, že jsem se málem prozradila - "je to takový pruďas… no, však vy si to jistě pamatujete. Celá ta záležitost s Jamesem je pro něj stále ještě citlivá." Obrátila jsem oči v sloup a mávla odmítavě rukou, jako kdyby to celé byla jen dávno zapomenutá historka, ale v hlase mi zněla stopa hysterie. Přemítala jsem, jestli to pozná.
"Opravdu?" zeptal se Laurent mile… a skepticky.
Snažila jsem se odpovídat krátce, aby můj hlas neprozradil mou paniku. "Mm-hmm."
Laurent udělal nedbalý úkrok a rozhlížel se po loučce. Neušlo mi, že se tím krokem přenesl blíž ke mně. Hlas v mé hlavě odpověděl tichým zavrčením.
"Tak co je nového v Denali? Carlisle říkal, že bydlíte s Tanyou?" Hlas mi přeskakoval moc vysoko.
Po té otázce se zastavil. "Mám Tanyu moc rád," prohlásil. "A její sestru Annu ještě víc… nikdy předtím jsem nezůstal na jednom místě tak dlouho, a tak jsem si užíval výhody a novost takové situace. Ale ta omezení se těžko dodržují… Udivuje mě, že je dokážou zachovávat tak dlouho." Spiklenecky se na mě usmál. "Já občas podvádím."
Nemohla jsem polknout. Nohy mi začínaly couvat, ale ztuhla jsem, když jeho rudé oči střelily dolů, aby zachytily ten pohyb.
"Och," řekla jsem slabým hlasem. "Jasper s tím má také problémy."
"Nehýbej se," zašeptal hlas. Snažila jsem se udělat, co říkal. Bylo to těžké; instinkt vzít nohy na ramena byl téměř neovladatelný.
"Vážně?" Zdálo se, že to Laurenta zaujalo. "Tak proto odjeli?"
"Ne," odpověděla jsem upřímně. "Jasper je doma opatrnější."
"Ano," souhlasil Laurent. "To já jsem taky."
Krok vpřed, který teď učinil, byl naprosto vědomý.
"Našla vás vůbec Victoria?" zeptala jsem se bez dechu, jak jsem ho zoufale chtěla přivést na jiné myšlenky. Byla to první otázka, která mi v hlavě naskočila, a které jsem litovala okamžitě, jak jsem ji vyslovila. Victoria - která pomáhala Jamesovi mě ulovit, a pak zmizela - nebyla ta, na kterou bych chtěla myslet zrovna v tuhle chvíli.
Ale ta otázka ho opravdu zastavila.
"Ano," odpověděl a zaváhal, než udělal další krok. "Vlastně jsem sem přišel, abych jí prokázal službu…" Zašklebil se. "Tohle ji zrovna nepotěší."
"A co?" zeptala jsem se dychtivě a vyzývala ho tak k pokračování. Zíral někam mezi stromy, daleko ode mě. Využila jsem jeho nesoustředěnosti a kradmo jsem o krok ustoupila.
Podíval se zpátky na mě a usmál se - v tu chvíli vypadal jako černovlasý anděl.
"Když tě zabiju," odpověděl se svůdným zapředením.
Zapotácela jsem se o další krok vzad. Zuřivé vrčení v mé hlavě bylo tak hlasité, že jsem Laurenta skoro neslyšela.
"Chtěla si to nechat pro sebe," pokračoval vesele. "Ona je na tebe tak nějak… rozzlobená, Bello."
"Na mě?" vypískla jsem.
Zavrtěl hlavou a uchechtl se. "Já vím, mně to taky připadá trochu starosvětské. Ale James byl její druh, a tvůj Edward jí ho zabil."
I teď, na pokraji smrti, jeho jméno rvalo moje nezhojené rány jako zubaté ostří.
Laurent si mojí reakce nevšiml. "Myslela si, že je víc namístě zabít tebe než Edwarda - spravedlivě oko za oko, druh za druha. Požádala mě, abych jí takříkajíc připravil pozice. Nenapadlo mě, že bude tak snadné se k tobě dostat. Takže její plán byl možná chybný - zjevně by to nebyla odplata, kterou si představovala, protože tys pro něj nemohla moc znamenat, když tě tu nechal bez ochrany."
Další rána, další trhlina do hrudi.
Laurentovo těžiště se zase posunulo a já jsem klopýtla o další krok zpátky.
Zamračil se. "Stejně si myslím, že se bude zlobit."
"Tak co kdybychom na ni počkali?" vypravila jsem ze sebe přidušeně.

9.kapitola-třetí kolo 2/2

18. prosince 2008 v 20:25 | santana
"Páni, Jaku - ty úplně hoříš!"
"Je mi dobře." Pokrčil rameny. "Jsem zdravý jako řípa."
Zamračila jsem se a znovu jsem mu sáhla na hlavu. Jeho kůže mě pálila do prstů.
"Máš ruce jako led," stěžoval si.
"Možná je to mnou," uznala jsem.
Mike na zadním sedadle zasténal a vyzvracel se do kbelíku. Zašklebila jsem se a doufala, že můj vlastní žaludek ten zvuk a zápach snese. Jacob se úzkostně koukl přes rameno, aby se ujistil, že nemá potřísněné auto.
Zpáteční cesta mi připadala delší.
Jacob mlčel, byl zamyšlený. Nechal svou paži kolem mě, a ta byla tak horká, že mi studený vítr ani nevadil.
Zírala jsem ven z okna a sžíral mě pocit viny.
Byla to velká chyba, že se mi nepodařilo Jacoba odradit. Čisté sobectví. I když jsem se snažila vysvětlit mu, jak na tom jsem. Pokud pořád cítil nějakou naději, že by se náš vztah mohl vyvinout v něco víc než přátelství, tak jsem to nevyjasnila dostatečně.
Jak jsem mu to měla vysvětlit, aby pochopil? Byla jsem jako prázdná schránka. Jako opuštěný dům, zavržený, několik měsíců naprosto neobyvatelný I když poslední dobou trošku vylepšený. Přední místnost byla docela opravená. Ale to bylo všechno - jenom jedna malá místnost. A on si zasloužil něco lepšího než hroutící se dům s jedním pokojem. Sebevětší investice z jeho strany mě nemohly uvést do funkčního stavu.
Přesto jsem věděla, že ho pryč nepošlu. Byla jsem sobecká. Příliš jsem ho potřebovala. Možná bych mohla své stanovisko objasnit víc, aby pochopil, že mě má opustit. Při tom pomyšlení jsem se otřásla a Jacob mě sevřel pevněji.
Dovezla jsem Mika domů v jeho Suburbanu a Jacob jel za námi, aby pak odvezl domů mně. Celou zpáteční cestu k nám domů mlčel a já jsem přemítala, jestli myslí na to samé co já. Možná mění názor.
"Pozval bych se dovnitř, protože jedeme brzy," řekl, když jsme zastavili vedle mého auta. "Ale myslím, že máš s tou horečkou možná pravdu. Začínám se cítit trochu… divně."
"Ale ne, ty taky? Chceš, abych tě odvezla domů?"
"Ne." Zavrtěl hlavou, obočí stažené k sobě. "Ještě mi není špatně. Jenom… divně. Když budu muset, zastavím."
"Zavoláš mi, jakmile dojedeš domů?" zeptala jsem se úzkostně.
"Jasně, jasně." Zamračil se, zíral před sebe do tmy a kousal se do rtu.
Otevřela jsem si dveře, abych vystoupila, ale popadl mě zlehka za zápěstí a držel mě tak. Znovu jsem si všimla, jak mě jeho kůže pálí.
"Co se děje, Jaku?" zeptala jsem se.
"Chci ti něco povědět, Bello… ale bude to znít tak trochu otřepaně."
Povzdechla jsem si. Chce pokračovat v tom, o čem jsme se bavili v kině. "Tak do toho."
"Já jenom chci říct, že vím, že jsi hodně nešťastná. A možná to ničemu nepomůže, ale chtěl jsem, abys věděla, že jsem pořád tady. Já tě nikdy nezklamu - slibuju, že se mnou můžeš vždycky počítat. Tý jo, to zní vážně otřepaně. Ale ty to víš, viď? Že bych ti nikdy neublížil?"
"Jo, Jaku. Já to vím. A už s tebou počítám, možná víc, než tušíš."
Po tváři se mu rozlil úsměv, jako když se slunce opře do mraků, a mě napadlo, proč jsem si radši neukousla jazyk. Neřekla jsem jediné lživé slovo, ale měla jsem lhát. Pravda byla zlá, ta mu ublíží. bych zklamala jeho.
Po tváři mu přelétl podivný pohled. "Opravdu si myslím, že bych už měl jet raději domů," řekl.
Rychle jsem vystoupila.
"Zavolej mi!" zakřičela jsem za ním, když odjížděl.
Dívala jsem se, jak se vzdaluje, a zdálo se, že snad má auto pod kontrolou. Když byl pryč, dál jsem zírala na prázdnou ulici a cítila jsem se trochu zle, ale ne po fyzické stránce.
Jak moc jsem si přála, aby se Jacob Black býval narodil jako můj bratr, můj rodný bratr, abych na něj měla nějaký legitimní nárok, který by mě teď zbavoval vší viny. Bůhví že jsem Jacoba nikdy nechtěla zneužít, ale ten pocit viny, který jsem teď měla, jsem si nedokázala vyložit jinak, než že se mi to povedlo.
Ba co víc, nikdy jsem neměla v úmyslu ho milovat. Jednu věc jsem poznala opravdu dobře - pociťovala jsem to v žaludku, v kostech, od temene hlavy po plosky nohou, hluboko v prázdné hrudi -, a sice to, jak láska dává člověku moc toho druhého zlomit.
Já jsem byla polámaná, a spravit to nešlo.
Ale teď jsem Jacoba potřebovala, potřebovala jsem ho jako drogu. Moc dlouho jsem ho používala jako berličku a byla jsem v tom až po uši. A teď jsem nedokázala snést pomyšlení, že jsem ho ranila, ale nemohla jsem zabránit tomu, abych mu neubližovala. Myslel si, že mě čas a trpělivost změní, a i když jsem věděla, že se smrtelně mýlí, také jsem věděla, že ho nechám při tom.
Byl to můj nejlepší přítel. Budu ho vždycky mít ráda, ale nikdy, nikdy to nebude tak, jak by si zasloužil.
Šla jsem domů, sedla si k telefonu a kousala si nehty.
"Film už skončil?" zeptal se Charlie překvapeně, když jsem vešla dovnitř. Ležel na podlaze, jenom kousíček od televize. Zápas musel být velmi vzrušující.
"Mikovi se udělalo špatně," vysvětlovala jsem. "Nějaká střevní viróza nebo co."
"Ty jsi v pořádku?"
"Teď je mi dobře," řekla jsem pochybovačně. Co já vím, přišla jsem do kontaktu s nákazou.
Opřela jsem se o kuchyňskou linku, ruku pár centimetrů od telefonu, a snažila jsem se trpělivě čekat. Myslela jsem na podivný pohled na Jacobově tváři předtím, než odjel, a prsty mi začaly bubnovat o pracovní desku. Měla jsem trvat na tom, že ho odvezu domů.
Dívala jsem se na hodiny, jak ubíhají minuty. Deset. Patnáct. I když jsem řídila já, trvalo to jenom patnáct minut, a Jacob jezdil rychleji. Osmnáct minut. Zvedla jsem sluchátko a vytočila číslo.
Telefon zvonil a zvonil. Možná Billy spal. Možná jsem vytočila špatné číslo. Zkusila jsem to znovu.
Na osmé zazvonění, zrovna když jsem chtěla zavěsit, to Billy zvedl.
"Haló?" zeptal se. Jeho hlas byl obezřetný, jako kdyby očekával špatné zprávy.
"Billy, to jsem já, Bella - už Jake dorazil domů? Odjel od nás asi před dvaceti minutami."
"Je tady," řekl Billy bezvýrazně.
"Měl mi zavolat." Byla jsem trochu dotčená. "Začalo se mu dělat špatně, když odjížděl, tak jsem si dělala starosti."
"On… bylo mu moc špatně, aby zavolal. Necítí se teď moc dobře." Billy zněl odtažitě. Uvědomila jsem si, že určitě chce být s Jacobem.
"Dejte mi vědět, kdybyste potřeboval pomoct," nabídla jsem se. "Mohla bych přijet k vám." Pomyslela jsem na Billyho, uvězněného v kolečkovém křesle, a na Jaka, jak se o sebe stará sám…
"Ne, ne," řekl Billy rychle. "My to zvládneme. Zůstaň doma."
Znělo to od něj skoro až hrubě.
"Dobře," souhlasila jsem.
"Ahoj, Bello."
Spojení se přerušilo.
"Na shledanou," zamumlala jsem.
No, alespoň dojel domů. Moji starost to kupodivu moc nerozptýlilo. Celá podrážděná jsem se loudala nahoru po schodech. Možná bych tam zítra, než půjdu do práce, měla dojet a zkontrolovat ho. Mohla bych vzít polévku - někde tu musíme mít plechovku Campbellovy polévky.
Všechny tyhle plány padly. Došlo mi to, když jsem se brzy ráno probudila - budík ukazoval, že je půl páté - a musela jsem si pospíšit do koupelny. Charlie mě tam našel o půl hodiny později, jak ležím na zemi, tvář přitisknutou na chladný okraj vany.
Dlouze se na mě zadíval.
"Žaludeční viróza," řekl nakonec.
"Ano," zasténala jsem.
"Potřebuješ něco?" zeptal se.
"Zavolej za mě Newtonovým," instruovala jsem ho chraptivě. "Řekni, že mám to samé co Mike a že to dneska nezvládnu. Řekni jim, že se omlouvám."
"Jasně, žádný problém," ujistil mě Charlie.
Zbytek dne jsem strávila na podlaze v koupelně, pár hodin jsem spala s hlavou na složeném ručníku. Charlie tvrdil, že musí do práce, ale tušila jsem, že chce jenom mít volný přístup na záchod. Nechal vedle mě na podlaze sklenici vody, abych nebyla dehydrovaná.
Vzbudilo mě, když se vrátil domů. Viděla jsem, že je v mém pokoji tma - už se setmělo. Vylezl po schodech, aby se na mě podíval.
"Ještě žiješ?"
"Tak trochu," odpověděla jsem.
"Nechceš něco?"
"Ne, díky."
Zaváhal, zjevně nesvůj. "Tak dobře," řekl a pak sešel zpátky dolů do kuchyně.
Slyšela jsem, jak o pár minut později zazvonil telefon. Charlie chvilku s někým mluvil tichým hlasem a pak zavěsil.
"Mikovi už je líp," zavolal na mě.
No, to bylo povzbudivé. Udělalo se mu špatně asi tak o osm hodin dřív než mně. Takže ještě osm hodin. Z toho pomyšlení se mi zvedl žaludek, a tak jsem se překulila, abych se naklonila nad mísu.
Znovu jsem usnula na ručníku, ale když jsem se probudila, byla jsem v posteli a za oknem bylo světlo. Nepamatovala jsem si, že bych se přesunula; Charlie mě musel odnést do pokoje - také mi na noční stolek postavil sklenici vody. Cítila jsem se vyprahlá. Obrátila jsem sklenici do sebe, ale voda chutnala divně, jak tam stála celou noc.
Pomalu jsem vstala, měla jsem strach, aby se mi zase neudělalo špatně. Byla jsem slabá a v puse jsem měla příšernou pachuť, ale žaludek byl dobrý. Podívala jsem se na hodiny.
Mých čtyřiadvacet hodin uběhlo.
Nechtěla jsem to dráždit, a tak jsem si k snídani dala jenom slané krekry Charliemu se viditelně ulevilo, když viděl, že je mi líp.
Jakmile jsem si byla jistá, že nebudu muset strávit další den na podlaze v koupelně, zavolala jsem Jacobovi.
Byl to on, kdo zvedl sluchátko, ale když jsem slyšela jeho pozdrav, věděla jsem, že to ještě nemá za sebou.
"Haló?" Jeho hlas byl zlomený, nakřáplý
"Ach, Jaku," zasténala jsem soucitně. "Zníš strašlivě."
"Cítím se strašlivě," zašeptal.
"Je mi líto, že jsem tě přinutila jet se mnou. To mě mrzí."
"Jsem rád, že jsem jel." Mluvil stále jen šeptem. "Nevyčítej si to. To není tvoje chyba."
"Brzy ti bude líp," utěšovala jsem ho. "Já jsem se probudila dneska ráno, a už mi bylo dobře."
"Tobě bylo špatně?" zeptal se hluše.
"Ano, já jsem to taky dostala. Ale už je mi dobře."
"To rád slyším." Jeho hlas byl jako bez života.
"Takže tobě se za pár hodin určitě taky uleví," povzbuzovala jsem ho.
Jeho odpověď jsem sotva slyšela. "Myslím, že nemám to samé, co ty."
"Copak ty nemáš žaludeční virózu?" zeptala jsem se zmateně.
"Ne. Tohle je něco jiného."
"Co je ti?"
"Všechno," zašeptal. "Bolí mě celé tělo."
Bolest v jeho hlase byla téměř hmatatelná.
"Co pro tebe můžu udělat, Jaku? Co ti můžu přivézt?"
"Nic. Nemůžeš sem přijet." Byl úsečný. Připomnělo mi to Billyho předevčírem večer.
"To, co máš ty, už jsem určitě měla taky," podotkla jsem.
Ignoroval mě. "Zavolám ti, až to půjde. Dám ti vědět, až sem budeš moct zase přijet."
"Jacobe…"
"Musím jít," řekl s náhlým spěchem.
"Zavolej mi, až ti bude líp."
"Jasně," souhlasil a jeho hlas měl zvláštní, hořký podtón.
Chvilku mlčel. Čekala jsem, že se rozloučí, ale on taky vyčkával.
"Brzy se uvidíme," řekla jsem nakonec.
"Počkej, až ti zavolám," zopakoval.
"Dobře. Tak zatím, Jacobe."
"Bello," zašeptal moje jméno a pak zavěsil telefon.

9.kapitola-třetí kolo 1/2

18. prosince 2008 v 20:25 | santana
Čas začal poskakovat vpřed rychleji než předtím. Škola, práce a Jacob - ačkoliv ne nutně v tomto pořadí -, to bylo jasné a snadné schéma, kterého jsem se držela. A Charliemu se splnilo jeho přání: už jsem nebyla zoufalá. Samozřejmě že sebe samu jsem úplně neoblbla. Když jsem se zastavila, abych si udělala inventuru svého života, což jsem se snažila nedělat příliš často, nemohla jsem ignorovat, co s sebou moje chování nese.
Byla jsem jako ztracený měsíc - moje planeta byla zničená jako v nějakém scénáři katastrofického filmu -, který navzdory všem gravitačním zákonům dál obíhá na malé oběžné dráze kolem prázdného prostoru, který po planetě zůstal.
Na motorce mi to šlo čím dál líp, což znamenalo méně obvazů, které Charliemu dělaly starost. Ale také to znamenalo, že hlas v mé hlavě začínal slábnout, až jsem ho vůbec neslyšela. Tiše jsem panikařila. Vrhla jsem se do pátrání po té louce s ještě větší intenzitou. Lámala jsem si hlavu ve snaze vymyslet další aktivity, při kterých se vyplavuje adrenalin.
Neměla jsem povědomí o tom, jak ubíhají dny - nebyl důvod to sledovat, protože jsem se snažila co nejvíce žít přítomností, žádná minulost nebledla, žádná budoucnost nehrozila. Takže když se na mě Jacob jednu studijní sobotu vytasil s tím datem, zaskočilo mě to. Když jsem po práci dojela k nim, čekal na mě před domem.
"Všechno nejlepší k Valentýnu," popřál mi při pozdravu s úsměvem, ale se skloněnou hlavou.
Podal mi na dlani malou růžovou krabičku. Srdíčkové bonbony se zamilovanými nápisy.
"Teda, teď si připadám jako idiot," zamumlala jsem. "Dneska je Valentýna?"
Jacob zavrtěl hlavou v předstíraném smutku. "Ty dokážeš občas být tak mimo. Ano, dneska je čtrnáctého února. Tak co, budeš moje valentýnka? Když jsi mi nekoupila ani bonbony za padesát centů, je to to nejmenší, co můžeš udělat."
Začala jsem se cítit nepříjemně. Ta slova byla veselá, ale jenom zdánlivě, na povrchu.
"Co to přesně obnáší?" vytáčela jsem se.
"Obvyklé věci - budeš můj otrok na celý život a tak podobně."
"Aha, no, jestli je to všechno…" Vzala jsem si bonbon. Ale snažila jsem se vymyslet způsob, jak jasně stanovit hranice. Znovu. Zdálo se, že se nám časem hodně rozmazaly.
"Takže, co budeme dělat zítra? Výšlap, nebo pohotovost?"
"Výšlap," rozhodla jsem. "Nejsi jediný, kdo dokáže být umanutý. Začínám si myslet, že jsem si to místo vymyslela…" Zamračila jsem se do prázdna.
"My to najdeme," ujistil mě. "Motorky v pondělí a v pátek?" nabídl.
Viděla jsem šanci a chopila se jí, aniž bych si vzala čas na rozmyšlenou.
"V pátek jdu do kina. Už celou věčnost slibuju kamarádům z jídelny, že s nimi půjdu." Mike bude mít radost.
Ale Jacobův obličej pohasl. Zachytila jsem výraz v jeho tmavých očích dřív, než je sklopil, aby se podíval na zem.
"Ty půjdeš taky, viď?" dodala jsem rychle. "Nebo by to pro tebe byla moc velká otrava, s partou nudných čtvrťáků?" Využila jsem šance zase mezi nás postavit jistý odstup. Nesnesla jsem pomyšlení, že Jacobovi ubližuju; jako bychom byli zvláštním způsobem spojeni a jeho bolest zasazovala drobné rány mně samé. Také představa, že budu mít společnost na toho bobříka - vážně jsem Mikovi slíbila, že s ním půjdu do kina, ale vůbec se mi nechtělo ten slib plnit -, byla opravdu lákavá.
"Ty bys chtěla, abych šel, když tam budeš mít kamarády?"
"Ano," přiznala jsem upřímně, a jak jsem pokračovala, věděla jsem, že si svými slovy pravděpodobně zadělávám na problém. "Bude mě to mnohem víc bavit, když tam budeš. Přiveď Quila a uděláme z toho mejdan."
"Quil bude nadšený. Čtvrťačky." Zařehtal se a zvedl oči v sloup. O Embrym jsem se nezmiňovala a on taky ne.
Také jsem se zasmála. "Postarám se, aby měl z čeho vybírat."
* * *
V pondělí na angličtině jsem na to téma zavedla řeč s Mikem.
"Hele, Miku," řekla jsem, když hodina skončila. "Máš tenhle pátek volno?"
Vzhlédl, modré oči okamžitě plné naděje. "Jo, mám. Chceš něco podniknout?"
Pečlivě jsem volila slova odpovědi. "Říkala jsem si, že bych dala dohromady partu…" to slovo jsem zdůraznila, "a mohli bychom jít do kina na Ostřelovače." Tentokrát jsem se doma připravila - dokonce jsem četla filmové kritiky, abych měla jistotu, že mě film nevyvede z míry. V tomhle měly téct potoky krve od začátku až do konce. Ještě jsem se nezotavila natolik, abych dokázala snést něco zamilovaného. "To by mohla být zábava, ne?"
"Jasně," souhlasil, ale jeho nadšení viditelně pohaslo.
"Super."
Po vteřině se dostal téměř zpět na úroveň svého předchozího vzrušení. "Co kdybychom s sebou vzali Angelu a Bena? Nebo Erika a Katie?"
Bylo vidět, že by to rád pojal jako takové dvojité rande.
"A co takhle všechny čtyři?" chytla jsem se toho. "A tady Jessiku samozřejmě. A Tylera a Connera, a možná Lauren," dodala jsem neochotně. Slíbila jsem Quilovi slušný výběr.
"Tak dobrá," zamručel poraženě Mike.
"A," pokračovala jsem, "mám pár kamarádů z La Push, které chci taky pozvat. Takže to vypadá, že budeme potřebovat tvůj Suburban, jestli pojedou všichni."
Mike podezíravě přimhouřil oči.
"To jsou ti kamarádi, co s nimi teď trávíš všechen čas nad učením?"
"Jo, to jsou oni," odpověděla jsem vesele. "Ačkoliv by se to dalo považovat spíš za doučování - jsou to teprve druháci."
"Aha," řekl Mike překvapeně. Chviličku přemýšlel a pak se usmál.
Nakonec ovšem Suburban nebyl potřeba.
Jessica a Lauren tvrdily, že něco mají, jakmile se Mike prořekl, že jsem to celé naplánovala já. Eric a Katie už taky něco měli - slavili tři týdny od začátku známosti nebo tak něco. Lauren se dostala k Tylerovi a Connerovi dřív než Mike, takže tihle dva už taky měli něco jiného. I Quil byl ze hry venku - měl domácí vězení za rvačku ve škole. Nakonec byli schopní jít jen Angela a Ben, a samozřejmě Jacob.
Snížený počet účastníků ovšem neutlumil Mikova očekávání. V pátek už o ničem jiném nemluvil.
"Víš jistě, že nechceš radši jít na Zítra a navždy?" zeptal se u oběda a jmenoval aktuální kasovní trhák, zamilovanou komedii. "Rotten Tomatoes na webu jim dávali lepší kritiky."
"Já chci vidět Ostřelovače," stála jsem si na svém. "Mám náladu na akčňák. Sem s krví a vnitřnostmi!"
"Dobře." Mike se otočil, ale stejně jsem si všimla jeho výrazu, z kterého se dalo vyčíst, že si říká, jestli jsem se náhodou nezbláznila.
Když jsem ze školy dorazila domů, parkovalo u nás auto, které jsem velmi dobře znala. O kapotu se opíral Jacob a tvář měl roztaženou do širokého úsměvu.
"Není možná!" zavolala jsem, jakmile jsem vyskočila z náklaďáčku. "Ty jsi hotový! Já tomu nemůžu uvěřit! Tys dokončil Rabbita!"
Zářil. "Zrovna včera večer. Tohle je první jízda."
"Neuvěřitelné." Zvedla jsem ruku, abych si s ním plácla ve vítězném gestu.
Pleskl svou dlaní o mou, ale místo aby ji pak odtáhl, propletl mi prsty. "Tak smím dneska večer řídit?"
"To rozhodně," řekla jsem a pak jsem si vzdychla.
"Co se děje?"
"Já to vzdávám - tohle nemůžu překonat. Tak jsi vyhrál. Jsi starší."
Pokrčil rameny, moje kapitulace ho nepřekvapila. "To se přece rozumí samo sebou."
Za rohem zabafal Mikův Suburban. Vykroutila jsem svou ruku Jacobovi z dlaně a on udělal obličej, který jsem neměla vidět.
"Pamatuju si tohohle kluka," řekl tiše, když Mike parkoval naproti přes ulici. "To je ten, který si myslel, že s ním chodíš. Pořád si to plete?"
Zvedla jsem jedno obočí. "Některé lidi je těžké odradit."
"Ovšem," řekl Jacob zamyšleně, "někdy se vytrvalost vyplatí."
Mike vystoupil z auta a přešel ulici.
"Ahoj, Bello," pozdravil mě a pak nasadil ostražitý výraz, když pohlédl na Jacoba. Taky jsem krátce na Jacoba koukla a snažila jsem se být objektivní. Opravdu vůbec nevypadal jako druhák. Byl tak veliký - Mikova hlava mu stěží dosahovala k ramenům; ani jsem nechtěla myslet na to, kam mu sahám já - a i v obličeji vypadal starší, než býval i jen před měsícem.
"Ahoj, Miku! Pamatuješ si na Jacoba Blacka?"
"Ani ne." Mike napřáhl ruku k pozdravu.
"Starý rodinný přítel," představil se Jacob a potřásl si s ním rukou. Když povolili sevření, Mike si protáhl prsty.
Slyšela jsem, jak v kuchyni zvoní telefon.
"Radši to půjdu zvednout - mohl by to být Charlie," řekla jsem a spěchala jsem dovnitř.
Byl to Ben. Angela měla žaludeční virózu a jemu se nechtělo jít bez ní. Omlouval se, že nás tak vyšplouchli.
Šla jsem zpátky k čekajícím klukům. Upřímně jsem přála Angele, aby se brzy zotavila, ale musela jsem připustit, že jsem byla sobecky naštvaná z toho, jak se situace vyvinula. Jenom my tři, Mike, Jacob a já, spolu strávíme večer - to se nám to úžasně vyvrbilo, pomyslela jsem si se vzteklým sarkasmem.
Nezdálo se, že by Jake a Mike udělali v mé nepřítomnosti nějaký pokrok k vzájemnému přátelství. Stáli několik metrů od sebe a dívali se každý jinam; Mikův výraz byl mrzutý, ačkoliv Jacob se tvářil vesele jako vždycky.
"Ang je nemocná," oznámila jsem jim podmračeně. "Takže s Benem nikam nejdou."
"Myslím, že viróza dělá další kolo. Austina a Connera to taky dneska chytlo. Možná bychom to měli odložit na někdy jindy," navrhl Mike.
Než jsem mohla souhlasit, promluvil Jacob.
"Já jsem pořád pro. Ale jestli chceš jet radši domů, Miku -"
"Ne, já jedu," přerušil ho Mike. "Jenom jsem myslel na Angelu a Bena. Tak jdeme." Vyrazil ke svému Suburbanu.
"Hele, vadilo by ti, kdyby řídil Jacob?" zeptala jsem se. "Dovolila jsem mu to - zrovna dokončil svoje auto. Postavil si ho od základu, úplně sám," chlubila jsem se, pyšná jako maminka, jejíž studentík dostal ředitelskou pochvalu.
"Fajn," souhlasil Mike a prásknul dveřmi trochu víc, než bylo nutné.
"Tak dobře," řekl Jacob, jako kdyby se tím všechno urovnávalo. Zdál se být víc v pohodě než my dva.
Mike si v Rabbitu sedl dozadu se znechuceným výrazem.
Jacob byl ve své normální prosluněné náladě, klábosil, až jsem málem zapomněla na Mika, navztekaného na zadním sedadle.
Ale pak Mike změnil strategii. Naklonil se dopředu a položil si bradu na opěradlo mého sedadla; tvářemi jsme se téměř dotkli. Odtáhla jsem se a opřela se zády o okno.
"Copak v tomhletom auťáku nefunguje rádio?" zeptal se Mike s nádechem rozmrzelosti a přerušil Jacoba v půli věty.
"Ale jo," odpověděl Jacob. "Ale Bella nemá hudbu ráda."
Zírala jsem překvapeně na Jacoba. Nikdy jsem mu nic takového neřekla.
"Bello?" zeptal se Mike otráveně.
"Má pravdu," zamumlala jsem a stále jsem se dívala na Jacobův klidný profil.
"Jak můžeš nemít ráda hudbu?" zeptal se Mike.
Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Prostě mi vadí."
"Hm." Mike se odklonil.
Když jsme dojeli do kina, Jacob mi podal desetidolarovku.
"Co je to?" namítla jsem.
"Nejsem dost starý na to, aby mě tam pustili," připomněl mi.
Zasmála jsem se nahlas. "A pak kdo je tady starší. Zabije mě Billy, když tě dostanu dovnitř?"
"Ne. Řekl jsem mu, že máš v plánu připravit mě o mou mladickou nevinnost."
Zařehtala jsem se a Mike zrychlil tempo, aby nás dohnal.
Skoro mě mrzelo, že se Mike neodporoučel domů. Pořád byl otrávený - byla s ním zábava jak na funusu. Ale na druhou stranu jsem nechtěla skončit sama s Jakem na rande. To by ničemu nepomohlo.
Film byl přesně takový, jak se od něj očekávalo. Už v úvodních titulcích byli čtyři lidé vyhozeni do vzduchu a jeden přišel o hlavu. Dívka přede mnou si zakrývala oči rukama a pak zabořila obličej do prsou svého kluka. Hladil ji po rameni a každou chvíli sebou trhal. Nezdálo se, že Mike sleduje film. Obličej měl ztuhlý a oči měl upřené na záhyb opony nad plátnem.
Pohodlně jsem se usadila, abych přestála ty dvě hodiny, a sledovala jsem na plátně jen barvy a pohyb a moc jsem nevnímala obrysy lidí, aut a domů. Ovšem Jacob se začal chechtat.
"Co je?" zašeptala jsem.
"Ale no tak!" zasyčel na mě. "Ta krev z toho kluka tryskala šest metrů. Nepřehánějí to s těmi triky?"
Znovu se zachechtal, když vlajková žerď přibodla dalšího chlapíka na betonovou zeď.
Začala jsem film opravdu sledovat a smála jsem se s ním, jak bylo to hemžení na plátně stále směšnější. Jak mám mezi námi udržet bortící se hranice, když jsem s ním tak ráda?
Jak Jacob, tak Mike si nárokovali područky na obou stranách mého sedadla. Každý tam na své straně položil ruku v nepřirozeně vypadající pozici, dlaní vzhůru. Vypadaly jako ocelové pasti na medvěda, otevřené a připravené. Jacob měl ve zvyku brát mě za ruku, kdykoliv se mu k tomu naskytla příležitost, ale tady v přítmí kinosálu, když se Mike dívá, by to mělo jiný význam - byla jsem si jistá, že to ví. Nemohla jsem uvěřit, že si Mike myslí to samé, ale měl ruku položenou úplně stejně jako Jacob.
Založila jsem si paže pevně na prsou a doufala, že obě jejich ruce usnuly.
Mike to vzdal první. Asi v půlce filmu ruku stáhl a naklonil se dopředu, aby si položil bradu do dlaní. Zpočátku jsem si myslela, že reaguje na něco na plátně, ale pak zasténal.
"Miku, není ti něco?" zašeptala jsem.
Pár před námi se otočil a pohoršeně se na něj podíval, když znovu zasténal.
"Jo," vzdychl. "Myslím, že je mi špatně."
Ve světle z plátna jsem viděla, jak se mu na obličeji leskne pot.
Mike znovu zasténal a pádil ke dveřím. Vstala jsem, abych šla za ním, a Jacob mě okamžitě napodobil.
"Ne, ty tu zůstaň," zašeptala jsem. "Podívám se, jestli je v pořádku."
Jacob šel stejně se mnou.
"Nemusíš se mnou chodit. Užij si krvavou lázeň za svých osm dolarů," přemlouvala jsem ho, když jsme šli po chodbičce.
"To je v pohodě. Peníze vzal čert. Ten film už mi fakt leze krkem." Jeho hlas zesílil ze šepotu do normální hlasitosti, jakmile jsme vyšli ven z kina.
V hale nebylo po Mikovi ani stopy, a já jsem byla ráda, že šel Jacob přece jen se mnou - nakoukl na pánské záchody, aby se podíval, jestli tam není.
Byl zpátky za pár vteřin.
"Je to v pořádku, vážně je uvnitř," řekl a obrátil oči v sloup. "To je ale salát. Měla by sis najít někoho se silnějším žaludkem. Někoho, kdo se směje při pohledu na krveprolití, z kterého slabší povahy zvrací."
"Budu mít oči na stopkách a po někom takovém se poohlédnu."
Byli jsme úplně sami. V obou sálech byl film zrovna v půlce, takže v hale nebyla ani noha - bylo tam takové ticho, že jsme slyšeli, jak puká popcorn u stánku v chodbě.
Jacob se šel posadit na manšestrem čalouněnou lavici u zdi a poklepal na místo vedle sebe.
"Podle zvuku bych řekl, že si tam ještě chvilku pobude," prorokoval a natáhl si dlouhé nohy před sebe. Uvelebil se a čekal.
S povzdechem jsem udělala to samé. Vypadalo to, že chce setřít další hranice. Jakmile jsem se posadila, posunul se a položil mi paži kolem ramen.
"Jaku," zaprotestovala jsem a odtáhla se. Spustil ruku, ale zdálo se, že ho to malé odmítnutí vůbec nerozhodilo. Natáhl se, vzal mě pevně za ruku a druhou ruku mi ovinul kolem pasu, když jsem se snažila zase odtáhnout. Kde se v něm brala ta sebedůvěra?
"Teď chviličku vydrž, Bello," řekl klidným hlasem. "Něco mi pověz."
Ušklíbla jsem se. Tohle jsem nechtěla. Nejenom teď, ale vůbec. V tuhle chvíli mi v životě nezbývalo nic důležitějšího než Jacob Black. Ale zdálo se, že on je odhodlaný všechno zničit.
"Co je?" zamručela jsem kysele.
"Máš mě ráda, že jo?"
"Ty víš, že mám."
"Víc než toho vtipálka, co si támhle obrací žaludek naruby, že jo?" Ukázal ke dveřím toalety.
"Ano," vzdychla jsem.
"Víc než kteréhokoli ze všech kluků, co znáš?" Byl klidný, vyrovnaný - jako kdyby na mé odpovědi nezáleželo, nebo jako by už předem znal odpověď.
"Taky z holek," podotkla jsem.
"Ale to je všechno," řekl, a nebyla to otázka.
Bylo těžké odpovědět, říct to slovo. Ublíží mu to a bude se mi vyhýbat? Jak to snesu?
"Ano," zašeptala jsem.
Usmál se na mě. "To je v pohodě, víš. Pokud mě máš nejradši. A navíc si myslíš, že jsem hezký - teda celkem hezký. Rozhodl jsem se, že budu otravně vytrvalý."
"Já se ale nezměním," řekla jsem, a ačkoliv jsem se snažila udržet hlas v normální poloze, slyšela jsem v něm smutek.
Jeho obličej byl zamyšlený, humor z něj vyprchal. "Pořád je tu ten druhý, viď?"
Přikrčila jsem se. Bylo zvláštní, jak věděl, že nemá vyslovovat jeho jméno - zrovna jako předtím v autě s tou hudbou. Spoustu věcí jsem před ním nikdy neřekla, ale on je přesto vytušil.
"Nemusíš o tom mluvit," řekl mi.
Vděčně jsem přikývla.
"Ale nezlob se na mě, když to nevzdám, ano?" Popleskal mě po hřbetě ruky. "Protože já se nevzdávám. Mám fůru času."
Povzdechla jsem si. "Neměl bys ho plýtvat na mě," řekla jsem, ale doufala, že mě neposlechne. Obzvláště když je ochotný brát mě takovou, jaká jsem - poškozené zboží, takříkajíc.
"Ale já chci, aspoň dokud se tobě bude líbit být se mnou."
"Nedovedu si představit, jak by se mi to mohlo nelíbit," řekla jsem mu upřímně.
Jacob zářil. "Tak to mi stačí."
"Jen nečekej víc," varovala jsem ho a snažila se odtáhnout ruku. Umanutě ji držel.
"Tohle ti ale nevadí, že ne?" zeptal se a zmáčkl mi prsty.
"Ne," vzdychla jsem. Po pravdě řečeno, byl to pěkný pocit. Jeho ruka byla o tolik teplejší než moje; poslední dobou mi byla pořád hrozná zima.
"A taky je ti jedno, co si myslí on." Jacob ukázal palcem k toaletám.
"Asi jo."
"Tak v čem je problém?"
"Problém," řekla jsem, "je v tom, že pro mě to znamená něco jiného než pro tebe."
"No." Sevřel mou ruku pevněji. "Tak to je můj problém, ne?"
"Fajn," zabručela jsem. "Tak na to ale nezapomínej."
"Nebudu. Teď mám v ruce odjištěný granát já, co?" Šťouchl mě do žeber.
Zakoulela jsem očima. Když se mu chtělo obrátit to všechno v žert, tak na to měl asi právo.
Tiše se chvilku pochichtával, zatímco jeho narůžovělý prst mi nepřítomně kreslil na zápěstí.
"To je legrační jizva, co tady máš," řekl najednou a otočil mi ruku, aby si ji prohlédl. "Jak jsi k ní přišla?"
Ukazováčkem volné ruky přejížděl linii dlouhého stříbřitého půlměsíce, který byl pod mou bledou kůží sotva patrný.
Zamračila jsem se. "Vážně čekáš, že si budu pamatovat, kde jsem přišla ke všem svým jizvám?"
Čekala jsem, že ta vzpomínka udeří - otevře zející díru. Ale jako tak často, i tentokrát mě Jacobova přítomnost udržela pohromadě.
"Je studená," zamumlal a stiskl lehce místo, kde mě James kousl.
A pak se ze záchodu vypotácel Mike, obličej popelavý a lesklý potem. Vypadal příšerně.
"Ach, Miku," vydechla jsem.
"Vadilo by ti, kdybychom odjeli dřív?" zašeptal.
"Ne, samozřejmě že ne." Uvolnila jsem ruku z Jacobova sevření a šla jsem Mika podepřít v chůzi. Vypadal, že se každou chvíli skácí.
"Copak, ten film byl na tebe moc silné kafe?" rýpl si Jacob nemilosrdně.
Mike po něm šlehl zlovolným pohledem. "Vlastně jsem z něj nic neviděl," zamumlal. "Bylo mi špatně ještě dřív, než zhasli."
"Proč jsi něco neřekl?" kárala jsem ho, jak jsme vrávorali k východu.
"Doufal jsem, že to přejde," odpověděl.
"Momentíček," řekl Jacob, když jsme došli ke dveřím. Rychle se vrátil k prodejnímu stánku.
"Mohla byste mi dát prázdný kbelík na popcorn?" zeptal se prodavačky. Podívala se na Mika a hodila Jacobovi kbelík.
"Vyveďte ho ven, prosím vás," zaprosila. Evidentně by to byla ona, kdo by musel uklízet podlahu.
Vytáhla jsem Mika ven na studený vlhký vzduch. Zhluboka dýchal. Jacob byl hned za námi. Pomohl mi naložit Mika na zadní sedadlo a s vážným pohledem mu podal kbelík.
"Prosím," řekl pouze.
Stáhli jsme okénka, aby do auta proudil ledový noční vzduch, a doufali jsme, že to Mikovi pomůže. Objala jsem si pažemi kolena, abych se zahřála.
"Zase zima?" zeptal se Jacob a ovinul kolem mě paži, než jsem stihla odpovědět.
"Tobě není?"
Zavrtěl hlavou.
"Musíš mít horečku nebo co," zabručela jsem. Mrzlo. Dotkla jsem se prsty jeho čela, a opravdu bylo horké.



8.kapitola-adrenalin 2/2

18. prosince 2008 v 20:23 | santana
Příští středu, než jsem se stihla dostat z pohotovosti domů, zavolal doktor Gerandy mému otci a upozornil ho, že mám možná otřes mozku. Poradil mu, aby mě celou noc budil každé dvě hodiny, aby se ujistil, že to není vážné. Charlie podezíravě mhouřil oči, když jsem mu chabě vysvětlovala, že jsem zase zakopla.
"Možná bys do té garáže vůbec neměla chodit, Bello," nadhodil při večeři.
Zpanikařila jsem, bála jsem se, že Charlie vydá nějaký zákaz a já nebudu smět do La Push, a v důsledku toho i jezdit na motorce. A já jsem to nechtěla vzdát - dnes jsem měla úplně neskutečnou halucinaci. Moje mámení se sametovým hlasem na mě křičelo skoro pět minut, než jsem příliš zprudka dupla na brzdu a naletěla do stromu. Bez reptání bych za to dneska brala jakoukoli bolest, kterou jsem si tím mohla způsobit.
"Tohle se nestalo v garáži," protestovala jsem rychle. "Byli jsme na výletě a já jsem zakopla o kámen."
"Odkdy chodíš na výlety?" zeptal se Charlie skepticky.
"Práce u Newtonových se musela jednou projevit," podotkla jsem. "Když každý den prodáváš poslední výkřiky v outdoorovém vybavení, tak nakonec začneš být sám zvědavý."
Charlie si mě zlobně měřil a bylo vidět, že jsem ho moc nepřesvědčila.
"Já budu opatrnější," slíbila jsem a potají jsem pod stolem zkřížila prsty.
"Nevadí mi, když budeš chodit na výlety přímo tam kolem La Push, ale drž se blízko města, ano?"
"Proč?"
"No, poslední dobou máme spoustu stížností od turistů. Lesní správa to hodlá prověřit, ale do té doby…"
"Aha, ten velký medvěd," došlo mi najednou. "Jo, někteří z turistů, co chodí nakupovat k Newtonovým, ho viděli. Myslíš, že je někde v lese opravdu nějaký obrovský zmutovaný grizzly?"
Čelo se mu zvrásnilo. "Něco tam je. Drž se blízko města, ano?"
"Jasně, jasně," řekla jsem rychle. Nevypadal úplně uklidněný.
* * *
"Charlie do toho začíná strkat nos," stěžovala jsem si Jacobovi, když jsem ho v pátek vyzvedávala před školou.
"Možná bychom měli dát motorky na čas k ledu." Viděl můj nesouhlasný výraz a dodal: "Alespoň tak na týden. Abys předvedla, že se dokážeš aspoň týden držet dál od nemocnice, víš?"
"A co budeme dělat?" zakňourala jsem.
Vesele se usmál. "Co budeš chtít."
Chviličku jsem nad tím přemýšlela - co vlastně chci.
Nelíbila se mi představa, že bych měla přijít o ty krátké vteřiny, kdy jsem měla nablízku vzpomínky, které nezraňovaly - ty, které přicházely samy od sebe, aniž bych je vědomě vyvolávala. Když nemůžu mít motorky, budu muset najít nějakou jinou cestu k nebezpečí a adrenalinu, a to bude vyžadovat notnou dávku přemýšlení a kreativity. Nelíbilo se mi, že bych mezitím neměla co dělat. Co kdybych se zase dostala do deprese, i když mám Jaka? Musela jsem se udržet v činnosti…
Možná existoval nějaký jiný způsob, nějaký jiný recept… nějaké jiné místo.
Byla chyba vydávat se k nim domů, to rozhodně. Ale jeho přítomnost se musela někde otisknout, zanechat stopy někde jinde než jenom ve mně. Muselo existovat místo, kde se zdál skutečnější než mezi všemi těmi známými mezníky, které byly přeplněny dalšími lidskými vzpomínkami.
Napadlo mě jedno místo, kde by se tohle mohlo splnit. Jedno místo, které bude vždycky patřit jen jemu a nikomu jinému. Kouzelné místo, plné světla. Ta krásná louka, kterou jsem viděla jen jednou v životě, zalitou září slunce a jeho jiskřivé kůže.
Bylo vysoce pravděpodobné, že tento nápad ztroskotá - mohl by být nebezpečně bolestný. Stačilo, abych na to pomyslela, a už mě v prsou bolelo prázdnotou! Bylo těžké udržet se ve vzpřímené poloze, abych se neprozradila. Ale kde jinde než tam bych mohla slyšet jeho hlas? A už jsem Charliemu řekla, že chodím do přírody…
"O čem tak usilovně přemýšlíš?" zeptal se Jacob.
"No…" začala jsem pomalu. "Jednou jsem v lese našla takové místo - narazila jsem na něj, když jsem šla, ehm, na výlet. Malá loučka, bylo tam hrozně krásně. Nevím, jestli bych ho sama dokázala znovu vystopovat. Rozhodně by to asi bylo na několik pokusů…"
"Můžeme použít kompas a mapu se souřadnicemi," nabídl Jacob se sebejistou ochotou. "Víš, odkud jsi vyšla?"
"Ano, bylo to hned pod značenou cestou, kde končí dálnice sto deset. Myslím, že jsem šla většinou na jih."
"Super. To najdeme." Jacob jako vždycky ochotně souhlasil s čímkoliv, co jsem chtěla. I kdyby šlo o sebevětší bláznivinu.
Takže v sobotu odpoledne jsem si zašněrovala nové turistické boty - které jsem si koupila toho dne ráno, a poprvé jsem tak využila dvacetiprocentní zaměstnaneckou slevu -, popadla jsem novou topografickou mapu Olympijského poloostrova a vyjela jsem do La Push.
Nezačali jsme bez přípravy; napřed Jacob plných dvacet minut vleže na podlaze v obýváku - byla ho plná místnost - kreslil na klíčovou část mapy komplikovanou síť, zatímco já jsem dřepěla na židli v kuchyni a povídala si s Billym. Zdálo se, že Billyho náš zamýšlený výlet vůbec nezajímá. Byla jsem překvapená, že mu Jacob řekl, kam jdeme, když vezmu v úvahu, jaký povyk lidé nadělali kvůli tomu, že někdo viděl medvěda. Chtěla jsem požádat Billyho, aby o tom Charliemu nic neříkal, ale bála jsem se, že když to udělám, jen dosáhnu opačného výsledku.
"Možná uvidíme toho super medvěda," vtipkoval Jacob s očima upřenýma na mapu.
Rychle jsem koukla na Billyho, protože jsem se obávala reakce v Charlieho stylu.
Ale Billy se synovi jenom zasmál. "Možná byste si měli vzít sklenici medu, jeden nikdy neví."
Jake se uchechtl. "Doufám, že v těch nových botách budeš rychle utíkat, Bello. Jedna sklenička nezaměstná hladového medvěda na dlouho."
"Mně stačí, když budu rychlejší než ty."
"Tak to hodně štěstí!" popřál mi Jacob a zakoulel očima, jak skládal mapu. "Jdeme."
"Hezkou zábavu," zabručel Billy a odjel k ledničce.
S Charliem nebylo těžké žít, ale připadalo mi, že Jacob to má ještě snadnější než já.
Jela jsem až na samý konec té štěrkové silnice a zastavila jsem kousek vedle cedule, která označovala začátek turistické cesty. Už to bylo dlouho, co jsem tu byla naposledy, a žaludek se mi nervózně chvěl. Tohle by mohla být velmi zlá věc. Ale bude to stát za to, jestli se dostanu blízko k němu.
Vystoupila jsem a podívala se na hustou zelenou stěnu před sebou.
"Šla jsem tudy," zamumlala jsem a ukázala přímo před sebe.
"Hmm," zamručel Jake.
"Co je?"
Podíval se směrem, který jsem ukázala, pak na jasně vyznačenou cestu, a zase zpátky.
"Odhadoval bych tě spíš na holku, co půjde po vyznačené cestě."
"Na to mě neužije." Smutně jsem se pousmála. "Já jsem rebelka."
Zasmál se a pak vytáhl naši mapu.
"Dej mi vteřinku." Zkušeným gestem si podržel kompas a pak otáčel mapou, až našel správnou polohu.
"Dobře - první linie na mřížce. Jdeme na to."
Viděla jsem, že Jacoba brzdím, ale nestěžoval si. Snažila jsem se nevzpomínat na svůj poslední výlet tímto lesem s úplně jiným společníkem. Normální vzpomínky byly stále nebezpečné. Kdybych si dovolila trochu se jim poddat, skončila bych v klubíčku na zemi a žalostně bych lapala po dechu. Jak bych to vysvětlila Jacobovi?
Ale soustředit se stále na přítomnost nebylo zase tak těžké, jak jsem si myslela. Les vypadal jako každý jiný na tomto poloostrově, a s Jacobem byla nálada úplně jiná.
Vesele si pískal nějakou neznámou melodii, máchal rukama a zlehka si vykračoval hrubým podrostem. Stíny se mi nezdály tak tmavé jako obvykle. To proto, že jsem tu měla svoje osobní sluníčko.
Jacob každých pár minut kontroloval kompas. Drželi jsme se přímo jednoho z jeho paprsků vyzařujících na mřížce. Opravdu to vypadalo, jako že ví, co dělá. Chtěla jsem ho pochválit, ale udržela jsem se. Bezpochyby by si přidal dalších pár let ke svému už tak nafouknutému věku.
Při chůzi jsem si pustila myšlenky na špacír a najednou mě popadla zvědavost. Nezapomněla jsem na rozhovor, který jsme vedli u mořských útesů - čekala jsem, až s tím zase přijde, ale asi se mu do toho nechtělo.
"Hele… Jaku?" zeptala jsem se váhavě.
"No?"
"Jak se to má… s Embrym? Už se vrátil k normálu?"
Jacob chviličku mlčel a stále kráčel vpřed dlouhými kroky. Když byl asi tři metry přede mnou, zastavil se, aby na mě počkal.
"Ne. Nevrátil," odpověděl, když jsem ho došla, a pusa se mu v koutcích svěšovala. Zůstal stát. Okamžitě jsem litovala, že jsem s tím začínala. "Pořád je se Samem."
"Jo."
Položil mi paži kolem ramen a díval se tak ustaraně, že jsem ji s úsměvem nesetřásla, jak bych to jinak možná udělala.
"Pořád se na tebe divně dívají?" napůl jsem zašeptala.
Jacob se díval skrz stromy. "Někdy."
"A Billy?"
"Nápomocný jako vždycky," řekl kyselým, rozzlobeným hlasem, který mě zarazil.
"Gauč u nás je pořád volný," nabídla jsem mu.
Zasmál se a vytrhl se z nepřirozené sklíčenosti. "Ale mysli na situaci, do které bychom tak dostali Charlieho - až Billy zavolá na policii, aby nahlásil můj únos."
Také jsem se zasmála, byla jsem ráda, že je Jacob už zase normální.
Zastavili jsme se, když prohlásil, že už jsme ušli devět kilometrů, pak jsme to na chviličku střihli západním směrem. Potom jsme se vydali zpět podél další linie na jeho mřížce. Všechno vypadalo přesně tak jako cesta tam a já jsem měla pocit, že moje pošetilé hledání skončí naprostým krachem. Taky jsem to přiznala, když se začalo stmívat a zamračený den pomalu přecházel do bezhvězdné noci, ale Jacob byl sebejistější.
"Pokud víš jistě, že jsme začali ze správného místa…" Podíval se na mě.
"Ano, to vím jistě."
"Pak to najdeme," slíbil, popadl mě za ruku a táhl mě hustým kapradím. Na druhé straně stál můj náklaďák. Pyšně na něj ukázal. "Věř mi."
"Jsi dobrý," uznala jsem. "Ale příště si s sebou musíme vzít baterku."
"Odteď si turistiku necháme na neděli. Nevěděl jsem, že jsi tak pomalá."
Vytrhla jsem mu ruku a utíkala za volant. Tím jsem ho rozesmála.
"Takže souhlasíš s dalším pokusem zítra?" zeptal se a vklouzl na místo spolujezdce.
"Jasně. Pokud ovšem nechceš jít sám, abych tě nezdržovala svým belháním."
"To přežiju," ujistil mě. "Jestli ovšem půjdeme znovu, měla by sis vzít nějaké náplasti proti otlakům. Vsadím se, že ty nové boty pěkně cítíš."
"Trochu," přiznala jsem. Měla jsem pocit, že mám na nohách víc puchýřů, než kolik se jich tam může reálně vejít.
"Doufám, že zítra uvidíme toho medvěda. To mě trochu zklamalo."
"Jo, mě taky," souhlasila jsem sarkasticky. "Možná budeme mít zítra víc štěstí a něco nás sežere!"
"Medvědi nechtějí žrát lidi. Moc jim nechutnáme." Zakřenil se na mě v tmavé kabině. "Samozřejmě ty bys mohla být výjimka. Vsadím se, že ty bys chutnala dobře."
"Moc díky," ušklíbla jsem se a podívala se stranou. Nebyl první, kdo mi to řekl.

8.kapitola-adrenalin 1/2

18. prosince 2008 v 20:23 | santana
"Tak fajn, kde máš spojku?"
Ukázala jsem na páku na levém řidítku. Uvolnit sevření byla chyba. Těžká motorka se pode mnou zakymácela a hrozilo, že mě srazí na stranu. Popadla jsem znovu rukojeť a snažila se udržet motorku ve vzpřímené poloze.
"Jacobe, mně to nestojí," stěžovala jsem si.
"Ale to bude, až pojedeš," uklidňoval mě. "Tak dál, kde máš brzdu?"
"Za pravou nohou."
"Špatně."
Popadl mě za pravou ruku a ovinul mi prsty kolem páky za plynovou pákou.
"Ale ty jsi říkal…"
"Tohle je brzda, kterou potřebuješ. Teď nepoužívej zadní brzdu, ta je až na později, až budeš vědět, co děláš."
"To se mi nezdá správné," řekla jsem podezíravě. "Nejsou tak nějak důležité obě brzdy?"
"Zapomeň na zadní brzdu, jasné? Tady -" Ovinul ruku kolem mojí a přinutil mě stisknout páku. "Takhle budeš brzdit. Nezapomeň." Znovu mi stiskl ruku.
"Fajn," souhlasila jsem.
"Plyn?"
Zakroutila jsem pravou rukojetí.
"Řazení?"
Šťouchla jsem do něj levým lýtkem.
"Výborně. Myslím, že už jsme probrali všechny součásti. Teď to prostě musíš rozjet."
"Ehm," zamumlala jsem a bála se říct víc. Žaludek se mi divně kroutil a měla jsem strach, aby se mi nezlomil hlas. Byla jsem vyděšená. Snažila jsem se namluvit si, že ten strach je zbytečný. Už jsem si prožila to nejhorší, co se mi mohlo stát. Co by mi teď v porovnání s tím mělo nahánět strach? Měla bych být schopná dívat se smrti do očí a smát se.
Ale můj žaludek na to neskočil.
Dívala jsem se na dlouhý úsek štěrkové silnice lemované po obou stranách hustou mlhavou zelení. Cesta byla písčitá a vlhká. Lepší než bláto.
"Chci, abys stiskla spojku," nařídil Jacob.
Ovinula jsem prsty kolem spojky.
"A teď, tohle je hrozně důležité, Bello," zdůrazňoval Jacob. "Nepouštěj ji, ano? Chci, aby sis představila, že jsem ti dal do ruky odjištěný granát. Pojistka je vytažená a ty svíráš tělo granátu v dlani."
Stiskla jsem to pevněji.
"Dobře. Myslíš, že to dokážeš kopnutím nastartovat?"
"Když pohnu nohou, tak přepadnu," procedila jsem skrz zaťaté zuby, v prstech pevně sevřený svůj odjištěný granát.
"Dobře, já to udělám. Nepouštěj spojku."
Ustoupil o krok dozadu a pak najednou dupnul nohou na pedál. Ozvalo se krátké trhnutí a síla, s jakou se opřel do pedálu, rozhoupala motorku. Začala jsem padat na stranu, ale Jake chytil motorku dřív, než mě srazila k zemi.
"Pomalu, klidně," povzbuzoval. "Držíš pořád spojku?"
"Ano," vydechla jsem.
"Postav si nohu na zem - zkusím to znovu." Ale pro jistotu také položil ruku vzadu na sedadlo.
Musel to nakopnout ještě čtyřikrát, než motor naskočil. Cítila jsem, jak pode mnou motorka rachotí jako rozzlobené zvíře. Svírala jsem spojku, až mě prsty bolely.
"Zkus přidat plyn," navrhl Jacob. "Velmi zlehka. A nepouštěj spojku."
Váhavě jsem otočila pravou rukojetí. Ačkoliv to byl jen drobný pohyb, motorka pode mnou zavrčela. Teď to znělo rozzlobeně a hladově. Jacob se usmál s hlubokým uspokojením.
"Pamatuješ si, jak zařadit jedničku?" zeptal se.
"Ano."
"Tak do toho, udělej to."
"Dobře."
Počkal pár vteřin.
"Levá noha," napovídal.
"Já vím," řekla jsem a zhluboka se nadechla.
"Víš jistě, že chceš pokračovat?" zeptal se Jacob. "Vypadáš vystrašeně."
"Jsem v pohodě," odsekla jsem. Kopla jsem řadicí páku o jeden vrub níž.
"Velmi dobře," pochválil mě Jake. "Teď velmi jemně pouštěj spojku."
Ustoupil o krok od motorky.
"Chceš, abych pustila ten granát?" zeptala jsem se nevěřícně. Není divu, že ustupoval.
"Jedině tak se rozjedeš, Bello. Jenom to udělej pozvolna."
Když jsem začala uvolňovat sevření, šokovaně jsem si uvědomila, že mě přerušil hlas, který nepatřil chlapci stojícímu vedle mě.
"Tohle je lehkomyslnost, dětinskost a pitomost, Bello," zuřil ten sametový hlas.
"Och!" zalapala jsem po dechu a ruka mi sklouzla ze spojky.
Motorka pode mnou vyhodila, trhla mnou dopředu a pak se zhroutila na zem a mě přimáčkla pod sebou. Řvoucí motor se škytnutím zhasl.
"Bello?" Jacob ze mě s lehkostí zvedl těžkou motorku. "Neublížila sis?"
Ale já jsem neposlouchala.
"Já jsem ti to říkal," zamumlal ten dokonalý, křišťálově čistý hlas.
"Bello?" zatřásl mi Jacob ramenem.
"Jsem v pohodě," zamumlala jsem omámeně.
Víc než v pohodě. Hlas v mé hlavě byl zpátky. Stále mi zněl v uších - jako tichá, sametová ozvěna.
V duchu jsem rychle probrala možnosti. Tady jsem nic neznala - tu silnici jsem nikdy neviděla, na motorce jsem seděla poprvé v životě - nemohlo jít o žádné déjà vu. Takže ty halucinace muselo spustit něco jiného… cítila jsem, jak mi adrenalin zase proudí v žilách a myslela jsem, že jsem na to přišla. Určitá kombinace adrenalinu a nebezpečí, nebo jenom hlouposti…
Jacob mě vytahoval na nohy.
"Neuhodila ses do hlavy?" zeptal se.
"Myslím, že ne." Pro kontrolu jsem zavrtěla hlavou ze strany na stranu. "Neponičila jsem motorku, že ne?" To jediné mi dělalo starosti. Honem jsem to chtěla zkusit znovu, hned teď. Lehkomyslnost se vyplácela víc, než bych si myslela. Nějaké podvádění! Možná jsem našla způsob, jak vyrábět halucinace - to bylo mnohem důležitější.
"Ne. Jenom ti chcípnul motor," řekl Jacob a přerušil moje rychlé spekulace. "Pustila jsi tu spojku moc rychle."
Přikývla jsem. "Zkusíme to znovu."
"Víš to jistě?" zeptal se Jacob.
"Samozřejmě."
Tentokrát jsem se to snažila nakopnout sama. Bylo to komplikované; musela jsem trochu nadskočit, abych dupla na pedál s dostatečnou silou, a pokaždé, když jsem to udělala, se motorka pokusila mě shodit. Jacobova ruka se vznášela nad řídítky, připravená mě chytit, kdybych to potřebovala.
Chtělo to několik úspěšných pokusů a ještě víc těch neúspěšných, než se motor chytil a naskočil. Měla jsem na paměti, že musím držet granát, a přitom jsem zkusmo túrovala motor. Zavrčel při sebemenším dotyku. Usmívala jsem se stejně jako Jacob.
"Zlehka na tu spojku," připomínal mi.
"Takže ty se chceš zabít? O tohle ti jde?" promluvil znovu ten druhý hlas přísným tónem.
Zlehka jsem se usmála - pořád to fungovalo - a nevšímala si těch otázek. Jacob nedopustí, aby se mi něco vážného stalo.
"Jeď domů za Charliem," poroučel hlas. Jeho dokonalá krása mě ohromovala. Nemohla jsem dovolit, aby se mi vytratil z paměti, ať to stojí, co to stojí.
"Pomalu povoluj," povzbuzoval mě Jacob.
"Provedu," řekla jsem. Trochu mi vadilo, když jsem si uvědomila, že odpovídám oběma.
Hlas v mé hlavě zasténal s řevem motocyklu.
Tentokrát jsem se snažila soustředit se, nedovolit, aby mě ten hlas zase vyplašil, a pomaloučku polehoučku jsem uvolňovala ruku. Najednou motorka zabrala a já se zvrátila dozadu. Ale držela jsem se pevně.
Letěla jsem.
Cítila jsem vítr, který tam předtím nebyl, studil mě na kůži na hlavě a sfoukl mi vlasy dozadu s takovou silou, že jsem měla pocit, jako by mi za ně někdo tahal. Žaludek jsem nechala na startu; v těle mi koloval adrenalin a brněl mi v žilách. Stromy pádily kolem mě a splynuly v jednu zelenou stěnu.
Ale tohle byla jenom jednička. Noha mě svrběla na řadicí páce, když jsem rukou přidávala plyn.
"Ne, Bello!" poroučel ten rozzlobený, medově sladký hlas v mém uchu. "Dívej se, co děláš!"
Přestala jsem se zabývat rychlostí, když jsem si uvědomila, že se cesta pomalu začíná stáčet doleva, a já pořád jedu rovně. Jacob mi neřekl, jak se zatáčí.
"Brzdy brzdy," mumlala jsem si pro sebe a instinktivně jsem dupla pravou nohou, jak bych to udělala v autě.
Motorka pode mnou náhle ztratila stabilitu a zakymácela se napřed na jednu stranu, pak na druhou. Táhla mě k zelené stěně a já jsem jela moc rychle. Snažila jsem se otočit řídítka opačným směrem, a jak jsem najednou přenesla váhu, motorka se položila na zem a točila se kolem své osy směrem ke stromům.
Nakonec jsem zase skončila pod ní. S hlasitým řevem mě táhla po mokrém písku, až do něčeho narazila. Neviděla jsem. Obličej jsem měla namáčklý v mechu. Snažila jsem se zvednout hlavu, ale něco mi bránilo.
Byla jsem omámená a zmatená. Znělo to, jako by vrčely tři věci - motorka nade mnou, hlas v mé hlavě a ještě něco…
"Bello!" zakřičel Jacob a já jsem slyšela, jak řev druhé motorky ztichl.
Pak už mě motorka netlačila k zemi a já jsem se překulila, abych mohla dýchat. Všechno vrčení přestalo.
"Tý jo," zamumlala jsem. Byla jsem vzrušená. Tohle muselo být ono, recept na halucinaci - adrenalin plus nebezpečí plus pitomost. Nebo něco takového.
"Bello!" nahrbil se Jacob nade mnou úzkostlivě. "Bello, žiješ?"
"Jsem borec!" nadechla jsem se. Ohnula jsem paže a nohy. Zdálo se, že všechno funguje, jak má. "Zkusíme to znovu."
"Myslím, že ne." Jacobův hlas zněl stále ustaraně. "Myslím, že bych tě měl napřed dovézt do nemocnice."
"Jsem v pohodě."
"Ehm, Bello? Máš na čele velkou tržnou ránu a řine se z toho krev," informoval mě.
Připleskla jsem si ruku na hlavu. No jasně, byla mokrá a lepivá. Necítila jsem nic kromě vlhkého mechu na tváři, a to pozdrželo nevolnost.
"Ach, je mi to moc líto, Jacobe." Silně jsem tiskla ruku na ránu, jako kdybych mohla zatlačit krev zpátky do hlavy.
"Ty se omlouváš za to, že krvácíš?" divil se, zatímco mi ovinul paži kolem pasu a vytáhl mě na nohy "Pojedeme. Budu řídit." Natáhl ruku pro klíčky.
"A co motorky?" zeptala jsem se a podávala mu klíčky.
Na vteřinku se zamyslel. "Počkej tady. A vezmi si tohle." Stáhl si tričko, už zacákané krví, a hodil mi ho. Smotala jsem ho a držela ho pevně na čele. Začínala jsem cítit krev; dýchala jsem zhluboka pusou a snažila se soustředit na něco jiného.
Jacob naskočil na černou motorku, jediným pohybem nahodil motor a tryskem odjel po silnici, až za ním písek a kamínky odletovaly. Vypadal jako hotový profesionál, jak se nakláněl nad řídítky, hlavu nízko, obličej dopředu, jeho zářivé vlasy šlehaly rudou kůži na zádech. Závistivě jsem přimhouřila oči. Byla jsem si jistá, že já jsem při jízdě takhle nevypadala.
Překvapilo mě, jak daleko jsem ujela. Sotva jsem Jacoba v dálce viděla, když se konečně dostal k mému autu. Odhodil motorku na stranu a sprintoval ke dveřím.
Vážně mi nebylo nijak špatně. Jacob rozburácel náklaďáček ohlušujícím řevem, jak spěchal, aby už byl u mě. Trochu mě bolela hlava a zvedal se mi žaludek, ale tržná rána nebyla vážná. Rány na hlavě prostě krvácejí víc než ostatní. Nebylo nutné se plašit.
Jacob nechal auto běžet a utíkal zpátky ke mně. Znovu mi ovinul paži kolem pasu.
"Tak pojď, posadím tě do auta."
"Vážně je mi dobře," ujišťovala jsem ho, když mi pomáhal nastoupit. "Neděs se. Je to jen troška krve."
"Jen spousta krve," slyšela jsem ho mumlat, když se vracel pro mou motorku.
"Tak hele, zamysleme se nad tím na chviličku," začala jsem, když se vrátil. "Jestli mě takhle odvezeš na pohotovost, Charlie se o tom jistě dozví." Podívala jsem se na písek a špínu nalepené na mých džínách.
"Bello, myslím, že se to musí zašít. Nenechám tě tu vykrvácet."
"Já nevykrvácím," slíbila jsem. "Napřed vezmeme zpátky motorky a pak se stavíme u nás, abych se mohla zbavit důkazů, než pojedeme do nemocnice."
"A co Charlie?"
"Říkal, že má dneska práci."
"Víš to opravdu jistě?"
"Věř mi. Mám v krvácení praxi. Není to zdaleka tak strašné, jak to vypadá."
Jacob byl nešťastný - koutky se mu stáhly dolů, jak se škaredil -, ale nechtěl mi zadělat na malér. Cestou do Forks jsem se dívala ven z okna a přidržovala si na čele jeho zničené tričko.
Motorka byla lepší, než by mě napadlo. Jednak posloužila mým původním plánům. Podváděla jsem - porušila jsem svůj slib. Byla jsem zbytečně nezodpovědná. Už jsem si nepřipadala tak uboze, když teď byl slib porušený na obou stranách.
A pak jsem díky motorce objevila klíč k halucinacím! Alespoň jsem v to doufala. Měla jsem v úmyslu co nejdřív tu teorii zase otestovat. Možná se mnou budou na pohotovosti rychle hotoví a já to stihnu ještě dneska večer.
Ujíždět takhle po silnici bylo úžasné. Vítr mě šlehal do tváří, a ta rychlost a pocit svobody… připomínalo mi to můj uplynulý život, jak jsem letěla hustým lesem, kde nebyla žádná cesta, a on mě nesl na zádech a utíkal - v tu chvíli jsem přestala myslet, paměť se mi zadrhla s návalem bolesti. Škubla jsem sebou.
"Pořád jsi v pohodě?" ujišťoval se Jacob.
"Jo." Snažila jsem se znít stejně přesvědčivě jako předtím.
"Mimochodem," dodal. "Dneska večer ti odmontuju zadní brzdu."
Doma jsem se na sebe napřed šla podívat do zrcadla; vypadalo to opravdu děsivě. Krev mi uschla v hustých pruzích po tváři a krku, srážela se mi v zablácených vlasech. Zkušeným zrakem jsem zkoumala svoje zranění a namlouvala si, že krev je jenom barva, aby se mi nezvedal žaludek. Dýchala jsem pusou a bylo to dobré.
Umyla jsem se, jak nejlépe to šlo. Pak jsem schovala svoje zablácené a zakrvácené oblečení na dno koše se špinavým prádlem, nasoukala jsem se do čistých džín a co nejopatrněji jsem si natáhla košili (kterou jsem si nemusela přetahovat přes hlavu). Podařilo se mi udělat to jednou rukou a ještě přitom oba kusy oblečení nezamazat od krve.
"Pospěš si," zavolal Jacob.
"Už jdu, už jdu," zavolala jsem zpátky. Když jsem se ujistila, že jsem po sobě nezanechala nic inkriminujícího, vydala jsem se dolů.
"Jak vypadám?" zeptala jsem se ho.
"Líp," připustil.
"Ale vypadám, jako když jsem zakopla u tebe v garáži a rozrazila si hlavu o kladivo?"
"Jasně, to asi jo."
"Tak jedeme."
Jacob mě se spěchem vystrkal ze dveří a zase trval na tom, že bude řídit. Byli jsme na půl cesty do nemocnice, když jsem si uvědomila, že je pořád bez trička.
Provinile jsem se zamračila. "Měli jsme ti vzít bundu."
"To by vypadalo podezřele, jako bychom dělali kdovíco," žertoval. "Navíc není zima."
"Děláš si legraci?" Otřásla jsem se a natáhla ruku, abych zapnula topení.
Sledovala jsem Jacoba, jestli si jenom kvůli mně nehraje na drsňáka, ale opravdu vypadal, jako že mu to nevadí. Jednu paži měl přehozenou přes opěradlo mého sedadla, zatímco já jsem se choulila, abych se zahřála.
Jacob opravdu vypadal na víc než na šestnáct - ne zrovna na čtyřicet, ale klidně starší než já. Proti Quilovi nebyl tak svalnatý a byl hubenější. Měl takové ty dlouhé houževnaté svaly, které se zřetelně rýsovaly pod hladkou kůží. Jeho kůže měla tak hezkou barvu, až jsem mu záviděla.
Všiml si, že ho pozoruju.
"Co je?" zeptal se a celý zrozpačitěl.
"Nic. Jenom jsem si toho předtím nevšimla. Víš to, že jsi celkem krasavec?"
Jakmile mi to slovo vyklouzlo, lekla jsem se, aby si můj impulzivní postřeh nevysvětlil špatně.
Ale Jacob jenom obrátil oči v sloup. "Pořádně sis tu hlavu natloukla, viď?"
"Myslím to vážně."
"No, tak dík. Celkem."
Zakřenila jsem se. "Celkem nemáš zač."
* * *
K zašití té rány na čele bylo zapotřebí sedmi stehů. Poté, co jsem dostala injekci s lokálním anestetikem, mě zbytek procedury vůbec nebolel. Jacob mě držel za ruku, zatímco doktor Snow šil a já jsem se snažila nemyslet na to, proč je to ironické.
V nemocnici jsme strávili celou věčnost. Když jsem byla hotová, musela jsem vysadit Jacoba u nich doma a spěchat zpátky uvařit Charliemu večeři. Zdálo se, že Charlie mou historku o pádu u Jacoba v garáži zbaštil. Koneckonců, už z dřívějška věděl, že jsem schopná ocitnout se na pohotovosti bez cizího zavinění, jen zásluhou svých vlastních nohou.
Dnešní noc nebyla tak zlá jako ta první tehdy, když jsem slyšela ten dokonalý hlas v Port Angeles. Díra se vrátila, jako pokaždé, když jsem nebyla s Jacobem, ale na okrajích už nebolela tak strašně. Už jsem plánovala dopředu, těšila jsem se na další halucinaci, a to mě rozptylovalo. Také jsem věděla, že se zítra budu cítit lépe, až budu zase s Jacobem. To mi pomáhalo lépe snášet tu prázdnou díru a známou bolest s ní související; úleva byla na dohled. Noční můra také ztratila trochu ze své moci. Byla jsem vyděšená nicotou jako vždycky, ale také jsem byla podivně netrpělivá, jak jsem čekala na okamžik, kdy se s křikem probudím k vědomí. Věděla jsem, že ta noční můra musí skončit.
* * *

7.kapitola-opakování 2/2

18. prosince 2008 v 20:22 | santana
"Jenom skáčou z výšky do vody, Bello. Je to sport, zábava. La Push nemá žádné nákupní centrum, víš." Utahoval si ze mě, ale v jeho hlase byl podivně podrážděný podtón.
"Skáčou z útesu?" opakovala jsem udiveně. Zírala jsem nevěřícně, jak k okraji přistoupila druhá postava, chvilku počkala a pak plavně skočila do prostoru. Padala dlouho, připadalo mi to jako věčnost, a nakonec hladce zajela do tmavých šedých vln pod sebou.
"Páni. Je to tak vysoko." Vklouzla jsem zpátky na sedadlo a stále jsem zírala vytřeštěnýma očima na zbývající dva skokany. "Musí to být aspoň třicet metrů."
"No jo, většina z nás skáče z nižšího místa, z toho výčnělku asi v půlce útesu." Ukázal ze svého okna. Místo, které označil, se opravdu zdálo mnohem rozumnější. "Tihle kluci jsou blázni. Asi se předvádí, jak jsou tvrdí. Chci říct, že dneska je vážně hrozná kosa. Voda musí být strašná." Nasadil rozladěný obličej, jako kdyby ho takové frajeřinky osobně urážely. Myslela bych si, že Jacoba je téměř nemožné rozházet.
"Ty taky skáčeš z útesu?" Neunikla mi slovíčka "z nás".
"Jasně, jasně." Pokrčil rameny a zakřenil se. "Je to sranda. Trochu děsivá, no, je to kapku adrenalin."
Podívala jsem se zpátky na útesy, kde kráčela ke kraji třetí postava. Nikdy v životě jsem nebyla svědkem něčeho tak nespoutaného a nezodpovědného. Vykulila jsem oči a usmála se. "Jaku, musíš mě vzít taky si skočit."
Zamračil se na mě v nesouhlasném výrazu. "Bello, zrovna jsi chtěla Samovi volat sanitku," připomněl mi. Překvapilo mě, že na tu dálku pozná, kdo to je.
"Chci to zkusit," stála jsem si na svém a chystala jsem se znovu z auta vystoupit.
Jacob mě popadl za zápěstí. "Ale dneska ne, souhlas? Nemůžeme aspoň počkat, až bude trochu tepleji?"
"Fajn, tak dobře," souhlasila jsem. Jak jsem měla otevřené dveře, ledový vítr mi dělal na ruce husí kůži. "Ale chci, aby to bylo brzo."
"Brzo." Obrátil oči v sloup. "Někdy jsi trochu divná, Bello. Víš to?"
Povzdechla jsem si. "Ano."
"A my neskáčeme seshora."
Sledovala jsem fascinovaně, jak se třetí kluk rozběhl a vrhl se do prázdného vzduchu ještě dál než ti dva před ním. Jak padal, otočil se a udělal ve vzduchu přemet stranou, jako kdyby skákal s padákem. Vypadal naprosto svobodně - na nic nemyslel a choval se totálně nespoutané.
"Fajn," souhlasila jsem. "Napoprvé rozhodně nebudu skákat až shora."
Teď si povzdechl Jacob.
"Jedeme vyzkoušet ty motorky, nebo ne?" zeptal se.
"Dobře, dobře," řekla jsem a odtrhla oči od poslední postavy čekající na útesu. Znovu jsem si zapnula bezpečnostní pás a zavřela jsem dveře. Motor stále běžel, i na volnoběh řval. Znovu jsme se rozjeli po silnici.
"Tak kdo byli ti kluci - ti šílenci?" chtěla jsem vědět.
Vydal ze sebe znechucený hrdelní zvuk. "Gang z La Push."
"Vy máte gang?" divila jsem se. Uvědomila jsem si, že můj hlas zní, jako kdyby to na mě udělalo dojem.
Zasmál se mojí reakci. "Ale to ne, přísahám. Oni jsou jako přerostlí školáci, co mají dozor na chodbě. Nezačínají rvačky, oni udržují pořádek." Odfrkl si. "Byl tady jeden chlapík odněkud z rezervace Makahů, takový obr, šel z něj strach. No, říkalo se o něm, že prodává dětem drogy, a tak ho Sam Uley a jeho stoupenci vyhnali z našeho území. Pořád jsou samé naše území a kmenová hrdost… je to směšné. Nejhorší je, že rada starších je bere vážně. Embry říkal, že se rada dokonce se Samem schází." Zavrtěl hlavou, obličej plný odporu. "Embry také od Ley Clearwaterové slyšel, že si říkají 'ochránci' nebo tak nějak."
Jacob měl ruce zaťaté do pěstí, jako kdyby chtěl někoho uhodit. Nikdy jsem ho takhle neviděla.
Byla jsem překvapená, když jsem slyšela jméno Sama Uleyho. Nechtěla jsem, aby se mi v hlavě zase promítaly záběry z mé noční můry, a tak abych je rozehnala, honem jsem poznamenala: "Nemáš je moc v lásce."
"Je to vidět?" zeptal se sarkasticky.
"No… nezdá se, že by dělali něco špatného." Snažila jsem se ho uklidnit, aby byl zase veselý. "Na gang jsou to ale trochu otravní slušňáci."
"Jo. Otravní je dobré slovo. Vždycky se předvádějí - jako na tom útesu. Chovají se jako… já nevím. Jako ostří hoši. Jednou v minulém pololetí jsem byl s Embrym a Quilem v krámě a objevil se tam Sam se svými následovníky, Jaredem a Paulem. Quil něco prohodil, víš, jak má pusu proříznutou, a Paula to vytočilo. Oči mu úplně ztmavly a tak nějak se usmál - ne, ukázal zuby ale neusmál se - a vypadalo to, jako že je tak navztekaný, až se třese nebo co. Ale Sam mu položil ruku na prsa a zavrtěl hlavou. Paul se na něj chvíli díval a pak se uklidnil. Vážně, bylo to, jako kdyby ho Sam držel zpátky - jako kdyby se nás Paul chystal roztrhat na kousky, ale Sam mu v tom zabránil." Zasténal. "Jako ve špatném westernu. Víš, Sam je velký chlap, je mu jednadvacet. Ale Paulovi je jenom šestnáct, jako mně, a je menší než já a není tak silný jako Quil. Myslím, že kdokoliv z nás by ho přepral."
"Ostří hoši," souhlasila jsem. Dokázala jsem si to představit, jak to popisoval, a něco mi to připomnělo… trojici vysokých tmavých mužů stojících velmi klidně a blízko u sebe v obývacím pokoji u nás doma. Viděla jsem je ze strany, protože jsem měla hlavu položenou na gauči a nade mnou se skláněli doktor Gerandy a Charlie… Byl to Samův gang?
Znovu jsem honem promluvila, abych rozehnala bezútěšné vzpomínky. "Není Sam na takovéhle věci trochu moc starý?"
"Je. Měl jít na vysokou, ale zůstal tady. A nikdo ho kvůli tomu neprudil. To když moje sestra odmítla částečné stipendium a vdala se, celá rada byla na infarkt. Ale to ne, Sam Uley nemůže udělat nic špatného."
Z jeho výrazu se dalo vyčíst, že je uražený, což u něj bylo něco nevídaného. A viděla jsem tam ještě něco, co jsem však nedokázala pojmenovat.
"Chápu, že ti to jde na nervy. A je to ujetý. Ale nechápu, proč si to bereš tak osobně." Koukla jsem se mu do tváře a doufala, že jsem ho neurazila. Byl najednou klidný, díval se ven bočním okénkem.
"Právě jsi minula zatáčku," oznámil vyrovnaným hlasem.
Udělala jsem širokou obrátku a málem jsem porazila strom, když jsem při tom manévru vyjela s autem napůl ven ze silnice.
"Díky za včasné upozornění," zabručela jsem a sjela na postranní silnici.
"Promiň, nedával jsem pozor."
Na chviličku bylo ticho.
"Můžeš tady kdekoliv zastavit," řekl tiše.
Zastavila jsem a vypnula motor. V uších mi zvonilo z ticha, které následovalo. Oba jsme vystoupili a Jacob si namířil dozadu ke korbě, aby sundal motorky. Snažila jsem se rozluštit jeho výraz. Něco ho znepokojovalo. Ťala jsem do živého.
Usmál se nepřesvědčivě, když ke mně dostrkal červenou motorku. "Opožděně všechno nejlepší k narozeninám. Vážně jsi na to připravená?"
"Asi jo." Motorka mi najednou naháněla strach, vypadala děsivě, když jsem si uvědomila, že na ní brzy budu sedět.
"Půjdeme na to pomalu," slíbil Jacob. Opatrně jsem opřela motorku o nárazník auta, zatímco on si šel pro tu svou.
"Jaku…" Zaváhala jsem, než obešel náklaďák.
"No?"
"Co tě opravdu trápí? Tedy ohledně toho Sama? Je za tím něco jiného?" Dívala jsem se mu do obličeje. Zašklebil se, ale nevypadal rozzlobeně. Díval se do bláta a neustále kopal botou do přední pneumatiky své motorky, jako kdyby si dával na čas.
Vzdychl. "To jen… jak se ke mně chovají. Vadí mi to." Slova se najednou začala valit. "Víš, rada má být složena z členů, kteří jsou si rovni, ale kdyby byl nějaký náčelník, byl by to můj táta. Nikdy jsem nedokázal přijít na to, proč se k němu lidé chovají tak, jak se chovají. Proč je jeho názor nejdůležitější. Má to něco společného s jeho otcem a s otcem jeho otce. Můj pradědeček Ephraim Black byl něco jako poslední náčelník, kterého jsme měli, a oni pořád poslouchají Billyho, možná právě kvůli tomu.
Ale já jsem jako všichni ostatní. Ke mně se nikdo zvláštně nechoval… až doteď."
To mě vyvedlo z míry. "Sam se k tobě chová jinak?"
"Jo," potvrdil a podíval se na mě ztrápenýma očima. "Dívá se na mě, jako kdyby na něco čekal… jako kdybych měl jednou vstoupit do toho jeho pitomého gangu. Věnuje mi víc pozornosti než komukoli z ostatních kluků. Nesnáším to."
"Nemusíš nikam vstupovat." Hlas jsem měla rozzlobený. Tohle Jacoba opravdu trápilo, a to mě rozzuřovalo. Co si o sobě ti "ochránci" myslí?
"Jo." Jeho noha kopala do pneumatiky pořád v stejném rytmu.
"Co je?" Bylo vidět, že to není všechno.
Zamračil se a obočí se mu vytáhlo tak, že vypadal spíš smutný a ustaraný než rozzlobený. "Jde o Embryho. Poslední dobou se mi vyhýbá."
Nezdálo se, že by to s tím souviselo, ale napadlo mě, jestli náhodou nemám na problémech s jeho kamarádem podíl. "Trávil jsi hodně času se mnou," připomněla jsem mu a připadala si jako sobec. Dělala jsem si na něj výhradní nárok.
"Ne, v tom to není. Nejde jen o mě - taky o Quila a o ostatní. Embry zameškal týden ve škole, ale když jsme se pokoušeli ho navštívit, nikdy nebyl doma. A když se vrátil do školy, vypadal… vypadal vystrašeně. Vyděšeně. Oba jsme se s Quilem snažili přimět ho, aby nám řekl, co se děje, ale on s nikým nechtěl mluvit."
Zírala jsem na Jacoba a úzkostně jsem si kousala ret - byl opravdu vystrašený. Ale nedíval se na mě. Díval se na svou vlastní nohu kopající do gumy, jako kdyby patřila někomu jinému. Tempo se zvyšovalo.
"Pak tenhle týden, zničehonic, Embry začal chodit se Samem a s těmi ostatními. Dneska byl s nimi na útesech." Jeho hlas byl tichý a napjatý.
Konečně se na mě podíval. "Bello, jemu vadili ještě víc než mně. Nechtěl s nimi mít nic společného. A teď se Embry drží Samovi v patách, jako kdyby se stal stoupencem jeho kultu.
A takhle to bylo taky s Paulem. Úplně přesně stejně. Vůbec nebyli se Samem kamarádi. Pak přestal na pár týdnů chodit do školy, a když se vrátil, najednou ho Sam ovládal. Nevím, co to znamená. Nemůžu na to přijít a mám pocit, že musím, protože Embry je můj kamarád a… Sam se na mě divně dívá… a…" Odmlčel se.
"Mluvil jsi o tom s Billym?" zeptala jsem se. Jeho děs přeskočil i na mě. Vzadu po krku mi přejíždělo chvění.
Teď měl ve tváři rozzlobený výraz. "Ano," odfrkl. "To mi fakt pomohlo."
"Co říkal?"
Jacobův výraz byl sarkastický, a když promluvil, výsměšně napodoboval hluboké tóny hlasu svého otce. "Není to nic, s čím by sis teď měl dělat starosti, Jacobe. Za pár let, jestli ne… zkrátka, vysvětlím ti to později." Přešel do svého hlasu. "Co si z toho mám vybrat? Snaží se mi říct, že je to nějaká pitomá puberta, něco kolem dospívání? Tohle je něco jiného. Něco špatného."
Kousal si spodní ret a zatínal ruce v pěst. Vypadal, jako když je mu do pláče.
Instinktivně jsem ho objala, vzala jsem ho kolem pasu a přitiskla jsem mu obličej na prsa. Byl tak velký, že jsem se cítila jako dítě, které objímá dospělého.
"Ach, Jaku, to se srovná!" uklidňovala jsem ho. "Ale kdyby se to zhoršilo, můžeš přijít k nám a bydlet se mnou a s Charliem. Neboj se, něco vymyslíme!"
Na vteřinku ztuhnul a pak mě váhavě objal dlouhými pažemi. "Díky, Bello." Jeho hlas byl chraptivější než obvykle.
Stáli jsme tak chvilku a mně to nevadilo; vlastně mi to bylo docela příjemné. Bylo to jiné, než když mě naposledy někdo takhle objímal. Tohle bylo přátelství. A Jacob byl velmi teplý.
Moc se mi nepodobalo pustit si někoho tak blízko k tělu - nemyslím fyzicky, spíš po citové stránce, ačkoliv i ta fyzická blízkost byla zvláštní. Nebyl to můj obvyklý styl. Normálně jsem si nevytvářela vztahy k lidem tak snadno, a tak hluboké.
K lidem ne.
"Tedy jestli budeš reagovat takhle, tak budu vyšilovat častěji." Jacobův hlas byl veselý, zase jako normálně, a v uchu mi zadrnčel jeho smích. Prsty se dotýkal mých vlasů, jemně a váhavě.
No, o přátelství šlo asi jen z mé strany.
Rychle jsem se odtáhla a smála se s ním, ale byla jsem rozhodnutá okamžitě uvést věci na pravou míru.
"Je těžké uvěřit, že jsem o dva roky starší než ty," řekla jsem a dala důraz na slovo "starší". "Připadám si vedle tebe jako trpaslík." Když jsem stála takhle blízko u něj, opravdu jsem musela zaklánět hlavu, abych mu viděla do tváře.
"Samozřejmě zapomínáš, že já už jsem čtyřicátník."
"No jo, to je pravda."
Pohladil mě po hlavě. "Jsi jako panenka," smál se mi. "Jako porcelánová panenka."
Zvedla jsem oči v sloup a ustoupila o krok dozadu. "Nebudeme začínat s vtipnými poznámkami o albínech."
"Vážně, Bello, víš jistě, že nejsi albína?" Natáhl svou rudou paži vedle mojí. Ten rozdíl nebyl lichotivý. "Nikdy jsem neviděl nikoho bledšího než ty… no, až na…" Odmlčel se a já jsem se podívala stranou a předstírala, že jsem nepochopila, co se chystal říct.
"Tak budeme jezdit, nebo ne?"
"Jdeme na to," souhlasila jsem s větším nadšením, než bych měla před minutou. Jeho nedokončená věta mi připomněla, proč jsem tady.

7.kapitola-opakování 1/2

18. prosince 2008 v 20:22 | santana
Nebyla jsem si jistá, co tu k čertu dělám.
Snažila jsem se vrátit se k té mrtvolné otupělosti? Stal se ze mě masochista - zalíbilo se mi utrpení? Měla jsem jet přímo do La Push. S Jacobem jsem se cítila mnohem, mnohem zdravěji. Tohle však rozhodně nebyl rozumný nápad.
Přesto jsem pokračovala v pomalé jízdě zarostlou silnicí, klikatící se mezi stromy, které se nade mnou skláněly jako zelený živý tunel. Třásly se mi ruce, tak jsem sevřela volant pevněji.
Věděla jsem, že částečný důvod, proč tohle dělám, byla ta noční můra; teď, když jsem byla skutečně vzhůru, mě ta nicota ze snu užírala jako pes ohlodávající kost. Byla jsem přesvědčená, že je co hledat. On tam někde je, sice nedosažitelný a neskutečný, jde si za zábavou a na mně už mu nezáleží… ale je tam. Musela jsem tomu věřit.
Druhým důvodem byl ten podivný pocit, že se věci opakují, který jsem zažila dneska ve škole, ta souhra dat. Ten pocit, že znovu začínám - takhle by se možná můj první den odvíjel, kdybych toho odpoledne skutečně byla tou nejvýjimečnější osobou v jídelně.
Ta slova mi projela hlavou neslyšně, jako kdybych je četla, spíš než je slyšela vyslovená:
Bude to, jako bych nikdy neexistoval.
Lhala jsem si do kapsy, když jsem si chtěla namluvit, že jsem sem přijela jen z těch dvou důvodů. Nechtěla jsem si přiznat, co mě sem nejvíc táhlo. Protože to bylo naprosto vyšinuté.
Pravda byla, že jsem znovu chtěla slyšet jeho hlas, jako se mi to stalo při tom podivném mámení v pátek večer. Na tu krátkou chvíli, kdy se mi jeho hlas ozýval odjinud než z mé vědomé paměti, kdy byl tak dokonalý a medově hebký, kdy nebyl jen slabou ozvěnou, kterou mi moje paměť většinou nabízela, na tu jsem byla schopná vzpomínat bez bolesti. Netrvalo to dlouho; bolest mě dohonila, jako mě jistě dohoní i za tenhle bláznivý výlet, o tom jsem nepochybovala. Ale ty vzácné okamžiky, kdy jsem ho mohla znovu slyšet, byly neodolatelným vábením.
Musela jsem najít nějaký způsob, jak zopakovat ten zážitek… nebo bych tomu asi spíš měla říkat epizoda.
Doufala jsem, že klíčem k tomu je zážitek nějakého déjà vu, něčeho, co už jsem viděla, prožila. Tak jsem jela k němu domů, na místo, kde jsem nebyla od svého nevydařeného narozeninového večírku před tolika měsíci.
Kolem oken auta se pomalu plazil hustý porost, téměř džungle. Cesta se vinula dál a dál. Přidala jsem plyn, zmocňovala se mě popudlivost. Jak dlouho už jedu? Neměla bych už být dávno u domu? Cesta byla tak zarostlá, že mi připadalo, jako bych tu jela poprvé.
Co když to nedokážu najít? Otřásla jsem se. Co když neexistuje vůbec žádný hmatatelný důkaz…?
Pak se ukázala mezera mezi stromy, kterou jsem hledala, jenom už nebyla tak zřetelná jako dřív. Zdejší flóra nečekala dlouho a velmi rychle si nárokovala půdu, která zůstala bez ochrany. Vysoké kapradí infiltrovalo louku kolem domu, rozrůstalo se kolem kmenů cedrů, bujelo dokonce i na široké verandě. Vypadalo to, jako kdyby byl trávník zaplavený - do výšky pasu - zelenými zpěněnými vlnami.
A dům tam byl, ale nebyl stejný. Ačkoliv se venku nic nezměnilo, ze slepých oken křičela prázdnota. Bylo to plíživé. Poprvé od chvíle, kdy jsem ten krásný dům viděla, mi připadal jako pravé upíří doupě.
Dupla jsem na brzdy a rozhlížela se. Bála jsem se přijet blíž.
Ale nic se nestalo. Žádný hlas v hlavě.
Tak jsem nechala motor běžet a vyskočila ven do kapradinového moře. Možná že když půjdu dál jako v pátek večer…
Pomalu jsem se blížila k prázdnému opuštěnému průčelí domu. Za mnou útěšně vrčel motor. Když jsem došla ke schodům na verandu, zastavila jsem se, protože tam nic nebylo. Žádný přetrvávající pocit jejich přítomnosti… nebo jeho přítomnosti. Ten dům tu pevně stál, ale moc to neznamenalo. Jeho betonová skutečnost nijak nenarušovala nicotu mých nočních děsů.
Nešla jsem blíž. Nechtěla jsem se podívat do oken. Nebyla jsem si jistá, co by pro mě byl horší pohled. Kdyby byly pokoje vyklizené, prázdné od podlahy ke stropu, to by byl rozhodně bolestný pohled. Jako na babiččině pohřbu, když moje matka trvala na tom, že dokud bude rakev otevřená, já zůstanu venku. Říkala, že nechce, abych babičku takhle viděla, abych si ji takhle pamatovala, ať si ji radši pamatuju živou.
Ale nebylo by horší, kdyby tam nedošlo k žádné změně? Kdyby pohovky stály přesně tak, jak jsem je naposledy viděla, obrazy by visely na zdech - ba co hůř, na malém pódiu by stálo piano? Bylo by těžké vidět, že nejen dům mizející pod náporem vegetace, ale ani žádný majetek je nepojí s tímto místem. Že tu po sobě nechali všechno nedotčené a zapomenuté.
Jako mě.
Otočila jsem se zády k zející prázdnotě a spěchala do auta. Skoro jsem utíkala. Už už jsem chtěla být pryč, vrátit se zpátky do svého lidského světa. Cítila jsem se ošklivě prázdná a chtěla jsem vidět Jacoba. Možná jsem si pěstovala nějakou novou nemoc, další závislost, jako byla předtím ta umrtvenost. Bylo mi to jedno. Snažila jsem se vymáčknout z náklaďáčku, co se dalo, a řítila jsem se vpřed, abych si mohla dát novou dávku.
Jacob na mě čekal. Jakmile jsem ho spatřila, v prsou jako by se mi uvolnilo a hned se mi snadněji dýchalo.
"Ahoj, Bello!" zavolal.
Usmála jsem se s úlevou. "Ahoj, Jacobe!" Zamávala jsem na Billyho, který vykoukl z okna.
"Dejme se do práce," řekl Jacob tichým, ale dychtivým hlasem.
Nějak jsem se dokázala zasmát. "Vážně mě ještě nemáš plné zuby?" divila jsem se. Určitě už si říkal, že asi zoufale toužím po společnosti.
Jacob mě vedl kolem domu ke garáži.
"Ne. Ještě ne."
"Prosím tě, dej mi vědět, až ti začnu jít na nervy. Nechci být na obtíž."
"Dobře." Zasmál se hrdelním smíchem. "Ale myslím, že to nehrozí."
Když jsem vstoupila do garáže, byla jsem šokovaná při pohledu na červenou motorku, která tam stála a vypadala mnohem víc jako motocykl než jako hromada syrového železa.
"Jaku, ty jsi úžasný," vydechla jsem.
Znovu se zasmál. "Zmocní se mě posedlost, když mám před sebou nějaký úkol." Pokrčil rameny. "Kdybych měl rozum, trochu bych to protáhnul."
"Proč?"
Sklopil oči a odmlčel se na tak dlouho, že jsem přemítala, jestli vůbec slyšel moji otázku. Nakonec se mě zeptal: "Bello, kdybych ti řekl, že ty motorky nedokážu opravit, co bys řekla?"
Ani já jsem neodpověděla hned a on vzhlédl, aby se podíval, jak se tvářím.
"Řekla bych… to je velká škoda, ale vsadím se, že si najdeme nějakou jinou zábavu. A když už v zoufalství opravdu nebudeme vědět kudy kam, můžeme se ještě společně učit do školy."
Jacob se usmál a jeho ramena se uvolnila. Posadil se vedle motorky a zvedl šroubovák. "Takže si myslíš, že sem za mnou budeš chodit, i když už budu mít hotovo?"
"Tak o tohle ti šlo?" zavrtěla jsem hlavou. "Asi opravdu zneužívám tvých nesmírně laciných opravářských dovedností. Ale dokud mě tu necháš, budu sem chodit."
"Doufáš, že zase uvidíš Quila?" dobíral si mě.
"Teď jsi mě dostal."
Uchechtl se. "Tobě se vážně líbí trávit se mnou čas?" zeptal se udiveně.
"Hrozně, hrozně moc. A dokážu ti to. Zítra musím být v práci, ale ve středu spolu podnikneme něco, co s opravováním vůbec nesouvisí."
"A co jako?"
"Nemám ponětí. Můžeme jet k nám, abys nebyl v pokušení propadat své posedlosti. Můžeš si přinést učení - určitě máš ve škole zameškáno, protože já mám taky."
"Domácí úkoly, to by mohl být dobrý nápad." Zašklebil se a mě napadlo, kolik toho asi hází za hlavu, aby mohl trávit čas se mnou.
"Ano," souhlasila jsem. "Musíme se začít čas od času chovat zodpovědně, nebo nám ty naše schůzky neprojdou u Billyho a Charlieho tak snadno." Označila jsem nás dva společným gestem. To se mu líbilo - celý se rozzářil.
"Domácí úkoly jednou týdně?" navrhl.
"Možná radši dvakrát," rozhodla jsem a pomyslela na tu hromadu, kterou jsem dostala zrovna dneska.
Ztěžka si povzdechl. Pak se natáhl přes krabici s nářadím po papírovém sáčku z obchodu. Vytáhl dvě plechovky limonády, jednu s lupnutím otevřel a podal mi ji. Otevřel i druhou a obřadně ji pozvedl.
"Připíjím na zodpovědnost," pronesl. "Dvakrát týdně."
"A na nezodpovědnost všechny dny mezitím," zdůraznila jsem já.
Usmál se a ťukl svou plechovkou o moji.
Dostala jsem se domů později, než jsem plánovala, a zjistila jsem, že si Charlie radši objednal pizzu, než by na mě čekal. Nenechal mě ani omluvit se.
"Mně to nevadí," ujišťoval mě. "Stejně si v tom všem vaření zasloužíš pauzu."
Věděla jsem, že je prostě rád, že se stále chovám jako normální člověk, a nechce to nějak dráždit.
Než jsem se dala do úkolů, zkontrolovala jsem si e-maily, a byl tam jeden dlouhý od Renée. Horovala nad každým detailem, o kterém jsem jí psala, takže jsem jí poslala další vyčerpávající popis svého dne. Informovala jsem ji o všem kromě těch motorek. Ty by pravděpodobně vyplašily i bezstarostnou Renée.
Škola v úterý měla svá plus i minus. Angela a Mike, jak se zdálo, byli ochotni přijmout mě zpátky s otevřenou náručí a laskavě přehlédnout těch několik měsíců mého úchylného chování. Jess byla zdráhavější. Říkala jsem si, jestli jí náhodou za ten incident v Port Angeles nemám napsat písemnou omluvu.
Mike byl v práci rozveselený a povídavý. Napadlo mě, že si snad šetřil to, co mi chtěl povídat celé to pololetí, a teď se to z něj všechno řinulo ven. Zjistila jsem, že jsem schopná usmívat se a smát se s ním, ačkoliv mi to přece jen nešlo tak snadno jako s Jacobem. Celé to bylo celkem neškodné, dokud nenadešel čas jít domů.
Mike strčil do výlohy ceduli ZAVŘENO, zatímco já jsem si skládala vestu a strkala ji pod pult.
"Dneska to byla legrace," řekl Mike šťastně.
"Jo," souhlasila jsem, ačkoliv bych mnohem raději strávila odpoledne v garáži.
"To je velká škoda, že jsi musela minulý týden odejít z toho kina dřív."
Byla jsem trochu zmatená jeho myšlenkovými pochody. Pokrčila jsem rameny. "Asi jsem prostě srab, no."
"Chtěl jsem tím říct, že bys měla jít na něco lepšího, na film, který by se ti líbil," vysvětloval.
"Aha," zamumlala jsem, stále zmatená.
"Třeba tenhle pátek. Se mnou. Mohli bychom jít na něco, co vůbec není horor."
Kousla jsem se do rtu.
Nechtěla jsem to s Mikem přepísknout, když byl jeden z mála lidí ochotných odpustit mi moje šílenství. Ale tohle mi zase připadalo až příliš povědomé. Jako kdyby se ten minulý rok neodehrál. Přála jsem si, abych se tentokrát mohla vymluvit na Jessiku.
"To myslíš, jako že bychom si dali rande?" zeptala jsem se. Upřímnost byla v tomto okamžiku pravděpodobně nejlepší taktika. Vyříkat si to na rovinu.
Zvažoval tón, jakým jsem to řekla. "Jestli chceš. Ale nemusí to tak být."
"Já nerandím," odpověděla jsem pomalu a uvědomila jsem si, jak velká je to pravda. Celý ten svět vztahů a chození mi připadal tak neskutečně vzdálený.
"Tak jenom jako kamarádi?" navrhl Jeho jasné modré oči už nebyly tak dychtivé. Přesto jsem doufala, že si skutečně myslí, že můžeme být přátelé.
"To by bylo fajn. Ale já už mám na tenhle pátek něco v plánu, takže co třeba příští týden?"
"Co budeš dělat?" zeptal se, ale podle mého byla ta jeho lhostejnost jenom tak naoko.
"Domácí úkoly. Mám naplánováno, že se budeme společně učit… s jedním kamarádem."
"Aha. Dobře. Tak snad příští týden."
Doprovodil mě k autu, ale bylo jasné, že jeho nadšení značně pohaslo. Tak jasně mi to připomínalo mé první měsíce ve Forks. Prošla jsem celý kruh od začátku do konce, a teď mi všechno připadalo jako nějaká ozvěna - prázdná ozvěna, zbavená přitažlivosti, kterou mívala.
Druhý den večer se Charlie nezdál ani v nejmenším překvapený, když mě našel s Jacobem, jak ležíme na podlaze v obýváku, kolem rozložené učebnice, takže jsem uhodla, že si o nás s Billym povídali za našimi zády.
"Ahoj, děti," pozdravil a jeho oči zabloudily do kuchyně. Vůně lasagní, jejichž přípravou jsem strávila odpoledne - zatímco Jacob se díval a příležitostně ochutnával - se nesla chodbou; chtěla jsem na něj být hodná a usmířit si ho za všechny ty pizzy.
Jacob zůstal na večeři a jeden talíř vzal také domů pro Billyho. Neochotně přidal další rok k mému proměnlivému věku za to, že jsem dobrá kuchařka.
V pátek byla garáž a v sobotu, po směně u Newtonových, zase domácí úkoly. Charlie si už byl natolik jistý mým duševním zdravím, že strávil den rybařením s Harrym. Když se vrátil, měli jsme všechno hotovo - a hřál nás dobrý pocit, jak rozumně a dospěle se chováme - a dívali jsme se na soutěž fandů do aut na kanálu Discovery
"Asi bych měl jít," povzdechl si Jacob. "Je víc hodin, než jsem myslel."
"Tak jo, dobře," zabručela jsem. "Hodím tě domů."
Zasmál se, když viděl můj nespokojený výraz - zdálo se, že ho to potěšilo.
"A zítra zpátky do práce," prohlásila jsem, jakmile jsme byli v bezpečí mého náklaďáčku. "V kolik hodin chceš, abych přijela?"
Věnoval mi úsměv plný nevysvětlitelného vzrušení. "Já ti napřed zavolám, jo?"
"Jasně," zamračila jsem se pro sebe a přemítala, co se děje. Jeho úsměv se roztáhl doširoka.
* * *
Nazítří dopoledne jsem uklízela dům - čekala jsem, až Jacob zavolá, a snažila jsem se setřást poslední noční můru. Scenérie se změnila. Včera v noci jsem bloudila v divokém moři kapradí, v kterém byly tu a tam roztroušeny velké kanadské jedle. Nic jiného tam nebylo a já jsem se ztratila, bloumala jsem bezcílně a sama, pátrala jsem po ničem. Chtěla jsem si nakopat za ten pitomý výlet minulý týden. Vytěsňovala jsem ten sen z vědomí a doufala, že zůstane někde zamčený a už se nedostane ven.
Charlie byl před domem a myl policejní auto, takže když zazvonil telefon, upustila jsem záchodovou štětku a utíkala dolů to zvednout.
"Haló?" stěží jsem popadala dech.
"Bello," ohlásil se Jacob podivným, formálním tónem hlasu.
"Ahoj, Jaku."
"Myslím, že… máme rande," řekl a jeho tón byl nabitý nevyslovenými významy.
Trvalo mi vteřinu, než jsem pochopila. "Jsou hotové? Já tomu nemůžu věřit!" Tak dokonalé načasování. Potřebovala jsem něco, co by mě rozptýlilo od nočních můr a nicoty.
"Jo, fungujou a všechno je, jak má být."
"Jacobe, ty jsi rozhodně ten nejtalentovanější a nejbáječnější člověk, kterého znám. Za tohle ti připisuju deset let."
"Super! To už jsem chlap středního věku."
Zasmála jsem se. "Už jedu!"
Hodila jsem čisticí prostředky pod poličku v koupelně a popadla bundu.
"Jedeš se podívat na Jaka?" řekl Charlie, když jsem běžela kolem něj. Už to ani nebyla otázka.
"Jo," odpověděla jsem a naskočila do auta.
"Později budu na stanici," zavolal za mnou Charlie.
"Dobře," zakřičela jsem zpátky a otočila klíčkem.
Charlie řekl ještě něco, ale přes řev motoru jsem ho neslyšela moc jasně. Bylo to něco jako: "Copak hoří?"
Zaparkovala jsem náklaďák kousek stranou od domu Blackových, blízko stromů, abychom se mohli snadněji vyplížit ven s motorkami. Když jsem vystoupila, upoutala mou pozornost barevná skvrna - pod jedlí byly schované dvě nablýskané motorky, jedna červená, druhá černá, a od domu nebyly vůbec vidět. Jacob byl připravený.
Přes řídítka obou motorek byla převázaná modrá stužka. Zasmála jsem se tomu, když Jacob vyběhl z domu.
"Připravená?" zeptal se tiše a v očích mu jiskřilo.
Podívala jsem se mu přes rameno, ale Billyho nebylo vidět.
"Jo," odpověděla jsem, ale moje vzrušení už mezitím trochu vyprchalo; snažila jsem se představit si, jak na té motorce skutečně pojedu.
Jacob zlehka naložil motorky na korbu náklaďáčku. Položil je opatrně na bok, aby nebyly vidět.
"Jedeme," prohlásil a hlas mu přeskakoval vzrušením. "Znám dokonalé místo - tam nás nikdo nenačapá."
Jeli jsme na jih od města. Štěrková silnice se co chvíli zanořovala do lesa a zase se vynořovala - někdy nebylo vidět nic než stromy, ale najednou se otevřel úchvatný pohled na Tichý oceán, sahající k horizontu, temně šedý pod příkrovem mraků. Byli jsme nad pobřežím, na útesech, které tady lemovaly pláž, a ten pohled jako by se táhl donekonečna.
Jela jsem pomalu, takže jsem se mohla v klidu každou chvíli kochat pohledem na oceán, podle toho, jak se silnice stáčela blíž k mořským útesům. Jacob mluvil o tom, co je na motorkách ještě potřeba dokončit, ale jeho popisy byly příliš technické, takže jsem jim nevěnovala moc pozornosti.
V tu chvíli jsem si všimla čtyř postav stojících na skalnatém výběžku nebezpečně blízko nad propastí. Na tu dálku jsem neviděla, jak jsou ti lidé asi staří, ale předpokládala jsem, že jsou to muži. Zdálo se, že navzdory dnešnímu studenému počasí mají na sobě jenom šortky.
Jak jsem se na ně dívala, ten nejvyšší z nich přistoupil těsně k okraji. Automaticky jsem zpomalila, noha mi visela nad brzdovým pedálem.
A pak se ten člověk vrhl dolů z útesu.
"Ne!" zakřičela jsem a dupla na brzdu.
"Co se děje?" vyjekl vyplašeně Jacob.
"Ten chlap - právě skočil z útesu! Proč ho nezastavili? Musíme zavolat sanitku!" Rozrazila jsem dveře a chystala se vyskočit ven z auta, což však bylo naprosto nesmyslné. Nejrychlejší cesta k telefonu byla jet zpátky k Billymu. Ale nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě viděla. Tak nějak podvědomě jsem doufala, že snad uvidím něco jiného, když mi nebude překážet přední sklo auta.
Jacob se zasmál a já jsem se otočila a divoce jsem se na něj podívala. Jak může být tak bezcitný, tak chladnokrevný?

6.kapitola-přátelé 2/2

18. prosince 2008 v 20:21 | santana
Na jeden kuchyňský stůl nás bylo příliš mnoho, a tak Charlie s Harrym vynesli židle ven na dvůr a my jsme v matném světle z Billyho otevřených dveří jedli špagety z talířů, které jsme měli položené v klíně. Muži se bavili o zápasu a Harry s Charliem spřádali plány na rybaření. Sue popichovala manžela kvůli cholesterolu, ale její snaha vzbudit v něm pocit zahanbení a sníst něco zeleného a listnatého vyšla naprázdno. Jacob si povídal hlavně se mnou a Sethem, který ho dychtivě přerušoval, kdykoliv se mu zdálo, že by na něj Jacob mohl zapomenout. Charlie mě sledoval - myslel, že nenápadně - s potěšeným, ale obezřetným pohledem.
Byl tam hluk a někdy zmatek, jak všichni mluvili jeden přes druhého, a smích nad jedním vtipem přerušilo vyprávění vtipu jiného. Nemusela jsem mluvit často, ale hodně jsem se usmívala, a jenom proto, že se mi chtělo a že se mi to líbilo.
Nechtělo se mi domů.
Tady jsme ovšem byli ve Washingtonu, takže naši malou slavnost nakonec rozprášil nevyhnutelný déšť; a Billyho obývací pokoj byl moc maličký, aby v něm sešlost mohla pokračovat. Charlie se k Billymu svezl s Harrym, takže jsme zpátky domů jeli spolu mým náklaďáčkem. Ptal se, jak jsem se celý den měla, a já jsem mu většinou říkala pravdu - že jsme s Jacobem jeli shánět součástky a pak jsem se dívala, jak pracuje v garáži.
"Myslíš, že ho zase brzy navštívíš?" zeptal se a snažil se o nevzrušený tón.
"Zítra po škole," přiznala jsem. "Úkoly si udělám, neboj."
"Rozhodně na ně nezapomeň," napomenul mě a snažil se skrýt své uspokojení.
Byla jsem nervózní, když jsme dojeli domů. Nechtěla jsem jít nahoru. Teplo Jacobovy přítomnosti vyprchávalo a v jeho nepřítomnosti moje úzkost sílila. Byla jsem si jistá, že dvě poklidné prospané noci za sebou mi nemůžou jen tak projít.
Abych odložila čas, kdy si půjdu lehnout, zkontrolovala jsem si ještě e-maily; byla tam nová zpráva od Renée.
Psala o tom, jak se má, o novém knižním klubu, který jí vyplňuje časovou mezeru po lekcích meditace, kterých právě zanechala, o tom, že týden zaskakovala na druhém stupni a jak se jí stýská po dětech ze školky. Psala, že Philovi se líbí jeho nová práce trenéra a že si plánují druhý líbánkový výlet do Disney Worldu.
A já jsem si všimla, že se to celé čte jako novinový úvodník spíš než jako dopis někomu jinému. Zaplavily mě výčitky, které po sobě zanechaly nepříjemnou pachuť. To jsem ale dcera!
Rychle jsem jí odepsala. Okomentovala jsem každou část jejího dopisu a přidala novinky o sobě - popsala jsem špagetový večírek u Billyho a jak se mi líbilo sledovat Jacoba - s úctou a s kapkou závisti -, jak staví užitečné věci z malých kovových součástek. Nijak jsem nerozebírala, že tenhle dopis bude jiný než ty, které dostávala posledních několik měsíců. Sotva jsem si pamatovala, co jsem jí psala před týdnem, ale byla jsem si jistá, že to nebylo moc příjemné počtení. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím provinileji jsem se cítila; určitě jsem jí dělala těžkou hlavu.
Potom jsem ještě zůstala opravdu dlouho vzhůru; udělala jsem do školy i ty úkoly, které jsem neměla na pondělí. Ale ani spánkový dluh, ani čas strávený s Jacobem - kdy jsem byla tak nějak povrchně šťastná - nedokázaly zahnat sny na dvě noci po sobě.
Probudila jsem se celá roztřesená, s výkřikem zdušeným polštářem.
Za oknem se matné ranní světlo cedilo skrz mlhu a já jsem pořád ležela v posteli a snažila se setřást ze sebe ten sen. Tu noc v něm došlo k drobné odchylce, a na to jsem se zaměřila.
Tentokrát jsem nebyla v lese sama. Byl tam Sam Uley - ten muž, který mě zvedl ze země v lese tu noc, na niž jsem stále nesnesla ani pomyšlení. Byla to zvláštní, nečekaná změna. Jeho tmavé oči byly překvapivě nepřátelské, naplněné nějakým tajemstvím, které mi nebyl ochoten prozradit. Střelila jsem po něm pohledem pokaždé, když mi to moje horečnaté pátrání dovolilo; kromě té obvyklé paniky jsem cítila i nevoli, bylo mi nepříjemné, že tam je. Možná to bylo kvůli tomu, že když jsem se nedívala přímo na něj, jeho obrys se v mém periferním vidění jakoby chvěl a měnil. A on tam přitom jenom stál a díval se. Na rozdíl od našeho skutečného setkání mi nenabídl pomoc.
Charlie se na mě při snídani díval a já jsem se snažila ho ignorovat. Asi jsem si to zasloužila. Nemohla jsem čekat, že si tak rychle přestane dělat starosti. Bude pravděpodobně trvat týdny, než přestane sledovat, jestli se neměním zpátky v chodící mrtvolu, a já se prostě budu muset obrnit, aby mi to nevadilo. Koneckonců, sama jsem byla zvědavá, jak to se mnou bude. Dva dny nemohly stačit na to, aby se dalo říct, že jsem vyléčená.
Ve škole to bylo naopak. Teď když jsem si na to dávala pozor, jasně jsem pochopila, že mě dávno nikdo nesleduje.
Pamatuju se na svůj první den na střední škole ve Forks - jak jsem si zoufale přála, abych dokázala zešednout, splynout s mokrým betonem chodníku jako přerostlý chameleon. Zdálo se, že se mi to přání splnilo, jen o rok později.
Jako kdybych tam vůbec nebyla. Dokonce i učitelé přejížděli po mém místě očima, jako by bylo prázdné.
Dopoledne jsem hodně naslouchala, znovu jsem slyšela hlasy lidí kolem sebe. Snažila jsem se pochopit, co se děje, ale konverzace byly tak nespojité, že jsem to vzdala.
Jessica nevzhlédla, když jsem si při matematice sedla vedle ní.
"Ahoj, Jess," pozdravila jsem ji s hranou nenuceností. "Jak ses měla po zbytek víkendu?"
Je možné, že se stále zlobí? Nebo jí došla trpělivost s někým tak ujetým?
"Super," odsekla a zase zabořila nos do učebnice.
"To ráda slyším," zamručela jsem.
Slovní obrat studený čumák měl asi nějaký reálný základ. Cítila jsem teplý vzduch, který vycházel z průduchů v podlaze, ale pořád mi byla zima. Sundala jsem z opěradla židle bundu a znovu jsem si ji oblékla.
Čtvrtá hodina nám skončila později a stůl, u kterého jsem vždycky sedala při obědě, už byl plný, když jsem přišla. Byli tam Mike, Jessica s Angelou, Conner, Tyler, Erik a Lauren. Vedle Erika seděla Katie Webberová, zrzavá třeťačka, která bydlela u nás za rohem, a Austin Marks - starší bratr toho kluka s motorkami - seděl vedle ní. Přemítala jsem, jak dlouho tady asi sedají, a nedokázala jsem si vzpomenout, jestli je to poprvé, nebo už je to zaběhnutý zvyk.
Začínala jsem jít sama sobě na nervy. To poslední pololetí jsem klidně mohla strávit zabalená v krabici do polystyrénových lupínků.
Když jsem si sedala vedle Mika, nikdo ani nevzhlédl, ačkoliv židle na linoleu pronikavě zakvílela, jak jsem ji odtahovala.
Snažila jsem se pochytit, o čem se mluví.
Mike a Conner se bavili o sportu, takže to jsem okamžitě vzdala.
"Kde je dneska Ben?" ptala se Lauren Angely. Vzhlédla jsem se zájmem. Přemítala jsem, jestli to znamená, že Angela s Benem pořád chodí.
Sotva jsem Lauren poznala. Nechala si ostříhat své blonďaté vlasy barvy kukuřičného chmýří - teď měla skřítkovský sestřih tak krátký, že i krk vzadu měla vyholený jako kluk. Vůbec mi to k ní nesedělo, nechápala jsem, že něco takového udělala. Přála jsem si vědět, co za tím vězí. Zalepila se jí do vlasů žvýkačka? Nebo je prodala? Nebo si na ni všichni ti, na které byla obyčejně protivná, počkali za tělocvičnou a ostříhali ji? Usoudila jsem, že není fér, abych ji teď posuzovala podle svého původního názoru. Co já vím, třeba se z ní mezitím stala milá holka.
"Ben dostal střevní chřipku," odpověděla jí Angela tichým, klidným hlasem. "Naštěstí je to jenom taková jednodenní záležitost. Včera večer mu bylo vážně špatně."
Angela taky změnila účes. Nechala si narůst dlouhé vlasy.
"Co jste dělali o víkendu?" zeptala se Jessica, ale znělo to, jako když jí na odpovědi nezáleží. Vsadila bych se, že to byla jen úvodní věta, aby mohla spustit své vlastní historky. Říkala jsem si, jestli bude vyprávět o Port Angeles, když sedím dvě místa od ní? Byla jsem natolik neviditelná, že nikomu nepřipadne trapné mluvit o mně, když tam jsem?
"Vlastně jsme si původně chtěli v sobotu udělat piknik, ale… rozmysleli jsme si to," odpověděla Angela. V jejím hlase zazněl podtón, který upoutal mou pozornost.
Jess tolik ne. "To je škoda," řekla a už chtěla spustit. Ale já jsem nebyla jediná, kdo dával pozor.
"Co se stalo?" zeptala se Lauren zvědavě.
"No," pokračovala Angela a připadala mi ještě váhavější než obvykle, ačkoliv ona byla vždycky rezervovaná. "Jeli jsme na sever, téměř až k horkým pramenům - je tam jedno takové místo jen asi míli od turistické cesty. Ale když jsme byli vpůli cesty… něco jsme viděli."
"Něco jste viděli? A co?" Lauren stáhla bledé obočí. Zdálo se, že dokonce i Jess teď poslouchá.
"Já nevím," řekla Angela. "My si myslíme, že to byl medvěd. Každopádně byl černý, ale zdál se nám… moc veliký."
Lauren se ušklíbla. "To snad ne, tak vy taky!" V očích se jí objevil posměch a já jsem usoudila, že o jejím charakteru nemusím pochybovat. Její osobnost zjevně neprošla stejnou proměnou jako její vlasy. "Tyler se mi minulý týden snažil namluvit to samé."
"Nemáš šanci spatřit medvědy tak blízko města," postavila se Jess na stranu Lauren.
"Vážně," protestovala Angela tiše, oči upřené na stůl. "My jsme ho opravdu viděli."
Lauren se zahihňala. Mike stále mluvil s Connerem a děvčatům nevěnoval pozornost.
"Ne, ona má pravdu," vpadla jsem do toho netrpělivě. "Zrovna v sobotu jsme v krámě měli turistu, který toho medvěda taky viděl, Angelo. Říkal, že byl veliký a černý a že na něj narazil hned za městem, viď že jo, Miku?"
Nastalo ticho. Oči všech lidí u stolu se obrátily ke mně a šokovaně na mě zíraly. Ta nová holka, Katie, měla pusu otevřenou, jako kdyby před ní právě něco vybuchlo. Nikdo se nepohnul.
"Miku?" zamumlala jsem pokořeně. "Pamatuješ si toho chlapíka, co mluvil o tom medvědovi?"
"J-jasně," zakoktal se Mike po chviličce. Nevěděla jsem, proč se na mě tak divně kouká. Přece jsem s ním mluvila v práci, ne? Nebo ne? Myslela jsem, že ano…
Mike se vzpamatoval. "Jo, byl tam chlap, který říkal, že viděl obrovského černého medvěda přímo na cestě - a že byl větší než grizzly," potvrdil.
"Hm." Lauren se otočila k Jessice s rameny napjatými a změnila téma.
"Ozvali se ti z Univerzity Jižní Karolíny?" zeptala se.
Také všichni ostatní se na mě přestali dívat, až na Mika a Angelu. Angela se na mě váhavě usmála a já jsem jí úsměv honem oplatila.
"Takže co jsi dělala ty tenhle víkend, Bello?" zeptal se Mike zvědavým, ale podivně obezřetným tónem.
Všichni kromě Lauren se otočili zpátky a čekali na mou odpověď.
"V pátek večer jsme s Jessikou jely do kina v Port Angeles. A pak jsem strávila sobotní odpoledne a skoro celou neděli dole v La Push."
Oči všech střelily k Jessice a zpátky ke mně. Jess vypadala roztrpčeně. Přemítala jsem, jestli nechtěla, aby o tom někdo věděl, že si se mnou vyjela, nebo jestli jenom chtěla tu historku dát k dobru sama.
"A na jakém filmu jste byly?" zeptal se Mike a začal se usmívat.
"Na Slepé ulici - to je ten s těmi oživlými mrtvolami." Povzbudivě jsem se usmála. Možná že něco z té škody, kterou jsem napáchala za dobu, kdy jsem sama byla oživlou mrtvolou, se dá napravit.
"Slyšel jsem, že je to horor. Připadalo ti to tak?" pokračoval Mike dychtivě v rozhovoru.
"Bella musela ke konci odejít, jak moc se bála," vpadla do toho Jessica se škodolibým úsměvem.
Přikývla jsem a snažila se tvářit zahanbeně. "Bylo to vážně děsivý."
Mike se mě nepřestával vyptávat, dokud nebylo po obědě. Ostatní se postupně vrátili k hovoru mezi sebou, ačkoliv se na mě pořád ještě hodně dívali. Angela mluvila hlavně s Mikem a se mnou, a když jsem vstala, abych odnesla podnos, šla se mnou.
"Díky," řekla tiše, když jsme byly kousek od stolu.
"Za co?"
"Za to, že jsi promluvila, že ses za mě postavila."
"V pohodě."
Podívala se na mě upřímně starostlivě, ne s tím urážlivým podtextem, jako že jsem ztracená. "Už jsi v pořádku?"
Právě kvůli tomuhle jsem dala přednost Jessice před Angelou - ačkoliv jsem Angelu měla vždycky radši -, když jsem hledala někoho, s kým jít do kina. Angela byla příliš vnímavá.
"Ne tak docela," přiznala jsem. "Ale už jsem na tom trošku líp."
"To jsem ráda," řekla. "Chybělas mi."
V tu chvíli kolem nás přešly Lauren s Jessikou a já jsem slyšela, jak Lauren hlasitě šeptá: "Jaká radost, Bella se vrátila."
Angela zakoulela očima směrem k nim a povzbudivě se na mě usmála.
Povzdechla jsem si. Bylo to, jako bych začínala úplně od začátku.
"Kolikátého je dneska?" napadlo mě najednou.
"Devatenáctého ledna."
"Hmm."
"Co je?" zeptala se Angela.
"Včera to byl rok, co jsem sem přišla poprvé," uvažovala jsem.
"Nic moc se od té doby nezměnilo," zamumlala Angela a podívala se za Lauren a Jessikou.
"Já vím," souhlasila jsem. "Právě mě napadlo to samé."

6.kapitola-přátelé 1/2

18. prosince 2008 v 20:20 | santana
Motorky jsme nemuseli nijak zvlášť schovávat, stačilo, že jsme je prostě dotlačili do Jacobova přístřešku. Billy se na vozíku sám nedokázal pohybovat po nerovné zemi, která oddělovala garáž od domu.
Jacob okamžitě začal první motorku - tu červenou, určenou pro mě - rozebírat na součástky. Otevřel v Rabbitu dveře u spolujezdce, abych si mohla sednout na sedadlo a nemusela dřepět na zemi. Hned se dal do práce a přitom vesele rozprávěl; z mé strany mu stačily jen lehoučké pobídky, aby konverzace běžela. Sděloval mi novinky z druhého ročníku, kam chodil, pokračoval vyprávěním o škole a o svých dvou nejlepších kamarádech.
"Quil a Embry?" přerušila jsem ho. "To jsou neobvyklá jména."
Jacob se uchichtl. "Quilovo jméno se dědí z generace na generaci a myslím, že Embryho pojmenovali podle nějaké hvězdy z telenovely. Ale já nemůžu nic říkat. Nedají si líbit, když si z nich někdo kvůli jménům utahuje - nadělali by z tebe čtyři malé do školky."
"To jsou teda kámoši." Zvedla jsem obočí.
"Ne, vážně jsou fajn. Jenom se jim nepošklebuj kvůli jménům."
V tu chvíli se v dálce ozvalo volání. "Jacobe?" zakřičel někdo.
"To je Billy?" zeptala jsem se.
"Ne." Jacob sklonil hlavu a vypadalo to, jako když se pod svou hnědou kůží červená. "My o vlku," zamumlal, "a vlk za humny."
"Jaku? Jsi tady?" Volající hlas teď byl blíž.
"Jo!" zavolal Jake a povzdechl si.
Čekali jsme chviličku mlčky, až se kolem rohu do přístřešku přišourali dva vysocí kluci s tmavou pletí.
Jeden byl štíhlý a téměř stejně vysoký jako Jacob. Černé vlasy mu sahaly po bradu a uprostřed byly rozdělené na pěšinku, na jedné straně je měl zastrčené za levé ucho a na druhé straně mu volně plandaly. Ten menší kluk byl statnější, podsaditější. V bílém tričku se mu nadouvaly dobře vypracované svaly a zdálo se, že je na ně taky náležitě pyšný. Vlasy měl tak nakrátko, že připomínaly mech.
Oba kluci se na místě zarazili, když mě spatřili. Ten hubený koukl rychle na Jacoba, pak na mě a zase zpátky na Jacoba, zatímco podsaditý kluk se díval na mě a po tváři se mu pomalu šířil úsměv.
"Ahoj, kluci," pozdravil je Jacob váhavě.
"Ahoj, Jaku," řekl ten menší, aniž ze mě spustil oči. Neubránila jsem se úsměvu, protože jeho úsměv byl takový rozpustilý. Když jsem to udělala, mrknul na mě. "Ahoj."
"Quile, Embry - tohle je moje kamarádka Bella."
Quil a Embry, pořád jsem nevěděla, který je který, si vyměnili významné pohledy.
"Charlieho dcera, že jo?" zeptal se mě ten pořízek a napřáhl ke mně ruku.
"Správně," potvrdila jsem a potřásla si s ním rukou. Jeho stisk byl pevný; bylo znát, že posiluje:
"Já jsem Quil Ateara," oznámil důležitě, než pustil mou ruku.
"Ráda tě poznávám, Quile."
"Ahoj, Bello. Já jsem Embry, Embry Call - to sis ovšem už asi domyslela." Embry se na mě plaše usmál a mávl rukou, kterou si následně zastrčil do kapsy u džín.
Přikývla jsem. "Taky tě ráda poznávám."
"Tak co tu děláte?" zeptal se Quil a stále se díval na mě.
"Chceme s Bellou spravit tyhle motorky," vysvětlil Jacob nepřesně. Ale motorky jako by byly kouzelné slovo. Oba kluci se začali podrobně vyptávat na Jacobovy plány, zahrnovali ho spoustou zasvěcených otázek. Mnohá slova, která používali, pro mě byla španělská vesnice, a tak jsem usoudila, že bych musela mít chromozom Y, abych opravdu pochopila to jejich vzrušení.
Stále ještě byli ponořeni do hovoru o součástkách a náhradních dílech, když jsem si uvědomila, že se musím vydat domů, dřív než se tu ukáže Charlie. S povzdechem jsem vystoupila z Rabbita.
Jacob omluvně vzhlédl. "Nudíme tě, viď?"
"Ne." A nebyla to lež. Já jsem se bavila - to bylo zvláštní. "Jenom musím domů uvařit Charliemu večeři."
"Aha… no, dneska večer dokončím to rozebírání a zjistím, co ještě budeme potřebovat, abychom je mohli začít přestavovat. Kdy chceš, abych na nich zase pracoval?"
"Mohla bych přijít zase zítra?" Neděle pro mě byly prokletím. Doma nikdy nebylo tolik práce, abych se zaměstnala na celý den.
Quil šťouchl Embryho do paže a oba si vyměnili úsměv.
Jacob se potěšeně usmál. "To bude skvělé!"
"Když napíšeš seznam, můžeme jet nakoupit součástky," navrhla jsem.
Jacobův obličej trochu pohasl. "Pořád si nejsem jistý, jestli bych neměl něco zaplatit sám."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ani nápad. Tuhle srandu platím já ze své kapsy. Od tebe požaduju jenom práci a odbornost."
Embry zakoulel očima na Quila.
"To mi nepřipadá spravedlivé," zavrtěl Jacob hlavou.
"Jaku, kdybych ty motorky vzala do opravny, kolik by mi naúčtovali?" podotkla jsem.
Usmál se. "Dobře, tak jsme domluveni."
"A k tomu navíc hodiny jízdy," dodala jsem.
Quil se široce zakřenil na Embryho a zašeptal něco, co mi uniklo. Jacobova ruka vystřelila, aby praštila Quila do týla. "To stačí, vypadněte," zamručel.
"Ne, já vážně musím jít," protestovala jsem a zamířila ke dveřím. "Uvidíme se zítra, Jacobe."
Jakmile jsem byla z dohledu, uslyšela jsem Quila a Embryho sborově vyhrknout: "Týýýjóóó!"
Následoval zvuk krátké potyčky, přerušovaný výkřiky "au" a "hej!"
"Jestli některý z vás zítra strčí byť i jen špičku nohy na náš pozemek…" slyšela jsem Jacoba, jak hrozí. Jeho hlas se ztratil, jak jsem vkročila mezi stromy.
Tiše jsem se zachichotala. Když jsem ten zvuk uslyšela, údivem jsem vykulila oči. Smála jsem se, skutečně jsem se smála, a to se ani nikdo nedíval. Cítila jsem se tak lehce, že jsem se zasmála znovu, jen aby ten pocit trval trochu déle.
Byla jsem doma dřív než Charlie. Když vstoupil dovnitř, právě jsem vyndávala z pánve kousky smaženého kuřete a pokládala je na hromádku papírových utěrek.
"Ahoj, tati." Obdařila jsem ho zářivým úsměvem.
Po tváři mu přeběhl šokovaný výraz, než se srovnal. "Ahoj, holčičko," pozdravil nejistým hlasem. "Jak ses měla u Jacoba?"
Začala jsem servírovat jídlo na stůl. "Moc hezky."
"No, to je dobře." Byl stále obezřetný. "Co jste dělali?"
Teď byla s obezřetností řada na mně. "Byla jsem u něj v garáži a dívala se, jak pracuje. Víš, že dává do kupy jeden starý Volkswagen?"
"Jo, myslím, že se o tom Billy zmiňoval."
Když se Charlie pustil do jídla, musel přestat s výslechem, ale pořád se mi přitom upřeně díval do obličeje.
Po večeři jsem ještě pobíhala kolem, dvakrát jsem uklidila kuchyni a pak jsem v předním pokoji pomalu dělala domácí úkoly, zatímco Charlie se díval na hokejový zápas. Čekala jsem, jak dlouho jsem mohla, ale nakonec Charlie podotkl, že už je pozdě. Když jsem neodpovídala, vstal, protáhl se a pak odešel a zhasl za sebou světlo. Neochotně jsem ho následovala.
Když jsem šla nahoru po schodech, cítila jsem, jak ze mě vyprchává ten nezvyklý pocit pohody pozdního odpoledne a jak ho nahrazuje otupělý strach při pomyšlení, co mě teď čeká.
Už jsem nebyla jako umrtvená. Dnešní noc bude bezpochyby stejně děsivá jako ta včerejší. Ležela jsem v posteli a schoulená do klubíčka jsem se připravovala na útok. Pevně jsem stiskla oční víčka a… pak jsem si uvědomila, že už je ráno.
Zírala jsem na bledé stříbrné světlo, které ke mně pronikalo oknem, celá ohromená.
Poprvé za víc než čtyři měsíce jsem prospala noc bez snů. Snů nebo křiku. Nemohla jsem říct, který pocit ve mně je silnější - jestli úleva, nebo šok.
Ležela jsem v posteli bez pohnutí několik minut a čekala, až se to vrátí. Protože něco muselo přijít. Jestli ne bolest, tak otupělost. Čekala jsem, ale nic se nedělo. Už dlouho jsem se necítila tak odpočinutě.
Nevěřila jsem, že to vydrží. Balancovala jsem na nebezpečném ostří - stačí málo, a spadnu dolů. Už jenom dívat se po svém pokoji očima, z kterých mi spadly šupiny - všimnout si, jak divně vypadá, jak je nenormálně naklizený, jako kdybych v něm vůbec nežila -, bylo nebezpečné.
Vytěsnila jsem tu myšlenku z hlavy a při oblékání jsem se soustředila na to, že dneska zase uvidím Jacoba. To pomyšlení ve mně vzbuzovalo téměř… naději. Možná to bude stejné jako včera. Možná si nebudu muset připomínat, že se mám tvářit, jako že mě to zajímá, že mám přikyvovat a usmívat se ve správných intervalech, jako jsem to musela dělat před všemi ostatními. Možná… ale tomu se mi ani nechtělo věřit - že to vydrží. Nechtělo se mi věřit, že to bude stejné - tak snadné - jako včera. Nechtělo se mi takhle se připravovat na zklamání.
Také Charlie byl u snídaně opatrný. Snažil se skrývat zkoumavé pohledy, očima provrtával vajíčka na talíři, když si myslel, že se na něj dívám.
"Co máš dneska v plánu?" zeptal se a koukal na uvolněnou nit na kraji manžety, jako kdyby ho moje odpověď nijak zvlášť nezajímala.
"Pojedu dneska zase k Jacobovi a budu tam."
Přikývl, aniž vzhlédl. "Aha," řekl.
"Vadí ti to?" předstírala jsem starost. "Můžu zůstat doma…"
Rychle se na mě podíval, v očích náznak paniky. "Ne, to ne! Jen jeď. Stejně jsem se domlouval s Harrym, že k nám přijde a budeme se spolu dívat na zápas."
"Třeba by Harry mohl vzít s sebou i Billyho," navrhla jsem. Čím méně svědků, tím líp.
"To je skvělý nápad."
Nebyla jsem si jistá, jestli je zápas jenom výmluva, aby mě mohl vykopat z domu, ale vypadal teď dostatečně vzrušeně. Mířil k telefonu, zatímco já jsem si oblékala bundu do deště. Cítila jsem se poněkud nesvá, v kapse jsem totiž měla zastrčenou šekovou knížku. Ještě nikdy jsem ji nepoužila.
Venku se spustil déšť, jako když se vychrstne voda z kbelíku. Musela jsem jet pomaleji, než jsem chtěla; viděla jsem před sebe sotva na délku auta. Ale nakonec jsem se dostala po blátivých silničkách až k Jacobovu domu. Než jsem vypnula motor, otevřely se vstupní dveře a Jacob vyběhl ven s velkým černým deštníkem v ruce.
Přidržoval mi ho nade dveřmi, když jsem vystupovala.
"Charlie volal - říkal, že jsi na cestě," vysvětloval s úsměvem.
Bez úsilí, bez vědomého pokynu mimickým svalům se mi po tváři taky roztáhl úsměv. V krku mi bublal vzhůru podivný pocit tepla navzdory ledovému dešti, který mi cákal do tváří.
"Ahoj, Jacobe."
"Dobrý nápad, pozvat Billyho." Zvedl ruku, aby si se mnou plácl ve vítězném gestu.
Musela jsem sáhnout tak vysoko, abych na ni dosáhla, že ho to rozesmálo.
Jen o pár minut později se ukázal Harry, aby vyzvedl Billyho. Zatímco jsme čekali, až budeme bez dozoru, vzal mě Jacob na krátkou prohlídku svého malého pokoje.
"Tak kam, pane Kutile?" zeptala jsem se, jakmile se za Billym zavřely dveře.
Jacob vytáhl z kapsy složený papír a uhladil ho. "Začneme na vrakovišti, uvidíme, jestli budeme mít štěstí. Tohle nebude tak docela levná záležitost," varoval mě. "Dá to ještě hodně práce, než ty motorky budou zase jezdit." Netvářila jsem se dost ustaraně, takže pokračoval. "Mluvím tady o sumě přesahující možná i sto dolarů."
Vytáhla jsem svou šekovou knížku, ovála jsem se stránkami jako vějířem a zvedla oči v sloup nad jeho starostmi. "Krytí máme."
Byl to velice podivný den. Bavila jsem se. I na vrakovišti, kde jsme chodili v nepříjemném dešti a po kotníky v blátě. Zpočátku jsem si říkala, jestli to není jenom následný šok po té ztrátě otupělosti, ale takové vysvětlení mi nepřipadalo dostačující.
Nakonec jsem došla k názoru, že za to vděčím hlavně Jacobovi. Nebylo to jenom tím, že byl vždycky šťastný, že mě vidí, ani že se na mě nedíval po očku a nečekal, až udělám něco, co prozradí mé šílenství nebo depresi. Se mnou to vůbec nesouviselo.
Bylo to prostě v něm. Jacob byl soustavně šťastný člověk a to štěstí si nosil s sebou jako auru a dělil se o ně s každým, kdo byl poblíž. Byl jako pozemské slunce. Kdykoliv byl někdo v dosahu jeho přitažlivé síly, Jacob ho zahřál. Bylo to přirozené, patřilo to k jeho osobnosti. Není divu, že jsem se nemohla dočkat, až se s ním zase uvidím.
I když komentoval zející díru v mé palubní desce, nevzbudilo to ve mně paniku, jak jsem čekala.
"Stereo se rozbilo?" podivil se.
"Jo," zalhala jsem.
Prohmatal dutinu. "Kdo to vyndával? Je to hodně poškozené…"
"To já," přiznala jsem.
Zasmál se. "Možná bys na ty motorky neměla moc sahat."
"V pohodě."
Podle Jacoba jsme na vrakovišti měli opravdu štěstí. Velmi ho vzrušil nález několika kousků pokrouceného kovu zčernalých kolomazí; na mě udělalo dojem už jen to, že je dokázal správně pojmenovat a určit, kam patří.
Z vrakoviště jsme jeli do Checkerova obchodu s autosoučástkami dole v Hoquiamu. S mým náklaďáčkem to byla více než dvouhodinová jízda na jih po křivolakých silnicích, ale s Jacobem čas rychle ubíhal. Vyprávěl o svých kamarádech a o škole a já jsem se přistihla, že se ho vyptávám, a ani nic nepředstírám, opravdu mě zajímá, co mi chce říct.
"Všechno mluvení obstarávám já," stěžoval si po dlouhém vyprávění o Quilovi a o potížích, které způsobil, když pozval na rande holku jednoho čtvrťáka. "Co kdyby teď byla řada na tobě? Co se děje ve Forks? Musí tam být víc vzrušení než v La Push."
"Chyba," povzdechla jsem si. "Tam se vůbec nic neděje. Tvoji kamarádi jsou mnohem zajímavější než moji. Líbí se mi. Quil je zábavný."
Zamračil se. "Myslím, že ty se Quilovi taky líbíš."
Zasmála jsem se. "Je pro mě trochu mladý."
Jacob se zamračil ještě víc. "Není o tolik mladší než ty. Jen o rok a pár měsíců."
Měla jsem pocit, že už se nebavíme o Quilovi. Pokračovala jsem lehkým, škádlivým tónem. "Jasně, ale když se vezme v úvahu rozdíl mezi dospíváním u kluků a u holek, neměl bys to počítat spíš na psí roky? To pak budu starší o kolik, tak o dvacet let, ne?"
Zasmál se a zvedl oči v sloup. "Dobře, ale jestli to chceš brát takhle, tak musíš zprůměrovat taky velikost. Ty jsi tak malá, že ti z tvého věku musím srazit deset let."
"Metr šedesát tři je dokonalý průměr." Nakrčila jsem nos. "Já nemůžu za to, že ty jsi obřisko."
Žertovali jsme takhle až do Hoquiamu, pořád jsme se dohadovali o správném vzorci, podle kterého stanovit věk - přišla jsem o další dva roky, protože jsem neuměla vyměnit pneumatiku, ale získala jsem jeden rok zpátky, protože jsem měla u nás doma na starosti vedení účtů - až jsme dojeli k Checkerovi a Jacob se musel znovu soustředit. Sehnali jsme všechny zbývající položky jeho seznamu a Jacob byl spokojený, že se nám lov pěkně vydařil.
Když jsme se vrátili do La Push, mně bylo dvacet tři a jemu třicet - rozhodně si při posuzování dovedností nadržoval.
Nezapomněla jsem na důvod, proč to dělám. A i když jsem se bavila víc, než bych považovala za možné, moje původní touha se nijak neumenšovala. Stále jsem chtěla podvádět. Bylo to nerozumné a mně to opravdu bylo jedno. Budu tak nezodpovědná, jak jen mi to ve Forks půjde. Nebudu jako jediná dodržovat neplatnou smlouvu. To, že musím trávit čas s Jacobem, mi jenom přinášelo hodně nečekané radosti navíc.
Billy se ještě nevrátil, takže jsme náš celodenní nákup nemuseli vykládat potají. Jakmile jsme měli všechno rozloženo na plastové fólii natažené na podlaze vedle Jacobovy bedny s nářadím, pustil se Jacob okamžitě do práce. Stále přitom povídal a smál se, zatímco se jeho prsty zkušeně probíraly kovovými součástkami, které měl před sebou.
Jacob měl úžasně šikovné ruce. Zdály se příliš velké pro jemné činnosti, které prováděly s lehkostí a přesností. Když pracoval, byly jeho pohyby téměř graciézní. Zatímco když stál na nohou, byl díky své výšce a velkým nohám skoro stejně nebezpečný jako já.
Quil a Embry se neukázali, takže možná jeho hrozbu ze včerejška vzali vážně.
Den utekl hrozně rychle. Před vraty garáže se setmělo dřív, než jsem čekala, a pak jsme uslyšeli Billyho, jak na nás volá.
Vyskočila jsem, abych pomohla Jacobovi odklidit věci, ale zaváhala jsem, protože jsem si nebyla jistá, co mám brát.
"Nech to tak," řekl. "Budu na tom dělat ještě později večer."
"Nezapomeň na úkoly do školy a tak," připomněla jsem mu a cítila jsem se trochu provinile. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně dostal do potíží. Ten plán byl jenom pro mě.
"Bello?"
Oběma nám hlavy vylétly vzhůru, když se mezi stromy rozlehl Charlieho povědomý hlas a zněl blíž než u domu.
"Sakra," zamumlala jsem. "Už jdu!" zakřičela jsem k domu.
"Jdeme." Jacob se usmál, naše romantické dobrodružství se mu líbilo. Zhasnul světlo a já jsem na okamžik nic neviděla. Jacob mě popadl za ruku a táhl mě ven z garáže mezi stromy, jeho nohy snadno nacházely známou cestu. Ruku měl hrubou a velmi teplou.
Navzdory pěšině jsme oba ve tmě zakopávali. Takže jsme se také oba smáli, když jsme došli k domu. Ten smích mi nevycházel z hloubi duše; byl lehký a povrchní, ale přesto milý. Byla jsem si jistá, že si Jacob nevšimne slabého náznaku hysterie. Nebyla jsem zvyklá se smát, připadalo mi to správné i velmi špatné zároveň.
Charlie stál pod malou černou verandou a Billy seděl ve dveřích za ním.
"Ahoj, tati," pozdravili jsme oba současně a zase jsme se rozesmáli.
Charlie na mě zíral s vykulenýma očima, které rychle sjely dolů a všimly si Jacobovy ruky, která svírala tu mou.
"Billy nás pozval na večeři," oznámil nám Charlie nepřítomně.
"Budou špagety podle mého super tajného receptu. Předávaného z generace na generaci," řekl Billy vážně.
Jacob se ušklíbl. "Pochybuju, že ragú už je na světě tak dlouho."
Dům byl plný lidí. Byl tam také Harry Clearwater i se svou rodinou - s manželkou Sue, kterou jsem si trochu pamatovala ze svých letních pobytů ve Forks, když jsem byla malá, a se svými dvěma dětmi. Leah byla taky maturantka jako já, ale o rok starší. Byla krásná takovým exotickým způsobem - dokonalá měděná kůže, zářivé černé vlasy, řasy jako smetáky - a zaneprázdněná. Okupovala Billyho telefon a vůbec ho nepustila z ruky. Sethovi bylo čtrnáct; visel Jacobovi na rtech zbožňujícím pohledem.

5.kapitola-podvodnice 2/2

18. prosince 2008 v 20:19 | santana
Pokyny, které mi dal, byly velmi prosté. Ujistila jsem ho, že budu do večeře zpátky, ačkoliv se snažil říct, že nemusím spěchat. Chtěl za mnou přijet do La Push, to jsem ovšem nechtěla já.
Takže jsem měla stanovenou hranici, dokdy se musím vrátit, a už jsem uháněla ulicemi ztemnělými bouřkou ven z města. Doufala jsem, že zastihnu Jacoba o samotě. Billy by na mě pravděpodobně žaloval, kdyby věděl, co mám za lubem.
Cestou jsem si trochu dělala starosti, jak se bude Billy tvářit, až mě uvidí. Bude mít až příliš velkou radost. Billy si určitě říkal, že se to vyvrbilo lépe, než se odvážil doufat. Jeho radost a úleva mi jenom připomenou toho, koho nesnesu, aby mi připomínali. Dneska už ne, prosila jsem tiše. Byla jsem vyčerpaná.
Dům Blackových jsem si mlhavě pamatovala, byl to malý dřevěný domeček s úzkými okénky natřený kdysi na červeno, dnes však už notně omšelý, který připomínal malou stáj. Jacobova hlava vykoukla z okna ještě dřív, než jsem vůbec stihla vystoupit z auta. Povědomý řev motoru ho bezpochyby upozornil na můj příjezd. Jacob byl velmi vděčný, když mi Charlie koupil od Billyho jeho náklaďáček, protože v něm sám nebude muset jezdit, až bude dospělý. Já jsem měla to autíčko velice ráda, ale Jacob zjevně považoval jeho rychlostní omezení za nedostatek.
Vyšel mi vstříc na půl cesty z domu.
"Bello!" Po tváři se mu doširoka roztáhl vzrušený úsměv, ve kterém se mu blýskaly zuby v ostrém kontrastu s temně narudlou barvou kůže. Nikdy jsem neviděla, že by měl vlasy jinak než stažené do obvyklého ohonu. Teď mu spadaly po obou stranách širokého obličeje jako černé saténové záclony.
Jacob za posledních osm měsíců o hodně povyrostl. Už se přehoupl přes období, kdy se měkké dětské tělíčko změní v pevné štíhlé tělo dospívajícího chlapce; pod hnědočervenou kůží paží mu vystupovaly šlachy a žíly. Jeho tvář byla stále stejně líbezná, jak jsem si ji pamatovala, ačkoliv také ztvrdla - lícní kosti byly vystouplejší, čelist hranatější, všechna dětská zaoblenost byla ta tam.
"Ahoj, Jacobe!" Pocítila jsem neznámý nával nadšení, když jsem viděla jeho úsměv. Uvědomila jsem si, že mám radost, že ho vidím. To poznání mě překvapilo.
Oplatila jsem mu úsměv a něco tiše zacvaklo na místo, jako dva do sebe zapadající kousky skládačky. Zapomněla jsem, že mám Jacoba Blacka opravdu ráda.
Zastavil pár kroků ode mne a já jsem na něj překvapeně zírala; musela jsem přitom zaklonit hlavu, a déšť mě bombardoval do obličeje.
"Ty jsi zase vyrostl!" vyčetla jsem mu užasle.
Zasmál se a jeho úsměv se roztáhl do neuvěřitelné šířky. "Metr devadesát šest," oznámil pyšně. Hlas měl hlubší, ale pořád s tím chraptivým tónem, jaký jsem si pamatovala.
"Copak se to nikdy nezastaví?" zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. "Je z tebe hotový obr."
"Ale pořád hubený jako tyčka." Zakřenil se. "Pojď dál! Budeš celá mokrá."
Vedl mě dovnitř a přitom si velkýma rukama stočil vlasy. Z kapsy vzadu na kalhotách vytáhl gumičku a stáhl si vlasy do ohonu.
"Hele, tati," zavolal, když skláněl hlavu, aby prošel dveřmi do domu. "Podívej, kdo se u nás stavil."
Billy byl v malém čtvercovém obývacím pokoji, v rukou držel knihu. Když mě uviděl, položil si knihu do klína a přijel na vozíku k nám.
"No ne, kdo by to byl řekl! Rád tě vidím, Bello."
Potřásli jsme si rukama. Moje ruka se v jeho široké dlani ztrácela.
"Co tě k nám přivádí? Je u Charlieho všechno v pořádku?"
"Ano, naprosto. Já jsem se jenom chtěla podívat za Jacobem - už jsme se neviděli celou věčnost."
Jacobovi se při mých slovech rozzářily oči. Usmíval se tak zeširoka, že jsem měla strach, aby si neroztrhl tváře.
"Můžeš tu zůstat na večeři." Také Billy byl nadšený.
"Ne, musím nakrmit Charlieho, to víte."
"Já mu zavolám," navrhl Billy. "Je tu vždycky vítán."
Zasmála jsem se, abych skryla rozpaky. "Však se nevidíme naposledy. Slibuju, že se k vám brzy vrátím - budu tu tak často, až vám polezu na nervy." Koneckonců, jestli Jacob dovede opravit tu motorku, někdo mě na ní bude muset naučit jezdit.
Billy se zachechtal: "Dobře, tak snad příště."
"Takže, Bello, co chceš dělat?" zeptal se Jacob.
"To je jedno. Co jsi dělal ty, než jsem k vám vpadla?" Cítila jsem se tu podivně příjemně. Ten pocit mi byl povědomý, ale jenom vzdáleně. Nic mi tu bolestně nepřipomínalo nedávnou minulost.
Jacob zaváhal. "Právě jsem chtěl jít pracovat na autě, ale můžeme dělat něco jiného…"
"Ne, to je perfektní!" přerušila jsem ho. "Ráda se podívám na tvoje auto."
"Tak dobře," řekl nepřesvědčeně. "Je venku tam vzadu, v garáži."
Ještě líp, pomyslela jsem si. Zamávala jsem na Billyho. "Zatím nashle."
Garáž se skrývala za hustým pásem stromů a křoví, takže od domu nebyla vidět. Tedy garáž, vlastně to byla jen taková velká bouda stlučená z prefabrikovaných dílů bez vnitřních stěn. Pod tímto přístřeškem stálo zvednuté na škvárobetonových tvárnicích něco, co vzhledem připomínalo hotový automobil. Alespoň jsem poznala symbol na chladiči.
"Co je to za model Volkswagenu?" zeptala jsem se.
"To je starý Rabbit - ročník 1986, klasika."
"Jak jsi s ním daleko?"
"Je skoro hotový," odpověděl Jacob vesele. A pak mu hlas trochu poklesl. "Táta na jaře dodržel svůj slib."
"Aha," řekla jsem.
Zdálo se, že pochopil mou neochotu pokračovat na to téma. Na maturitní večírek loni v květnu jsem se snažila nevzpomínat. Jacoba jeho táta uplatil penězi a součástkami na auto, když mi tam předá vzkaz. Billy po mně chtěl, abych se držela na hony daleko od nejdůležitějšího člověka v mém životě. Ukázalo se, že jeho starost byla nakonec zbytečná. Teď jsem byla v bezpečí, ani jsem o to nestála.
Ale byla jsem odhodlaná zjistit, co s tím můžu dělat, abych to změnila.
"Jacobe, co víš o motorkách?" zeptala jsem se.
Pokrčil rameny "Něco jo. Můj kamarád Embry má terénní motorku. Občas na ní společně pracujeme. Proč?"
"No…" uvažovala jsem s našpulenými rty. Nebyla jsem si jistá, jestli dokáže držet pusu zavřenou, ale neměla jsem moc na výběr. "Nedávno jsem dostala dvě motorky, a nejsou zrovna v nejlepší kondici. Říkala jsem si, jestli bys je nesvedl uvést do provozu?"
"Paráda." Zdálo se, že ho ta výzva skutečně potěšila. Obličej mu zářil. "Rozhodně se o to pokusím."
Zvedla jsem varovně prst. "Jde o to," vysvětlovala jsem, "že Charlie motorky vůbec neschvaluje. Upřímně řečeno, asi by mu prdla žíla na čele, kdyby o tomhle věděl. Takže o tom za žádnou cenu nesmíš povědět Billymu."
"Jasně, jasně." Jacob se usmál. "Chápu."
"Zaplatím ti," pokračovala jsem.
To se ho dotklo. "Ne. Chci ti pomoct. Nemůžeš mi platit."
"No… tak co takhle obchod?" Vymýšlela jsem to za pochodu, ale zdálo se mi to celkem rozumné. "Mně stačí jenom jedna motorka - ale taky budu potřebovat naučit řídit. Takže co tohle? Já ti tu druhou motorku dám, a ty mě pak můžeš naučit jezdit."
"Pa-rá-da," protáhl.
"Momentíček - už máš řidičák? Kdy máš narozeniny?"
"Utekly ti," dobíral si mě a přimhouřil oči v předstíraném pohoršení. "Už je mi šestnáct."
"Jako kdyby ses předtím ohlížel na svůj věk," zamručela jsem. "Ty narozeniny mě mrzí."
"Nedělej si s tím hlavu. Mně ty tvoje taky utekly. Kolik že ti to je, čtyřicet?"
Nakrčila jsem nos. "Jsi blízko."
"Uděláme si společnou oslavu, abychom to napravili."
"To zní jako rande."
Oči mu při tom slově zajiskřily.
Potřebovala jsem jeho nadšení zkrotit dřív, než se dobere k nesprávným závěrům - to jenom že už jsem se dlouho necítila tak lehce a rozverně. Dokázala jsem ten pocit jen stěží ovládnout, když mi byl tak vzácný.
"Možná, až ty motorky budou hotové - tak si to nadělíme jako dárek," dodala jsem.
"Dohodnuto. Kdy je přivezeš?"
Kousla jsem se rozpačitě do rtu. "Zrovna je mám na korbě," přiznala jsem.
"Skvělé." Zdálo se, že to myslí vážně.
"Uvidí je Billy, až je povedeme kolem?"
Mrknul na mě. "Uděláme to nepozorovaně."
Kradli jsme se podél východní strany, těsně u lesa, a když jsme byli na dohled oken, dělali jsme, jako že jen tak jdeme, kdyby nás náhodou Billy uviděl. Jacob rychle odvázal motorky z korby auta a jednu po druhé odvezl do křoví, kde jsem se schovávala já. Jako by ho to nestálo žádnou námahu - mně ty motorky připadaly daleko, daleko těžší.
"Nejsou vůbec špatné," pochválil je Jacob, když jsme je tlačili pod příkrovem stromů. "Tahleta bude mít dokonce slušnou cenu, až bude hotová - je to starý Harley Sprint."
"Tak ta bude tvoje."
"Vážně?"
"Naprosto."
"Ale bude to něco stát," řekl a zamračil se s pohledem upřeným dolů na zčernalý kov. "Napřed budeme muset našetřit na součástky."
"My nebudeme muset nic," nesouhlasila jsem. "Když to pro mě budeš dělat zadarmo, tak součástky zaplatím já."
"No já nevím…" zamumlal.
"Mám ušetřené nějaké peníze. Na školné na vysokou, víš." Vysoká sem, vysoká tam, pomyslela jsem si. Ne že bych zrovna měla našetřenou kdovíjakou sumu, abych si mohla vybrat nějakou prestižní školu - a navíc jsem stejně nechtěla odjet z Forks. Tak co na tom záleží, když z toho trošičku odeberu?
Jacob jen přikývl. Podle něj to byl rozumný nápad.
Když jsme si oba zalezli do té provizorní garáže, přemítala jsem o tom, jaké mám štěstí. Jenom dospívající kluk může souhlasit s něčím takovým: potají, aby naši rodiče nic nevěděli, se pustit do opravování nebezpečných vehiklů, navíc financovaného z peněz určených na mé vysokoškolské vzdělání. Jemu se na tom nezdálo nic špatného. Jacob byl dar z nebes.

5.kapitola-podvodnice 1/2

18. prosince 2008 v 20:19 | santana
"Bello, můžeš si dát volno, jestli chceš," nabídl mi Mike, ale oči měl upřené stranou, na mě se nepodíval. Přemítala jsem, jak dlouho už to takhle trvá, aniž jsem si toho všimla.
Bylo vleklé odpoledne u Newtonových. V tu chvíli byli v obchodě jenom dva pravidelní zákazníci, podle hovoru oddaní vyznavači turistiky a stanování v přírodě. Mike poslední hodinu strávil tak, že s nimi probíral pro a proti dvou značek odlehčených batohů. Když přestali se seriózním hodnocením, začali se navzájem trumfovat nejnovějšími historkami z výprav. Mike toho využil a vzdálil se.
"Klidně tu zůstanu, mně to nevadí," odpověděla jsem na jeho nabídku. Stále jsem nebyla schopná zalézt si zpátky do své ochranné ulity otupělosti a dnes se mi zdálo všechno podivně blízké a hlasité, jako bych si vytáhla vatu z uší. Snažila jsem se nevnímat smích klábosících turistů, ale bezúspěšně.
"To vám povídám," říkal tlustý muž s rezavou bradkou, která se nehodila k jeho tmavě hnědým vlasům. "V Yellowstonu jsem mockrát viděl grizzlyho pěkně zblízka, ale proti tomuhle hovadu to byl mrňous." Vlasy měl zcuchané do chumáčů a na oblečení bylo znát, že ho má na sobě víc než pár dní. Určitě se právě vrátil z hor.
"Ani náhodou. Černí medvědi nebývají takhle velcí. Ten grizzly, kterého jste viděl, byl asi medvídě." Ten druhý muž byl vysoký a hubený, obličej měl opálený a ošlehaný větrem, takže jeho kůže vypadala jako okoralá.
"Vážně, Bello, až toho ti dva nechají, stejně zavírám," zamumlal Mike.
"Jestli chceš, abych šla…" pokrčila jsem rameny.
"Na všech čtyřech byl vyšší než vy," stál si na svém vousáč, zatímco já jsem si sbírala svoje věci. "Velký jako dům a černý jako smůla. Podám o tom zprávu zdejšímu hajnému. Lidi by měl někdo varovat - tohle nebylo nahoře v horách, považte -, tohle bylo jenom pár mil od značené cesty."
Ten s ošlehaným obličejem se zasmál a zvedl oči v sloup. "Budu hádat - byl jste na cestě z hor? Týden jste pořádně nejedl a pořádně se nevyspal, viďte?"
"Hele, ty, jsi Mike, viď?" zavolal vousáč a podíval se k nám.
"Nashle v pondělí," zamumlala jsem.
"Ano, pane," odpověděl Mike a otočil se.
"Pověz, nevyskytla se tu v poslední době nějaká varování - před černými medvědy?"
"Ne, pane. Ale vždycky je lepší držet se značených cest a správně skladovat jídlo. Viděl jste ty nové kanystry, které jsou bezpečné i před medvědy? Váží jenom kilo…"
Dveře se klouzavě otevřely a pustily mě ven do deště. Přetáhla jsem si bundu přes hlavu a utíkala jsem do auta. Déšť, který mi bubnoval do střechy, zněl taky neobvykle hlasitě, ale řev motoru brzy přehlušil všechno ostatní.
Nechtělo se mi vracet se do našeho prázdného domu. Poslední noc byla mimořádně krutá a já jsem netoužila znovu se ocitnout na místě svého utrpení. I poté, co se bolest utišila natolik, abych mohla usnout, nebylo to pryč. Jak jsem řekla Jessice, když jsme vyšly z kina, nebylo pochyb o tom, že budu mít noční můry.
Teď jsem měla noční můry pokaždé, každou noc. Vlastně ne noční můry, to množné číslo není na místě, protože to vždycky byla jedna a ta samá noční můra. Člověk by si řekl, že už mě to po tolika měsících bude nudit, že si na to zvyknu, budu vůči tomu imunní. Ale ten sen mě nepřestával děsit a pokaždé jsem se nakonec probudila s křikem. Charlie už se na mě ani nechodil dívat, aby zjistil, co se to děje, aby se ujistil, že mě neškrtí žádný násilník nebo tak - už na to byl zvyklý.
Moje noční můra by pravděpodobně ani nikoho jiného neděsila. Nic nevyskočilo a nekřičelo "Bububu!" Nebyli tam žádní duchové, žádné oživlé mrtvoly, žádní psychopati. Vlastně tam nebylo nic. Prostě nic. Jenom nekonečné bludiště mechem porostlých stromů, tak tiché, až mi to ticho nepříjemně tlačilo na ušní bubínky. Byla tma, jako za soumraku, když je obloha zatažená, a světla jenom tolik, aby člověk viděl, že nic nevidí. Spěchala jsem soumrakem, nikde žádná pěšina, pořád jsem něco hledala, hledala a hledala, čím dál zuřivěji, čas na mě tlačil, snažila jsem se utíkat, ačkoliv jsem v běhu nebyla nejobratnější… Pak můj sen dospěl do bodu - a já jsem jasně cítila, že ten okamžik přichází, ale nikdy se mi nepodařilo probudit se dřív, než nadejde - kdy jsem si nemohla vzpomenout, co to vlastně hledám. Kdy jsem si uvědomila, že vlastně není co hledat, není co najít. Že nikdy nebylo nic víc než jenom prázdný, děsivý les, a nikdy pro mě víc nebude… nic a nic…
V tu chvíli jsem obvykle spustila křik.
Nedávala jsem pozor, kam jedu - jen jsem se tak toulala po prázdných mokrých vedlejších silnicích, jak jsem se vyhýbala cestám, které by mě dovedly domů - protože jsem neměla kam jít.
Přála jsem si, abych se dokázala zase ponořit do té citové otupělosti, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se mi to dřív dařilo. Noční můra mi nedávala pokoj a nutila mě přemýšlet o věcech, které mi způsobí bolest. Nechtěla jsem vzpomínat na ten les. I když jsem před těmi představami uhýbala, cítila jsem, jak se mi oči naplňují slzami a kolem okrajů díry v hrudi začínám cítit bolest. Sundala jsem jednu ruku z volantu a objala si trup, abych ho udržela pohromadě.
Bude to, jako bych nikdy neexistoval. Ta slova mi proběhla hlavou, ale nebyla tak dokonale jasná jako v té halucinaci včera večer. Byla to jenom slova, nehlučná, jako tištěná na stránce. Jenom slova, ale přesto dokázala rozervat díru doširoka a já jsem dupla na brzdu, protože jsem věděla, že bych neměla řídit, dokud mě bolest takhle vyřazuje z provozu.
Schoulila jsem se, přitiskla jsem obličej na volant a snažila se dýchat i bez plic.
Říkala jsem si, jak dlouho to může trvat. Možná že se jednoho dne, za několik let - jestli se bolest sníží do takové míry, že ji snesu - budu schopná ohlédnout se za těmi několika krátkými měsíci, které budou vždycky to nejlepší v mém životě. Možná že bolest jednou dokonce poleví natolik, že dokážu pociťovat vděčnost za to množství času, které mi věnoval. Bylo to víc, než jsem žádala, víc, než jsem si zasloužila. Možná že jednoho dne budu schopná se na to takhle dívat.
Ale co když se ta díra nikdy nezacelí? Co když se hrubé okraje nikdy nezahojí? Jestli škoda bude trvalá a nevratná?
Sevřela jsem se těsněji. Jako kdyby nikdy neexistoval, pomyslela jsem si zoufale. To byl ale hloupý a nemožný slib! Mohl mi ukrást fotky a vzít si zpátky svoje dárky, ale nedokázal vrátit věci tak, jak byly, než jsem ho potkala. Fyzické důkazy byly ta nejméně důležitá část rovnice. jsem se změnila, moje podstata se změnila téměř k nepoznání. I můj zevnějšek vypadal jinak - obličej jsem měla sinalý, úplně bílý až na fialové kruhy, které mi pod očima namalovaly noční můry. Moje oči byly proti bledé kůži tak tmavé, že - kdybych byla krásná a při pohledu z dálky - by mě samotnou mohli pokládat za upíra. Ale já jsem nebyla krásná a asi jsem vypadala spíš jako zombie.
Jako kdyby nikdy neexistoval? To bylo šílenství. To byl slib, který on sám nemohl nikdy splnit, slib, který porušil v okamžiku, kdy jej vyslovil.
Udeřila jsem hlavou o volant ve snaze ulevit si od ostřejší bolesti.
Najednou mi připadalo hloupé, že jsem si kdy dělala starosti o to, jestli já dodržím svůj slib. Jaký mělo smysl trvat na dohodě, kterou už druhá strana stihla porušit? Koho zajímalo, jestli jsem nezodpovědná a hloupá? Nebyl důvod vyvarovat se nezodpovědnosti, nebyl důvod nechovat se hloupě.
Nevesele jsem se zasmála sobě samé a stále jsem přitom lapala po dechu. Nezodpovědné chování ve Forks - copak něco takového vůbec jde?
Ten černý humor mě trochu pobavil a tím i ulevil od bolesti. Začalo se mi snadněji dýchat a byla jsem schopná zase se opřít do sedadla. Ačkoliv byla dnes zima, měla jsem čelo zvlhlé potem.
Soustředila jsem se na svůj beznadějný slib, abych nesklouzla zpátky do mučivých vzpomínek. Páchat ve Forks něco nezodpovědného, to by vyžadovalo spoustu kreativity - možná víc, než jsem měla. Ale chtěla jsem si najít nějaký způsob… Možná bych se cítila líp, kdybych se sama nedržela porušené smlouvy. Kdybych se také chovala jako věrolomník. Ale jak bych mohla podvádět tady v tom neškodném městečku? Samozřejmě, Forks nebylo vždycky tak neškodné, ale teď bylo přesně takové, jak vždycky vypadalo. Bylo nudné, bylo bezpečné.
Dlouhou chvíli jsem se dívala před sebe přes přední sklo a myšlenky se mi líně převalovaly v hlavě - jako bych je nedokázala nikam nasměrovat. Vypnula jsem motor, který žalostně zasténal, když šel tak dlouho na volnoběh, a vystoupila jsem ven do mrholení.
Studený déšť mi kapal do vlasů a pak mi stékal po tvářích jako neslané slzy. Pomáhalo mi to vyčistit hlavu. Zamrkala jsem, aby mi voda stekla z řas, a zírala jsem nevidoucíma očima přes silnici.
Po minutě zírání jsem poznala, kde to jsem. Zaparkovala jsem uprostřed severní uličky u Russell Avenue. Stála jsem před domem Cheneyových - můj náklaďák blokoval příjezdovou cestu k jejich domu - a přes ulici bydleli Marksovi. Věděla jsem, že bych měla uhnout s autem a jet domů. Bylo nebezpečné takhle se toulat, když jsem byla zmatená a rozhozená, mohla jsem na silnici někoho ohrozit. Navíc si mě určitě brzy někdo všimne a nahlásí mě Charliemu.
Zhluboka jsem se nadechla, připravená odjet, když vtom mě upoutala cedule na dvoře u Marksových - byl to jen velký kus lepenky opřený o jejich poštovní schránku, na kterém bylo něco naškrábáno černým tiskacím písmem.
Někdy zasáhne neodvratný osud.
Shoda náhod? Nebo to tak mělo být? To jsem nevěděla, ale připadalo mi trochu hloupé myslet si, že snad bylo nějakým osudem předurčeno, aby ty polorozpadlé motocykly rezavějící u Marksových na dvorku vedle rukou napsané cedule NA PRODEJ V TOMTO STAVU sloužily nějakému vyššímu účelu tím, že stojí přímo tam, kde jsem je potřebovala mít.
Tak to možná nebyl neodvratný osud. Možná existovala spousta způsobů, jak se chovat nezodpovědně a odvázané, jen jsem to dosud neviděla.
Nezodpovědné a hloupé. To byla Charlieho nejoblíbenější slova, pokud šlo o motorky.
Charlie ve své práci neměl moc vzrušujících akcí v porovnání s policajty ve větších městech, ale často ho volali k dopravním nehodám. S těmi kilometry dlouhých, mokrých silnic, které se ostře vinuly ve zdejších lesích, jedna serpentina za druhou, tady o takové vzrušení nebyla nouze. Ale i když místní silničky brázdily obrovské tahače přepravující klády, lidé z místa nehody většinou odcházeli po svých. Výjimkou z tohoto pravidla byli většinou právě motocyklisté, a Charlie už viděl až příliš mnoho obětí, většinou ještě skoro dětí, rozmáznutých na silnici. Donutil mě slíbit, ještě mi ani nebylo deset, že nikdy nikomu nekývnu na návrh projet se na motorce. Ani v tom věku jsem nemusela dvakrát přemýšlet, než jsem mu to slíbila. Kdo by chtěl tady jezdit na motorce? Bylo by to jako koupat se v rychlosti devadesát kilometrů v hodině.
Tolik slibů jsem dodržovala…
V tu chvíli mi to secvaklo. Chtěla jsem se chovat hloupě a nezodpovědně a chtěla jsem porušovat sliby. Přece mě jeden takový nezastaví!
Rozhodla jsem se. S čvachtáním jsem došla k domovním dveřím a zazvonila na Marksovy.
Jeden z jejich kluků otevřel dveře, byl to ten mladší, chodil v naší škole do prváku. Nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno. Jeho pískové vlasy mi sahaly jen po ramena.
On si na moje jméno vzpomněl bez potíží. "Bella Swanová?" zeptal se překvapeně.
"Kolik chcete za tu motorku?" oddychovala jsem těžce a palcem jsem ukázala přes rameno k ceduli.
"Myslíš to vážně?" zeptal se.
"Jasně že jo."
"Nefungujou."
Netrpělivě jsem si vzdychla - to už jsem si dovodila z té cedule. "Tak kolik?"
"Jestli jednu vážně chceš, prostě si ji vezmi. Máma přinutila tátu dotlačit je k silnici, aby je odvezli popeláři společně s odpadem."
Znovu jsem koukla na motorky a viděla, že se válejí na hromadě zahradního odpadu a uschlých větví. "Víš to jistě?"
"Jasně, chceš se jí zeptat?"
Asi bylo lepší nezatahovat do toho dospělé, kteří by se o tom mohli zmínit Charliemu.
"Ne, já ti věřím."
"Chceš, abych ti pomohl?" nabídl se. "Nejsou lehké."
"Dobře, díky. Ale potřebuju jenom jednu."
"Můžeš si klidně vzít obě," řekl kluk. "Třeba by z té druhé šly nějaké součástky použít."
Šel se mnou ven do lijáku a pomohl mi naložit obě těžké motorky na korbu náklaďáčku. Zdálo se, že je rád, že se jich zbaví, tak jsem mu nebránila.
"Co s nimi ale hodláš dělat?" zeptal se. "Nejezdí už léta."
"Jen tak mě napadlo, že to s nimi zkusím," řekla jsem s pokrčením ramen. Jednala jsem z náhlého popudu, neměla jsem k tomu bezchybný plán. "Možná je vezmu k Dowlingovi."
Ušklíbl se. "Dowling si za jejich opravu naúčtuje víc, než kolik by stály, kdyby fungovaly."
Proti tomu jsem argument neměla. John Dowling byl proslavený svými cenami; nikdo k němu nechodil, jenom pokud opravdu nebylo zbytí. Většina lidí radši jela až do Port Angeles, pokud to jejich auto vydrželo. V tom ohledu jsem měla velké štěstí - ze začátku, když mi Charlie daroval ten starý náklaďáček, jsem si dělala starosti, že si nebudu moct dovolit udržovat ho v provozu. Ale nikdy jsem s ním neměla jediný problém, až na hlasitě řvoucí motor a rychlostní limit osmdesát kilometrů v hodině. Jacob Black ho udržoval ve skvělé formě, dokud patřil jeho otci Billymu…
Inspirace přišla jako blesk z čistého nebe - což nebylo neopodstatněné, s ohledem na bouřku. "Víš co? To je v pohodě. Znám někoho, kdo umí stavět auta."
"Aha. To máš dobrý." Usmál se s úlevou.
Když jsem odjížděla, mával mi a pořád se usmíval. Přátelský kluk.
Jela jsem rychle domů a v hlavě jsem měla plán. Spěchala jsem, abych tam byla první, kdyby náhodou došlo k té vysoce nepravděpodobné situaci, že by Charlie dorazil domů dřív než obvykle. Proběhla jsem domem k telefonu, klíčky ještě v ruce.
"Ředitele Swana, prosím," řekla jsem, když služba vzala telefon. "Tady Bella."
"Aha, ahoj, Bello," řekl zástupce Steve přívětivě. "Dojdu pro něj."
Čekala jsem.
"Co se děje, Bello?" zeptal se Charlie, jakmile zvedl telefon.
"Copak ti nemůžu zavolat do práce, aniž by byla nějaká pohotovost?"
Chviličku mlčel. Ještě jsi to nikdy neudělala. "Je nějaká pohotovost?"
"Ne. Jenom jsem chtěla vědět, kudy se dostanu k Blackovým - nejsem si jistá, jestli si pamatuju cestu. Chci navštívit Jacoba. Už jsem ho neviděla kolik měsíců."
Když Charlie znovu promluvil, byl jeho hlas mnohem radostnější. "To je skvělý nápad, Bello. Máš tužku?"

4.kapitola- probouzení 2/2

18. prosince 2008 v 20:18 | santana
Ignorovala jsem ji, kráčela jsem pomalu vpřed, aniž bych vědomě nutila nohy k chůzi. Nechápala jsem proč, ale ta neurčitá hrozba, kterou ti muži představovali, mě k nim přitahovala. Byl to nesmyslný impuls, ale já jsem už tak dlouho žádnému impulsu nepodlehla… tak jsem ho poslechla.
V žilách mi kolovalo něco nepovědomého. Došlo mi, že je to adrenalin, který byl v mém oběhovém systému dlouho nepřítomný, a teď mi zrychloval pulz a bojoval s nedostatkem vzrušení. Bylo to divné - proč adrenalin, když jsem necítila žádný strach? Připadalo mi to jako ozvěna toho, když jsem naposledy takhle stála na temné ulici v Port Angeles s cizími muži.
Neviděla jsem důvod, proč se bát. Nedovedla jsem si představit nic na světě, čeho bych se ještě mohla bát, alespoň ne po fyzické stránce. Jedna z mála výhod toho, když člověk všechno ztratí.
Byla jsem půl cesty přes ulici, když mě Jess dostihla a popadla mě za ruku.
"Bello! Nemůžeš přece jít do baru!" zasyčela.
"Já nejdu dovnitř," odpověděla jsem nepřítomně a setřásla její ruku. "Jenom se chci na něco podívat…"
"Zbláznila ses?" zašeptala. "Jsi snad sebevrah?"
Ta otázka mě zaujala. Podívala jsem se na ni.
"Ne, nejsem," hájila jsem se honem. Byla to pravda. Nebyla jsem sebevrah. Ani zpočátku, kdy by mi smrt bezpochyby přinesla úlevu, jsem o tom neuvažovala. Dlužila jsem Charliemu příliš mnoho. Cítila jsem se příliš zodpovědná za Renée. To bych jim nemohla udělat.
A slíbila jsem, že neudělám nic hloupého nebo nezodpovědného. Díky všem těmto důvodům jsem stále ještě dýchala.
Když jsem si vzpomněla na ten slib, pocítila jsem hryzáni svědomí, ale to, co jsem právě teď dělala, se doopravdy nemohlo počítat. Nebylo to, jako kdybych si podřezala žíly.
Jess měla vykulené oči a otevřenou pusu. Její otázka o sebevraždě byla řečnická, ale to jsem si uvědomila příliš pozdě.
"Běž se najíst," pobízela jsem ji a mávla rukou směrem k restauraci. Nelíbilo se mi, jak se na mě dívá. "Za chviličku tě dohoním."
Otočila jsem se od ní zpátky k mužům, kteří si nás měřili pobavenými, zvědavými pohledy.
"Bello, okamžitě toho nech!"
Svaly mi na místě ztuhly a já jsem zůstala stát jako přikovaná. Protože to nebyl Jessičin hlas, který mě teď káral. Byl to rozzuřený hlas, povědomý hlas, krásný hlas - hebký jako samet, i když byl zlostný.
Byl to jeho hlas - dávala jsem si mimořádně velký pozor, abych v duchu nevyslovila jeho jméno - a mě překvapilo, že mě jeho zvuk nesrazil na kolena, že se nesvíjím na chodníku v mukách nad jeho ztrátou. Ale žádnou bolest jsem necítila, vůbec žádnou.
V okamžiku, kdy jsem slyšela jeho hlas, bylo všechno velmi jasné, ostré. Jako kdybych najednou vynořila hlavu z nějakého tmavého bazénu. Všechno jsem si uvědomovala mnohem zřetelněji, zbystřily mi smysly - zrak, sluch, vnímala jsem studený vzduch, kterého jsem si nevšimla a který mi ostře foukal do obličeje, cítila jsem pachy vycházející z otevřených dveří baru.
Šokovaně jsem se kolem sebe rozhlédla.
"Jdi zpátky za Jessikou," poručil ten líbezný hlas, stále rozzlobeně. "Slíbila jsi to - žádnou hloupost."
Byla jsem sama. Jessica stála pár kroků ode mě a zírala na mě vyděšenýma očima. Cizí chlápkové u zdi se na mě zmateně dívali, divili se, co to dělám, proč tam nehybně stojím uprostřed ulice.
Zavrtěla jsem hlavou ve snaze pochopit. Věděla jsem, že tam není, a přesto mi připadal neuvěřitelně blízko, blízko poprvé od… od toho konce. Hněv v jeho hlasu byla starost o mě, byl to ten samý hněv, který jsem kdysi tak dobře znala - a který jsem neslyšela tak dlouho, že mi to připadalo jako celý život.
"Dodrž svůj slib." Hlas se vytrácel, jako kdyby někdo ztlumil rádio.
Začala jsem tušit, že mám nějaké halucinace. A bezpochyby je vyvolala ta vzpomínka - ten pocit, že tohle už jsem zažila, že mi ta situace připadala podivně povědomá.
Rychle jsem si v hlavě procházela možnosti.
Možnost první: jsem blázen. Laické označení pro lidi, kteří slyší hlasy.
To je možné.
Možnost druhá: Moje podvědomí mi dává, co si myslí, že chci. Takhle mi plní přání - poskytuje mi dočasnou úlevu od bolesti, když uvěřím falešné představě, že jemu záleží na tom, jestli jsem živá nebo mrtvá. Promítá mi v hlavě, co by asi řekl, kdyby A) tady byl a B) kdyby ho nějak zajímalo, jestli se mi neděje něco zlého.
To je pravděpodobné.
Žádnou třetí možnost jsem neviděla, doufala jsem tedy, že se jedná o tu druhou možnost a že jde jen o výstřelky mého podvědomí, kvůli kterým však není nutné nechat se zavřít do blázince.
Moje reakce rozhodně nebyla rozumná, ale přesto - byla jsem vděčná. Bála jsem se, že zapomenu, jak jeho hlas zněl, a tak u mě nade vším převážil pocit nevýslovné vděčnosti, že si moje nevědomí tu vzpomínku uchovalo lépe než moje vědomí.
Zakázala jsem si na něj myslet a skutečně striktně jsem se snažila to dodržovat. Samozřejmě že jsem to občas porušila; jsem taky jenom člověk. Ale dařilo se mi to čím dál líp, takže už jsem se dokázala vyvarovat bolesti i několik dní za sebou. Výměnou za to byla nekonečná otupělost. Když jsem si měla zvolit mezi bolestí a nicotou, vybrala jsem si nicotu.
Teď jsem čekala na bolest. Nebyla jsem otupělá - moje smysly byly po tolika měsících mlhy nezvykle intenzivní - ale normální bolest se nedostavila. Bolelo mě akorát zklamání, že ten hlas vyhasíná.
Ve vteřině jsem se musela rozhodnout.
Rozumné by bylo utéct před tímto potenciálně destruktivním - a rozhodně duševně vyšinutým - mámením. Bylo by hloupé ty halucinace povzbuzovat.
Ale ten hlas odezníval.
Udělala jsem další krok dopředu, abych to zkusila.
"Bello, otoč se," zavrčel.
Vydechla jsem úlevou. Právě hněv jsem chtěla slyšet - falešný, podstrčený důkaz, že mu na mně záleží, pochybný dar mého podvědomí.
Mezitím, co jsem tohle všechno vstřebávala, uběhlo jen pár vteřin. Moje malé obecenstvo mě zvědavě pozorovalo. Asi to vypadalo, jako když zvažuju, jestli k nim mám jít blíž, nebo ne. Jak by je mohlo napadnout, že tam stojím a vychutnávám si chvilku nečekaného šílenství?
"Ahoj," zavolal jeden z mužů, jeho tón byl sebevědomý a trochu sarkastický zároveň. Měl světlou pleť a vlasy a z jeho postoje bylo vidět, že si o sobě myslí, že vypadá docela dobře. Nedokázala jsem říct, jestli to tak je, nebo ne. Pokud jde o mužskou krásu, měla jsem jinak nastavená měřítka.
Hlas v mé hlavě zareagoval parádním zavrčením. Usmála jsem se a ten sebevědomý muž to zjevně bral jako povzbuzení.
"Můžu vám nějak pomoct? Vypadá to, že jste se ztratila." Usmál se a mrkl na mě.
Opatrně jsem překročila odtokový žlábek, v kterém tekla voda, v té tmě úplně černá.
"Ne. Neztratila jsem se."
Teď, když jsem byla blíž - a zrak jsem měla podivně zaostřený -, jsem si mohla podrobně prohlédnout obličej toho malého tmavovlasého muže. Nebyl mi nijak povědomý. Pocítila jsem podivné zklamání, že tohle není ten děsivý chlap, který mi téměř před rokem chtěl ublížit.
Hlas v mé hlavě teď mlčel.
Ten malý muž si všiml mého upřeného pohledu. "Můžu vám koupit drink?" zeptal se nervózně, zdálo se, že je polichocen, že se dívám právě na něj.
"Jsem moc mladá," odpověděla jsem automaticky.
Byl zmatený - nechápal, proč jsem za nimi tedy přišla. Měla jsem pocit, že mu to musím vysvětlit.
"Na tu dálku přes ulici jste vypadal jako jeden můj známý. Promiňte, spletla jsem se."
Ta hrozba, která mě táhla přes ulici, vyprchala. Tohle nebyli ti nebezpeční chlapi, které jsem si pamatovala. Tohle byli pravděpodobně milí kluci. Neškodní. Ztratila jsem zájem.
"To je v pohodě," řekl ten sebevědomý blonďák. "Zůstaňte s námi a můžeme se povyrazit."
"Díky, ale nejde to." Jessica váhala uprostřed ulice, oči vykulené, ve tváři uražený a zrazený výraz.
"No tak, jen na pár minut…"
Zavrtěla jsem hlavou a otočila se, abych se vrátila k Jessice.
"Pojďme se najíst," navrhla jsem, ani jsem se na ni nepodívala. Ačkoliv se zdálo, že jsem se na chvíli zbavila té strnulé otupělosti, byla jsem pořád stejně zdrženlivá. V duchu jsem byla znepokojená. Ta bezpečná, tupá zmrtvělost se nevrátila, a ve mně s každou vteřinou narůstala úzkost.
"Co tě to napadlo?" vyjela na mě Jessica. "Vůbec je neznáš - co kdyby to byli psychopati!"
Pokrčila jsem rameny a přála si, aby už o tom nemluvila. "Prostě jsem si myslela, že toho chlapíka znám."
"Ty jsi tak divná, Bello Swanová. Mám pocit, že tě vůbec neznám."
"Promiň." Nevěděla jsem, co na to jiného říct.
Mlčky jsme šly k McDonald's. Vsadila bych se, že ji mrzelo, že jsme ten kousek z kina šly pěšky, protože jinak jsme si mohly objednat jídlo rovnou z auta. Taky už se nemohla dočkat, až tenhle večer skončí, jako já ze začátku.
Při jídle jsem se snažila začít rozhovor, ale Jessica nespolupracovala. Vážně jsem ji musela urazit.
Když jsme se vrátily do auta, naladila stereo zpátky na svou oblíbenou stanici a zesílila zvuk tak, že nebylo možné normálně si povídat.
Ignorovat hudbu mě nestálo tolik úsilí jako obvykle. Ačkoliv jsem pro jednou neměla mysl otupělou a úzkostlivě prázdnou, měla jsem o čem přemýšlet, a poslouchat texty písniček jsem nestíhala.
Čekala jsem, že se vrátí buď otupělost, nebo bolest. Protože bolest musela přijít. Porušila jsem svoje osobní pravidla. Místo abych před vzpomínkami utíkala, šla jsem jim vstříc s otevřenou náručí. Slyšela jsem v hlavě jeho hlas tak jasně. To mě bude něco stát. Tím jsem si byla jistá. Obzvlášť když jsem neměla k dispozici tu mlhu, která by mě ochránila. Cítila jsem se až příliš bdělá, a to mě děsilo.
Ale nejsilnější pocit byla stejně úleva - úleva, která vycházela přímo z jádra mého bytí.
Ačkoliv jsem se ze všech sil snažila na něj nemyslet, nesnažila jsem se zapomenout. Bála jsem se, že později v noci, až mě přemůže vyčerpání z nedostatku spánku, se mi všechno z hlavy vykouří. Že moje mysl je jako síto a že si jednoho dne nedokážu vzpomenout na přesnou barvu jeho očí, na dotek jeho studené kůže nebo na barvu jeho hlasu. Nemohla jsem na něj myslet, ale musela jsem si ho pamatovat.
Protože byla jenom jedna věc, v kterou jsem musela věřit, abych byla schopná přežít - musela jsem vědět, že on existuje. To mi stačilo. Všechno ostatní dokážu vydržet. Dokud on existuje.
To proto jsem lpěla na Forks ještě víc než předtím, proto jsem se hádala s Charliem, když navrhl, abych odjela. V podstatě to ale bylo jedno; sem se už nikdy nikdo nevrátí.
Ale kdybych odjela do Jacksonvillu nebo kamkoli jinam, kde je slunce a kde to neznám, jak bych si mohla být jistá, že on je skutečný? Na místě, kde bych si ho nikdy nemohla představovat, by moje jistota mohla vyblednout… a to bych nepřežila.
Měla jsem zakázáno vzpomínat, bála jsem se zapomenout; byla to svízelná situace.
Byla jsem překvapená, když Jessica zastavila auto u nás před domem. Jízda netrvala dlouho, ale ač se zdála krátká, nenapadlo by mě, že Jessica vydrží celou dobu nemluvit.
"Díky, že jsi jela se mnou, Jess," řekla jsem, když jsem otevírala dveře. "Bylo to… fajn." Doufala jsem, že fajn je to vhodné slovo.
"Jasně," zamručela.
"Omlouvám se za to… po tom filmu."
"To je v pohodě, Bello." Zírala ven přes přední sklo, místo aby se dívala na mě. Zdálo se, že její zlost narůstá, než že by polevovala.
"Uvidíme se v pondělí?"
"Jo. Čau."
Vzdala jsem to a zavřela dveře. Odjela, aniž se na mě podívala.
Zapomněla jsem na ni, jen jsem vstoupila do domu.
Charlie na mě čekal uprostřed chodby, paže pevně založené na prsou, ruce sevřené do pěstí.
"Ahoj, tati," pozdravila jsem nepřítomně, protáhla jsem se kolem něj a mířila ke schodům. Myslela jsem na něj moc dlouho a chtěla jsem být nahoře dřív, než mě to dohoní.
"Kde jsi byla?" zeptal se Charlie.
Podívala jsem se na tátu překvapeně. "Jela jsem s Jessikou do Port Angeles do kina. Říkala jsem ti o tom ráno."
"Hmhm," zabručel.
"Vadí ti to?"
Upřeně se mi zadíval do obličeje a pak vykulil oči, jako by viděl něco neočekávaného. "Ne, to je v pořádku. Bavila ses?"
"Jasně," řekla jsem. "Byl to film o oživlých mrtvolách, co žraly lidi. Skvělá podívaná."
Přimhouřil oči.
"Dobrou, tati."
Nechal mě jít. Spěchala jsem do svého pokoje.
O pár minut později jsem odevzdaně ležela v posteli, protože bolest se nakonec přece jen dostavila.
Byla jsem jako ochromená. Cítila jsem se, jako kdyby mi někdo prorazil do hrudi obrovskou díru a vyřízl životně důležité orgány. Zbyla tam jenom obrovská nezhojená rána, po okrajích rozedraná, která dál pulzovala a krvácela, navzdory času, který od té doby uplynul. Rozum mi říkal, že mám plíce v pořádku a nedotčené, a přesto jsem lapala po dechu a hlava se mi točila, jako kdyby moje úsilí dýchat vycházelo vniveč. Srdce mi také určitě tlouklo, ale neslyšela jsem zvuk tepu v uších; ruce mi připadaly zmodralé chladem. Stulila jsem se do klubíčka a objala si žebra, abych se udržela pohromadě. Zoufale jsem se snažila přivolat zpátky svou otupělost, schopnost popírat skutečnost, ale nedařilo se mi to.
Zjistila jsem však, že i tohle dokážu přežít. Byla jsem bdělá, cítila jsem bolest - ta mučivá ztráta mi vyzařovala ven z hrudi, vysílala ničivé zraňující vlny do nohou, do rukou i do hlavy - ale dalo se to vydržet. Dokázala jsem s tím žít. Nepřipadalo mi, jako by bolest časem zeslabovala, spíš jsem zesílila natolik, že jsem ji dokázala snést.
Ať se ten večer stalo cokoliv - a ať za to zodpovídaly oživlé mrtvoly, adrenalin nebo halucinace -, probralo mě to.
Poprvé za dlouhou dobu jsem nevěděla, co mě ráno čeká.

4.kapitola- probouzení 1/2

18. prosince 2008 v 20:17 | santana
Čas plyne. Dokonce i když se to zdá nemožné. I když každý pohyb vteřinové ručičky bolí jako tepot krve pod modřinou. Plyne nerovnoměrně, v podivných záškubech a táhlých obdobích klidu, ale plyne. I pro mě.
* * *
Charlieho pěst dopadla na stůl. "Tak dost, Bello! Pošlu tě domů."
Vzhlédla jsem od misky s kaší, nad kterou jsem spíš meditovala, než abych ji jedla, a zírala šokovaně na Charlieho. Nesledovala jsem rozhovor - vlastně jsem si vůbec neuvědomovala, že nějaký vedeme - a nebyla jsem si jistá, jak to myslel.
"Já jsem doma," zamumlala jsem zmateně.
"Pošlu tě za Renée do Jacksonvillu," ozřejmil.
Zoufale sledoval, jak pomalu chápu význam jeho slov.
"Co jsem provedla?" zkormoutila jsem obličej. Taková nespravedlnost. Poslední čtyři měsíce se mému chování nedalo nic vytknout. Po tom prvním týdnu, o kterém už se ani jeden z nás nikdy nezmínil, jsem ve škole ani v práci nevynechala jediný den. Známky jsem měla vynikající. Nikdy jsem nepřišla domů po večerce - v prvé řadě proto, že jsem večer z domu nikdy nechodila. Jenom výjimečně jsem na stůl servírovala jídlo, které zbylo z předešlého dne.
Charlie se mračil.
"Neprovedla jsi nic. To je ten problém. Ty nikdy nic neprovádíš."
"Chceš, abych vyvedla nějaký průšvih?" divila jsem se a obočí se mi nevěřícně stáhlo k sobě. Snažila jsem se dávat pozor. Nebylo to lehké. Tolik jsem si zvykla všechno pouštět jedním uchem tam a druhým ven, že jsem měla uši jako ucpané.
"Průšvih by byl lepší než tohle… tohleto tvoje věčné netečné bloumání!"
To mě trochu zabolelo. Dávala jsem si takový pozor, abych se vyvarovala všech forem mrzoutství, včetně bloumání.
"Já nebloumám."
"To jsem vybral špatné slovo," přiznal nabručeně. "Bloumání by bylo lepší - to by znamenalo, že něco děláš. Ale ty jsi taková… jako bez života, netečná, Bello. To je myslím to správné slovo."
Tohle obvinění se trefilo do černého. Povzdechla jsem si a snažila se dát trochu života do své odpovědi.
"Mrzí mě to, tati." Moje omluva zněla poněkud mdle i mně samotné. Celou tu dobu jsem si myslela, že jsem ho opila rohlíkem a že na mně nic nepoznal. Smysl veškerého mého snažení byl, aby se Charlie kvůli mně netrápil. Zjištění, že to bylo jen mrhání silami, bylo skličující.
"Nechci, aby ses omlouvala."
Povzdechla jsem si. "Tak mi řekni, co po mně chceš."
"Bello," zaváhal, jak odhadoval mou reakci na to, co chtěl říct. "Drahoušku, nejsi první člověk na světě, který si tímhle musel projít, víš."
"Já vím." Moje doprovodná grimasa byla skleslá a nepřesvědčivá.
"Poslouchej, drahoušku. Myslím, že - že bys asi potřebovala nějakou pomoc."
"Pomoc?"
Odmlčel se, jak znovu hledal ta správná slova. "Když ode mě tvoje matka odešla," začal a mračil se, "a vzala tě s sebou…" Zhluboka se nadechl. "No, tehdy to pro mě byla krutá doba."
"Já vím, tati," zamumlala jsem.
"Ale vypořádal jsem se s tím," podotkl. "Drahoušku, ty se s tím nepereš. Čekal jsem, doufal jsem, že se to zlepší." Zíral na mě a já jsem rychle sklopila oči. "Myslím, že oba víme, že se to nelepší."
"Jsem v pohodě."
Ignoroval mě. "Možná, no, možná by sis o tom měla s někým promluvit. S nějakým profesionálem."
"Chceš, abych šla k cvokaři?" Můj hlas byl o odstín ostřejší, když jsem si uvědomila, nač táta naráží.
"Možná by to pomohlo."
"A možná by to nepomohlo ani trošičku."
Nevěděla jsem toho moc o psychoanalýze, ale byla jsem si celkem jistá, že to nefunguje, pokud subjekt není relativně upřímný. Jasně, mohla jsem říct pravdu - kdybych chtěla strávit zbytek života ve vypolstrované cele.
Chvíli sledoval můj zatvrzelý výraz a pak zvolil jinou strategii.
"Já na to nestačím, Bello. Možná že tvoje matka…"
"Koukni," řekla jsem bezvýrazným hlasem. "Dneska večer si někam vyjdu, jestli chceš. Zavolám Jess nebo Angele."
"Ale to nechci," oponoval nespokojeně. "Myslím, že nepřežiju, jestli se budeš víc snažit. Nikdy jsem nikoho neviděl takhle se snažit. Až z toho člověka bolí, když to vidí."
Předstírala jsem tupou a dívala se dolů na stůl. "Já to nechápu, tati. Napřed se zlobíš, protože nic nedělám, a pak říkáš, že nechceš, abych někam chodila."
"Chci, abys byla šťastná - ne, ani tolik nežádám. Jenom chci, abys nebyla zoufalá. Myslím, že budeš mít větší šanci, když z Forks odjedeš."
Moje oči po bůhvíjak dlouhé době zaplály první jiskřičkou nějakého citu.
"Nikam nejedu," prohlásila jsem.
"Proč ne?" zeptal se.
"Mám poslední pololetí školy - všechno by se tím prošvihlo."
"Jsi dobrá studentka, to bys zvládla."
"Nechci mamce a Philovi dělat křena."
"Tvoje matka umírá touhou mít tě zpátky u sebe."
"Na Floridě je moc horko."
Znovu udeřil pěstí do stolu. "Oba víme, o co tady doopravdy jde, Bello, a není to pro tebe dobré." Zhluboka se nadechl. "Už je to několik měsíců. Žádné telefonáty, žádné dopisy, žádný kontakt. Nemůžeš na něj pořád čekat."
Provrtávala jsem ho pohledem. Obličej jsem měla skoro rozpálený. Už to bylo dlouho, co jsem naposledy zrudla nějakou emocí.
Celé toto téma bylo naprosto zakázané, což on moc dobře věděl.
"Já na nic nečekám. Nic neočekávám," řekla jsem tichým monotónním hlasem. "Bello…" začal Charlie chraptivě.
"Musím do školy," přerušila jsem ho, vstala jsem a posbírala svou nedotčenou snídani ze stolu. Vrazila jsem misku do dřezu, ani jsem se nezastavila, abych ji umyla. Další rozhovor už bych nesnesla.
"Naplánuju si něco s Jessikou," zavolala jsem přes rameno, jak jsem si brala školní tašku. Do očí jsem se mu nepodívala. "Možná nebudu doma k večeři. Pojedeme do Port Angeles a půjdeme do kina."
Byla jsem venku ze dveří, než stihl zareagovat.
Kvůli tomu spěchu, abych už byla Charliemu z očí, jsem ale byla ve škole mezi prvními. Jednu výhodu to mělo - mohla jsem si zabrat opravdu dobré parkovací místo. Nevýhodou bylo, že jsem měla před sebou spoustu volného času, a já jsem se volnému času za každou cenu vyhýbala.
Abych nemusela přemýšlet o Charlieho obviněních, rychle jsem si vytáhla učebnici matematiky. Otevřela jsem ji na látce, kterou jsme měli dnes probírat, a snažila se tomu porozumět. Číst matiku bylo ještě horší než ji poslouchat, ale už jsem se v tom zlepšovala. Za posledních několik měsíců jsem nad matematikou strávila desetkrát víc času než za celá svá předchozí studia. Odměnou mi bylo, že jsem si opravila známku až na jedna minus. Věděla jsem, že profesor Varner je přesvědčený, že moje zlepšení je výsledkem jeho mimořádných učebních metod. A jestli mu to dělalo radost, tak já jsem byla ta poslední, kdo by ho chtěl připravovat o iluze.
Seděla jsem tam nad tou učebnicí, dokud se nenaplnilo parkoviště, a pak jsem běžela na angličtinu. Probírali jsme Farmu zvířat, to byla snadná látka. Mně komunismus nevadil; byla to vítaná změna po únavných příbězích o lásce, které tvořily většinu učiva. Posadila jsem se na své místo a těšila se, že mě přednáška profesora Berryho trochu rozptýlí.
Když jsem byla ve škole, čas plynul lehce. Zvonění se ozvalo příliš brzy. Začala jsem si balit věci.
"Bello?"
Poznala jsem Mikův hlas a věděla jsem, jaká budou jeho příští slova, ještě než je vyslovil.
"Jdeš zítra do práce?"
Vzhlédla jsem. Nakláněl se přes uličku s úzkostným výrazem. Každý pátek se mě ptal na to samé. Bez ohledu na to, že jsem neměla ani jednodenní absenci. No, s jedinou výjimkou před několika měsíci. Ale nechápala jsem, proč se pořád tak stará. Byla jsem vzorný zaměstnanec.
"Zítra je sobota, ne?" zeptala jsem se. Jak na to Charlie dneska ráno poukazoval, uvědomila jsem si, že můj hlas opravdu zní mdle, bez zájmu, jako bez života.
"Ano, to je," souhlasil. "Uvidíme se na španělštině." Zamával mi, než se otočil zády. Už se neobtěžoval doprovázet mě na hodiny.
S ponurým výrazem jsem se plahočila na matematiku. Při téhle hodině jsem sedávala vedle Jessiky.
Už to bylo několik týdnů, možná měsíců, co mě Jessica přestala zdravit, když jsme se potkaly na chodbě. Věděla jsem, že jsem ji svým nespolečenským chováním urazila a ona teď trucuje. Nebude tedy jednoduché si s ní promluvit - a tím spíš ji požádat o laskavost. Váhavě jsem postávala před třídou a pečlivě jsem zvažovala svoje možnosti.
Nechtělo se mi přijít Charliemu znovu na oči, aniž bych mu mohla podat hlášení o nějaké sociální interakci. Věděla jsem současně, že nemůžu lhát, ačkoliv myšlenka na to, že jenom zajedu do Port Angeles a zpátky - a ujistím se, že se mi na tachometru načetl odpovídající počet kilometrů pro případ, že by si to chtěl zkontrolovat -, byla velmi lákavá. Jenže Jessičina máma byla největší drbna ve městě, a Charlie určitě na paní Stanleyovou dřív nebo později - spíš dřív než později - narazí. A až by k tomu došlo, bezpochyby by se zmínil o našem výletu. Takže lhaní nepřipadalo v úvahu.
S povzdechem jsem strčila do dveří, aby se otevřely.
Profesor Varner se na mě káravě podíval - jeho přednáška už začala. Spěchala jsem na své místo. Jessica nevzhlédla, když jsem si sedla vedle ní. Byla jsem ráda, že mám padesát minut na to, abych se duševně připravila.
Tahle hodina utekla ještě rychleji než angličtina. Svým způsobem jsem za to vděčila své dobré přípravě ráno v autě - ale hlavně to bylo proto, že mi čas vždycky rychle ubíhal, když jsem měla před sebou něco nepříjemného.
Zašklebila jsem se, když profesor Varner propustil třídu o pět minut dřív. Usmíval se, jaký je to na nás hodný.
"Jess?" Nos se mi svraštil, když jsem se nakrčila a čekala, až se ke mně otočí.
Otočila se na židli čelem ke mně a nevěřícně si mě měřila. "Mluvíš se mnou, Bello?"
"Samozřejmě." Vykulila jsem oči na znamení nevinnosti.
"Co je? Potřebuješ pomoct s matikou?" Její tón byl trošičku zapšklý.
"Ne." Zavrtěla jsem hlavou. "Vlastně jsem chtěla vědět, jestli bys… se mnou dneska večer nechtěla jet do kina? Vážně bych potřebovala dát si takovou malou dámskou jízdu." Ta slova zněla škrobeně, jako špatně pronesené verše, a ona se na mě dívala podezíravě.
"Proč o to žádáš mě?" zeptala se stále nepřátelským tónem.
"Jsi první, kdo mě napadne, když chci strávit čas s holkama." Usmála jsem se a doufala, že ten úsměv vypadá upřímně. Asi to byla pravda. Ona byla alespoň první, na koho jsem pomyslela, když jsem se chtěla nějak vykroutit Charliemu. Navzájem se to rovnalo.
Zdálo se, že to ji trochu obměkčilo. "No, já nevím."
"Máš v plánu něco jiného?"
"Ne… asi s tebou můžu jet. Co bys chtěla vidět?"
"Vlastně přesně nevím, co hrajou," vytáčela jsem se. Tohle byla ošemetná věc. Hledala jsem v duchu něco, čeho se chytit - neslyšela jsem nedávno někoho mluvit o nějakém filmu? Neviděla jsem plakát? "Co třeba ten o prezidentce?"
Podívala se na mě jako na blázna. "Bello, to už dávno nedávají."
"Aha." Zamračila jsem se. "Dávají něco, na co bys chtěla jít ty?"
Jakmile Jessika začala uvažovat nahlas, její přirozená upovídanost se přihlásila ke slovu i proti její vůli. "No, teď dávají tu novou romantickou komedii, která má skvělé recenze. Tu chci vidět. A náš taťka zrovna byl na Slepé ulici a moc se mu to líbilo."
Chytila jsem se slibného názvu. "O čem to je?"
"Oživlé mrtvoly nebo tak něco. Říkal, že děsivější horor už léta neviděl."
"To zní báječně." Radši se budu potýkat s oživlými mrtvolami, než abych sledovala zamilovaný film.
"Dobře." Její reakce zněla překvapeně. Snažila jsem se vzpomenout si, jestli mám ráda horory, ale nebyla jsem si jistá. "Chceš, abych tě vyzvedla po škole?" nabídla se.
"Jasně."
Usmála se na mě s váhavou přátelskostí a pak odešla. Opětovala jsem jí úsměv trochu opožděně, ale měla jsem dojem, že si ho všimla.
Zbytek dne uběhl rychle, v myšlenkách jsem se soustředila na plánování večera. Ze zkušenosti jsem věděla, že jakmile přiměju Jessiku, aby mluvila, bude mi stačit, když ve vhodný okamžik zamručím nějakou odpověď. Z mé strany to bude vyžadovat jenom minimální interakci.
Hustá mlha, která mi teď zahalovala dny, mě někdy pořádně mátla. Byla jsem překvapená, když jsem se ocitla ve svém pokoji, a nepamatovala jsem si úplně jasně jízdu domů ze školy ani to, že bych otvírala vstupní dveře. Ale na tom nezáleželo. Ztratit povědomí o čase, víc jsem od života nežádala.
Nijak jsem tu mlhu nepřemáhala a přistoupila jsem k šatní skříni. Otupělost byla na některých místech silnější než na jiných. Skoro jsem nevnímala, na co se dívám, jak jsem odsunula dveře skříně stranou a na levé straně, pod oblečením, které jsem nikdy nenosila, se ukázala hromádka odpadků.
Nezabloudila jsem očima k černému odpadkovému pytli, v kterém byl můj dárek z posledních narozenin, neviděla jsem tvar sterea, které se rýsovalo pod černým igelitem; nemyslela jsem na to, jak příšerně vypadaly moje nehty, když jsem ho konečně vyrvala z palubní desky…
Strhla jsem svou starou kabelku, kterou jsem nosila jen zřídka, z háčku, na němž visela, a zase jsem dveře zavřela.
V tu chvíli jsem uslyšela zahoukat klakson. Rychle jsem přehodila peněženku ze školního batohu do kabelky. Spěchala jsem, jako kdyby ten spěch mohl nějak urychlit průběh večera.
Než jsem otevřela dveře, podívala jsem se na sebe v chodbě do zrcadla, nasadila si pěkný úsměv a ze všech sil se snažila, aby mi vydržel.
"Díky, že jedeš dneska večer se mnou," řekla jsem Jess, když jsem si nastoupila k ní do auta a snažila se vložit do svého tónu vděčnost. Už nějakou dobu jsem si nelámala hlavu nad tím, komu co říkám, pokud jsem tedy nemluvila s Charliem. S Jess to bylo těžší, nebyla jsem si jistá, které jsou ty správné emoce, co mám předstírat.
"To je v pohodě. Takže, co tak najednou?" divila se Jess, když jsme vyjely
"Jak to myslíš?"
"Proč ses tak najednou rozhodla… někam si vyrazit?" Znělo to, jako by si tu otázku v půlce rozmyslela a zeptala se jinak.
Pokrčila jsem rameny. "Prostě jsem potřebovala změnu."
Poznala jsem v tu chvíli jednu písničku v rádiu a rychle jsem sáhla po ovládacím knoflíku. "Nevadí?" zeptala jsem se.
"Ne, posluž si."
Ladila jsem mezi stanicemi, až jsem našla jednu neškodnou. Pokukovala jsem, jak se Jess tváří, když auto zaplnila jiná hudba.
Podívala se úkosem. "Odkdy posloucháš rap?"
"Nevím," odpověděla jsem. "Krátce."
"Tobě se to líbí?" zeptala se pochybovačně.
"Jasně."
Bylo by mnohem těžší bavit se s Jessikou normálně, kdybych si musela s hudbou také pobrukovat. Kývala jsem hlavou a doufala, že jsem aspoň do rytmu.
"Dobře…" Zírala na silnici před sebe vykulenýma očima.
"Tak co, jak jste na tom poslední dobou s Mikem?" zeptala jsem se rychle.
"Vídáš se s ním víc než já."
Doufala jsem, že tahle otázka nastartuje její samomluvu, ale nestalo se tak.
"V práci si moc nepopovídáš," zamumlala jsem a pak jsem to zkusila znova. "Byla jsi s někým někde poslední dobou?"
"Ani ne. Občas jdu někam s Connerem. Před dvěma týdny jsem měla rande s Erikem." Obrátila oči v sloup a já jsem vycítila, že je to na dlouhé povídání. Chytila jsem se příležitosti.
"S Erikem Yorkem? Kdo koho pozval?"
Zasténala, ale trochu ožila. "On mě, samozřejmě! Nepřišla jsem na to, jak ho odmítnout, aby se neurazil."
"Kam tě vzal?" zeptala jsem se s vědomím, že si mou dychtivost vyloží jako zájem. "Vyprávěj mi to celé od začátku."
Pustila se do vyprávění a já jsem se pohodlně usadila na sedadle. Dávala jsem bedlivý pozor, soucitně jsem mručela a vydechovala zděšením, jak se slušelo. Když dovyprávěla to o Erikovi, bez pobízení pokračovala ve srovnávání s Connerem.
Film dávali brzy, takže Jess byla toho názoru, že bychom měly napřed jít na promítání a pak se teprve najíst. Já jsem byla svolná se vším, co chtěla; koneckonců, také jsem dostala, co jsem chtěla - Charlie se do mě přestane navážet.
Nechala jsem Jess mluvit přes úvodní titulky, takže jsem je mohla snadněji ignorovat. Ale znervózněla jsem, když začal film. Dva mladí lidé se procházeli po pláži, máchali propletenýma rukama a bavili se o vzájemných citech, div jim od huby neodkapával med. Odolávala jsem nutkání přikrýt si uši a začít mručet. Se zamilovaným filmem jsem nepočítala.
"Myslela jsem, že jdeme na ty oživlé mrtvoly," zašeptala jsem Jessice.
"Tohle jsou ty oživlé mrtvoly."
"Tak proč ještě nikoho nežerou?" zeptala jsem se zoufale.
Podívala se na mě vykulenýma očima, které byly téměř zděšené. "Jsem si jistá, že to teprve přijde," zašeptala.
"Jdu na popcorn. Chceš taky?"
"Ne, dík."
Někdo na nás zezadu zasyčel.
U stánku s občerstvením jsem si dala načas, dívala se na hodinky a říkala si, kolik procent z devadesátiminutového filmu asi může zabrat romantický úvod. Usoudila jsem, že deset minut je víc než dost, ale ještě jsem se zastavila ve dveřích, abych se ujistila. Slyšela jsem z reproduktorů vřeštět zděšené výkřiky, z čehož jsem poznala, že jsem čekala dost dlouho.
"Všechno jsi zmeškala," zašeptala Jess, když jsem vklouzla zpátky na své místo. "Teď už jsou oživlé mrtvoly skoro ze všech."
"Dlouhá fronta." Nabídla jsem jí trochu popcornu. Vzala si hrst.
Zbytek filmu sestával ze strašlivých útoků oživlých mrtvol a nekonečného ječení hrstky lidí, kteří zůstali naživu a jejichž počet se rychle tenčil. Myslela bych si, že nic z toho mě nemůže rozházet. Ale bylo mi nepříjemně, a zpočátku jsem si nebyla jistá, proč.
Až když už film skoro končil a já jsem sledovala nezkrotného zombieho, jak se belhá za dívčinou, která zůstala naživu jako poslední, uvědomila jsem si, v čem je problém. V té scéně se střídaly záběry na zděšený obličej hrdinky a mrtvý bezvýrazný obličej jejího pronásledovatele, čím dál rychleji, jak se vzdálenost mezi nimi zmenšovala.
A došlo mi, kterému z těch dvou se víc podobám.
Vstala jsem.
"Kam jdeš? Vždyť zbývají jen asi dvě minuty," zasyčela Jess.
"Musím se napít," zamumlala jsem a honem jsem spěchala k východu.
Posadila jsem se na lavičku u vchodu a ze všech sil jsem se snažila nemyslet na tu ironii. Ale bylo to ironické, když se to tak vezme, že bych nakonec mohla skončit jako zombie. To mě předtím nenapadlo.
Ne že bych nesnila o tom, že se ze mě jednou stane mytická příšera - ale rozhodně ne groteskní oživlá mrtvola. Zavrtěla jsem v panice hlavou, aby se mi myšlenky nerozběhly tím směrem. Nemohla jsem si dovolit myslet na něco, o čem jsem kdysi snila.
Padala na mě sklíčenost, když jsem si uvědomila, že já už hrdinka nejsem, že můj příběh skončil.
Jessica vyšla ze dveří kina a zaváhala, pravděpodobně si říkala, kde mě asi má hledat. Když mě spatřila, vypadalo to, že se jí ulevilo, ale jenom na chvilku. Pak se zatvářila otráveně.
"Byl na tebe ten film příliš děsivý?" divila se.
"Jo," souhlasila jsem. "Asi jsem prostě zbabělec."
"To je divné." Zamračila se. "Myslím, že ses vůbec nebála - já jsem celou dobu křičela, ale tebe jsem neslyšela vykřiknout ani jednou. Takže nevím, proč jsi odešla."
Pokrčila jsem rameny. "Prostě jsem měla strach."
Trochu se uvolnila. "Byl to ten nejděsivější horor, jaký jsem kdy viděla. Vsadím se, že se nám dneska budou zdát zlé sny."
"O tom není pochyb," řekla jsem a snažila jsem se udržet si vyrovnaný tón hlasu. Měla jsem zaručeno, že budu mít noční můry, ale v těch mých se nebudou potácet oživlé mrtvoly. Jess po mně šlehla pohledem a pak se zase podívala jinam. Asi se mi ten vyrovnaný tón tak docela nepovedl.
"Kde se chceš najíst?" zeptala se.
"Je mi to jedno."
"Tak jo."
Jak jsme šly, Jess začala mluvit o herci, který ztvárnil hlavní postavu filmu. Přikyvovala jsem, když horovala nad tím, jak je úžasně sexy, i když jsem si nepamatovala, že bych tam viděla vůbec nějakého chlapa, který nebyl zombie.
Nedívala jsem se, kam mě Jessica vede. Jenom nejasně jsem si uvědomovala, že už se setmělo a je větší ticho. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, proč je ticho. Jessica přestala drmolit. Omluvně jsem se na ni podívala a jen jsem doufala, že jsem ji neurazila.
Jessica se na mě nedívala. Její obličej byl napjatý; zírala přímo před sebe a zrychlila krok. Jak jsem se na ni dívala, rychle střelila očima doprava přes silnici a zase zpátky.
Poprvé jsem se rozhlédla kolem sebe.
Chodník, po kterém jsme šly, nebyl osvětlený. Všechny obchůdky lemující ulici už byly zavřené, výlohy zhasnuté. Půl bloku před námi zase začínalo pouliční osvětlení a ještě o kus dál jsem viděla jasně žluté oblouky McDonald's, kam měla Jessica namířeno.
Přes ulici byl jeden podnik otevřený. Výklady byly zevnitř zatemněné a do ulice zářily neonové nápisy, reklamy na různé značky piva. Největší nápis, jasně zelený, hlásal jméno toho baru - U jednookého Peta. Napadlo mě, že je to třeba bar v pirátském stylu, ale zvenku to není vidět. Kovové dveře byly otevřené dokořán; uvnitř bylo sporé osvětlení a přes ulici se neslo hlasité mumlání mnoha hlasů a zvuk ledu cinkajícího ve sklenicích. O zeď vedle dveří se opírali čtyři muži.
Pohlédla jsem zpátky na Jessiku. Dívala se upřeně na cestu před sebou a šla dost rychle. Nevypadala vystrašeně - jen obezřetně, snažila se nepřitahovat na sebe pozornost.
Bez přemýšlení jsem se zastavila, podívala jsem se na ty čtyři muže a zmocnil se mě silný pocit, že tohle už jsem jednou zažila. Tohle byla jiná ulice, jiná noc, ale ta scéna byla velice podobná. Jeden z těch čtyř byl dokonce malý a tmavovlasý. Jak jsem se zastavila a otočila se k nim, právě tenhle se zájmem vzhlédl.
Zírala jsem na něj, přimrazená k chodníku.
"Bello?" zašeptala Jess. "Co to děláš?"
Zavrtěla jsem hlavou, sama jsem si nebyla jistá. "Myslím, že je znám…" zamumlala jsem.
Co jsem to dělala? Měla bych od té vzpomínky utíkat, jak nejrychleji dokážu, vytěsnit obraz čtyř opírajících se mužů z paměti, chránit se tou otupělostí, bez které jsem nedokázala fungovat. Proč jsem tedy vykročila do ulice jako zmámená?
Zdálo se to jako přílišná souhra náhod, že jsem v Port Angeles s Jessikou, dokonce na tmavé ulici. Oči se mi zaostřily na toho malého, snažila jsem se porovnat jeho rysy se svou vzpomínkou na muže, který mě ohrožoval té noci téměř před rokem. Přemítala jsem, jestli je vůbec možné, abych toho muže poznala, jestli je to skutečně on. Ta konkrétní část toho konkrétního večera byla v mé paměti jenom rozmazaná skvrna. Moje tělo si to pamatovalo lépe než moje mysl; napětí v nohou, jak jsem se snažila rozhodnout se, jestli mám utíkat, nebo zůstat stát, sucho v krku, když jsem se snažila z plných plic zakřičet, napjatá kůže na kotnících prstů, jak jsem zatínala ruce v pěsti, chvění vzadu na krku, když mě ten tmavovlasý muž oslovil "kotě"…
Z těch mužů vycházela nedefinovatelná skrytá hrozba, která nijak nesouvisela s tím večerem tenkrát. Pramenila ze skutečnosti, že to byli cizí lidé, byla tady tma a oni byli v přesile - nic zvláštního. Ale stačilo to k tomu, aby se Jessičin hlas v panice zlomil, když za mnou volala:
"Bello, tak pojď!"



3.kapitola-konec 2/2

18. prosince 2008 v 20:16 | santana
"A co tvoje vzpomínky?" zeptala jsem se. Znělo to, jako by mi něco uvízlo v krku, jako bych se dusila.
"No," na kratičkou vteřinku zaváhal, "já nezapomenu. Ale my… my si velmi snadno najdeme nějaké rozptýlení." Usmál se; ten úsměv byl klidný, ale oči se mu při něm nerozsvítily.
Ustoupil ode mě o krok. "Tak, myslím, že to je všechno. Už tě nebudeme obtěžovat."
To množné číslo upoutalo moji pozornost, což mě překvapilo; myslela bych si, že si ničeho nevšimnu.
"Alice se nevrátí," došlo mi v tu chvíli. Nevím, jak mě slyšel - ta slova jsem neřekla nahlas -, ale zdálo se, že pochopil.
Zavrtěl pomalu hlavou a pořád se mi díval do tváře.
"Ne. Všichni odjeli. Zdržel jsem se, abych se s tebou rozloučil."
"Alice je pryč?" zeptala jsem se nevěřícně bezvýrazným hlasem.
"Chtěla se s tebou rozloučit, ale přesvědčil jsem ji, že čistý řez pro tebe bude lepší."
Hlava se mi točila; bylo těžké se soustředit. Jeho slova mi vířila v hlavě a najednou jsem uslyšela lékaře z nemocnice ve Phoenixu, když mi tam na jaře ukazoval rentgenové snímky: Vidíte, je to čistý řez, a prstem jezdil po obrázku mojí pošramocené nohy. To je dobré. Zahojí se to snadněji, rychleji.
Snažila jsem se normálně dýchat. Potřebovala jsem se soustředit, najít cestu ven z téhle noční můry.
"Sbohem, Bello," rozloučil se zase tím tichým, klidným hlasem.
"Počkej!" vyrazila jsem ze sebe a natáhla se k němu. Chtěla jsem přinutit svoje ochablé nohy, aby mě nesly.
Myslela jsem, že také on se natahuje po mně. Ale jenom mi studenýma rukama sevřel zápěstí a přitiskl mi je k bokům. Pak se naklonil dopředu a na kratičký okamžik mi velmi zlehka přitiskl rty na čelo. Zavřela jsem oči.
"Dávej na sebe pozor," vydechl, až mě to zastudilo.
Zafoukal lehký, neobvyklý větřík. Zprudka jsem otevřela oči. Listy na malém javoru se zachvívaly, jak je rozvířil svým briskním odchodem.
Byl pryč.
I když jsem věděla, že je to zbytečné, s nohama rozklepanýma jsem se za ním vydala do lesa. Cesta, kterou šel, okamžitě zmizela. Nezůstaly tu žádné stopy, listy byly zase klidné, ale já jsem bezmyšlenkovitě šla vpřed. Nemohla jsem dělat nic jiného. Musela jsem se udržet v pohybu. Kdybych ho přestala hledat, bylo by to všechno pryč.
Láska, život, smysl bytí… všechno pryč.
Šla jsem dál a dál. Čas pro mě přestal mít význam, jak jsem se pomalu prodírala hustým podrostem. Ubíhaly hodiny, ale možná také jenom vteřiny. Připadalo mi, jako kdyby se čas snad zastavil, protože les vypadal pořád úplně stejně bez ohledu na to, jak daleko jsem šla. Začínala jsem se bát, že chodím v kruhu, ve velmi malém kruhu, ale kráčela jsem dál. Často jsem klopýtala, a jak se stmívalo, čím dál častěji jsem i padala.
Nakonec jsem o něco zakopla - všechno bylo černé, neměla jsem ponětí, co mě chytilo za nohu - a zůstala jsem ležet. Převalila jsem se na bok, abych mohla dýchat, a stulila jsem se do klubíčka na mokrém kapradí.
Jak jsem tam ležela, měla jsem pocit, že uběhlo víc času, než jsem si uvědomovala. Nemohla jsem si vzpomenout, kolik hodin uplynulo od setmění. Byla tady v noci vždycky taková tma? Jistě, obvykle si troška měsíčního světla našla cestičku mezi mraky a trhlinami v baldachýnu stromů prosákla až na zem.
Ale ne dnes v noci. Dnes v noci bylo nebe úplně černé. Možná dnes večer měsíc vůbec nevyšel - je zatmění měsíce, nebo je měsíc v novu.
Měsíc v novu. Nový měsíc. Otřásla jsem se, ačkoliv mi zima nebyla.
Dlouho byla tma, než jsem je zaslechla volat.
Někdo křičel moje jméno. Bylo to ztlumené, zastřené mokrým porostem, který mě obklopoval, ale rozhodně to bylo moje jméno. Nepoznala jsem ten hlas. Chtěla jsem odpovědět, ale byla jsem jako omámená, a trvalo dlouho, než jsem usoudila, že bych přece jen měla odpovědět. Volání ale mezitím ustalo.
O něco později mě probudil déšť. Myslím, že jsem doopravdy neusnula; byla jsem jenom ponořená do jakési bezmyšlenkovité otupělosti, vší silou jsem se držela toho omámení, které mně bránilo uvědomit si, co jsem nechtěla vědět.
Déšť mi trochu vadil. Byla zima. Přestala jsem si rukama objímat nohy a zakryla jsem si obličej.
V tu chvíli jsem znovu uslyšela volání. Tentokrát bylo vzdálenější a znělo to, jako by volalo několik hlasů najednou. Snažila jsem se zhluboka dýchat. Vzpomněla jsem si, že bych měla odpovědět, ale nevěřila jsem, že by mě mohli slyšet. Byla bych schopná křičet dost hlasitě?
Najednou se ozval jiný zvuk, děsivě blízko. Nějaké čenichání, jako zvířecí. Podle zvuku to bylo velké zvíře. Přemítala jsem, jestli bych se měla bát. Nebála jsem se - byla jsem jen otupělá. Nezáleželo na tom. Čenichání se vzdálilo.
Déšť pokračoval a já jsem cítila, jak se mi pod tváří položenou na zemi dělá kaluž vody. Snažila jsem se sebrat sílu, abych otočila hlavu, když vtom jsem spatřila světlo.
Zpočátku to byla jenom matná záře odrážející se od keřů v dálce. Byla jasnější a jasnější, osvětlovala velký prostor, ne jako když z baterky dopadá kužel světla. Světlo se prodralo nejbližším keřem a já jsem viděla, že je to plynová svítilna, ale to bylo jediné - záře mě na chvíli oslepila.
"Bello."
Neznala jsem ten hluboký hlas, který promluvil, ale jeho majitel asi věděl, kdo jsem. Nevolal moje jméno, jako kdyby mě hledal, ale dával ostatním na vědomí, že jsem se našla.
Dívala jsem se vzhůru - připadalo mi to nemožně vysoko - na tmavý obličej, který jsem teď viděla nad sebou. Byla jsem si matně vědoma toho, že ten cizí člověk pravděpodobně vypadá tak vysoký jenom proto, že já mám hlavu stále ještě na zemi.
"Ublížil ti někdo?"
Věděla jsem, že ta slova něco znamenají, ale dokázala jsem jenom udiveně zírat. Copak záleželo na významu nějakých slov?
"Bello, jmenuju se Sam Uley."
Jeho jméno mi nic neříkalo.
"Charlie mě poslal, abych tě hledal."
Charlie? Něco se ve mně zachvělo a já jsem se snažila věnovat víc pozornosti tomu, co ten člověk říká. I když mi na ničem nezáleželo, tak na Charliem ano.
Ten vysoký muž natáhl ruku. Zírala jsem na ni, nebyla jsem si jistá, co mám dělat.
Chviličku na mě upíral své černé oči a pak pokrčil rameny. Rychlým a obratným pohybem mě zvedl ze země a sevřel mě do náruče.
Visela jsem mu ochable v náručí, zatímco on rychle klusal mokrým lesem. Někde v mysli jsem měla zasuto vědomí, že by mi to nemělo být jedno - vždyť mě nějaký cizí člověk odnáší kdovíkam. Ale nezbývalo ve mně nic, co by mělo sílu se stavět na odpor.
Přišlo mi, že netrvalo moc dlouho, a objevila se světla a ozvalo se hluboké hučení mnoha mužských hlasů. Sam Uley zpomalil, jak se přiblížil k tomu rumraji.
"Mám ji!" zavolal dunivým hlasem.
Hlasy utichly, a pak se zase ozvaly s větší intenzitou. Kolem mě se pohyboval matoucí vír obličejů. Samův hlas byl jediný, který v tom chaosu dával nějaký smysl, možná proto, že jsem měla ucho opřené o jeho hruď.
"Ne, myslím, že není zraněná," říkal někomu. "Jenom pořád opakuje 'Je pryč'."
Opravdu jsem to říkala nahlas? Kousla jsem se do rtu.
"Bello, holčičko, nestalo se ti nic?"
To byl hlas, který bych poznala kdekoliv - i když změněný obavami, jako byl teď.
"Charlie?" Můj hlas zněl cize a tiše.
"Jsem u tebe, děťátko."
Přesunula jsem se do tatínkovy náruče a ucítila koženou vůni jeho šerifského saka. Charlie zavrávoral pod mou tíhou.
"Možná bych ji měl nést já," nabídl se Sam Uley.
"Už ji držím," řekl Charlie trochu zadýchaně.
Šel pomalu, namáhavě. Chtěla jsem mu říct, aby mě postavil na zem, že půjdu sama, ale hlas mě vůbec neposlouchal.
Světla svítilen byla všude, držel je v rukou dav lidí, které přivedl Charlie. Bylo to jako přehlídka. Nebo smuteční průvod. Zavřela jsem oči.
"Už jsme skoro doma, drahoušku," zamumlal Charlie co chvíli.
Znovu jsem otevřela oči, až když jsem uslyšela, jak se odemykají dveře. Stáli jsme na verandě našeho domu a ten vysoký tmavý muž jménem Sam držel Charliemu dveře, jednu ruku nataženou k nám, jako kdyby byl připravený mě chytit, kdyby Charliemu paže vypověděly službu.
Ale Charlie mě v pořádku pronesl dveřmi a položil mě na pohovku v obývacím pokoji.
"Tati, jsem celá mokrá," namítala jsem slabě.
"To nevadí." Jeho hlas byl příkrý. Pak promluvil na někoho jiného. "Deky jsou ve skříni nahoře v patře."
"Bello?" zeptal se něčí hlas. Dívala jsem se na šedovlasého muže, který se nade mnou skláněl, a po několika pomalých sekundách jsem ho poznala.
"Pan doktor Gerandy?" zamumlala jsem.
"Správně, děvenko," řekl. "Ublížila sis, Bello?"
Chvíli mi trvalo, než jsem si to promyslela. Zmátlo mě, když jsem si vzpomněla, že mi Sam Uley položil v lese podobnou otázku. Jenomže Sam se ptal trochu jinak: Ublížil ti někdo? Ten rozdíl mi připadal docela podstatný.
Doktor Gerandy čekal. Pozvedl jedno šedivé obočí a vrásky na čele se mu prohloubily.
"Nic mi není," lhala jsem. Byla to pravda, ale jen do určité míry.
Sáhl mi teplou rukou na čelo a prsty mi přitiskl na vnitřní stranu zápěstí. Dívala jsem se mu na rty, jak si pro sebe počítal, oči upřené na hodinky.
"Co se ti stalo?" zeptal se nedbale.
Ztuhla jsem pod jeho rukou a v krku mě panicky zabolelo.
"Ztratila ses v lese?" vyptával se. Viděla jsem, že nás poslouchá několik dalších lidí. Kousíček od nás stáli společně tři vysocí muži s tmavými obličeji - tušila jsem, že jsou z La Push, indiánské rezervace kmene Quileutů dole na pobřeží - a dívali se na mě. Stál tam s nimi i Sam Uley. Byli tam také pan Newton s Mikem a pan Weber, Angelin otec; ti všichni po mně pokukovali spíš pokradmu, ne tak otevřeně jako ti cizí. Další hluboké hlasy hlučely v kuchyni a venku před domovními dveřmi. Musela mě hledat polovina města.
Charlie byl nejblíž. Naklonil se, aby slyšel mou odpověď.
"Ano," zašeptala jsem, "ztratila jsem se."
Lékař zamyšleně přikývl a prsty mi jemně prohmatával krční uzliny. Charlieho obličej se zatvrdil.
"Nejsi unavená?" zeptal se doktor Gerandy
Přikývla jsem a poslušně jsem zavřela oči.
"Myslím, že jí nic není," slyšela jsem doktora, jak za chviličku šeptá Charliemu. "Jenom je vyčerpaná. Ať se z toho vyspí a já se na ni přijdu zítra podívat," řekl a odmlčel se. Určitě se podíval na hodinky, protože dodal: "No, vlastně už dneska."
Ozval se vrzavý zvuk, jak se oba opřeli a vstali z gauče.
"Je to pravda?" zašeptal Charlie. Jejich hlasy teď byly o kousek dál. Napínala jsem uši, abych slyšela. "Odjeli?"
"Doktor Cullen nás požádal, abychom o tom nikomu neříkali," odpověděl doktor Gerandy. "Ta nabídka přišla velmi náhle; museli se okamžitě rozhodnout. Carlisle nechtěl kolem toho odjezdu nadělat veliký rozruch."
"Drobné upozornění by nebylo na škodu," zabručel Charlie.
Doktor Gerandy byl jaksi nesvůj, když odpovídal. "Ano, řekl bych, že v této situaci by nějaké varování opravdu nebylo na škodu."
Nechtěla jsem dál poslouchat. Nahmatala jsem lem deky, kterou přese mě kdosi přehodil, a přetáhla jsem si ji přes uši.
Každou chvíli jsem se vytrhovala ze spánku. Slyšela jsem Charlieho, jak šeptem děkuje dobrovolníkům, kteří jeden po druhém odcházeli. Ucítila jsem na čele jeho prsty a pak tíhu další deky. Několikrát zvonil telefon a on ho spěchal zvednout, aby mě neprobudil. Tichým mumláním uklidňoval volající.
"Jo, našli jsme ji. Je v pořádku. Ztratila se. Už je jí dobře," opakoval znovu a znovu.
Slyšela jsem, jak péra v křesle zasténala, když se do něj usazoval ke spánku.
O pár minut později znovu zazvonil telefon.
Charlie zasténal, jak se škrabal na nohy, a pak s klopýtáním spěchal do kuchyně. Zavrtala jsem hlavu hlouběji do přikrývek, protože jsem nechtěla slyšet zase ten samý rozhovor.
"Prosím," řekl Charlie a zívl.
Jeho hlas se změnil, byl mnohem bdělejší, když znovu promluvil. "Kde?" Následovala odmlka. "Víte jistě, že je to mimo rezervaci?" Další krátká pauza. "Ale co by tam mohlo hořet?" Hlas mu zněl ustaraně i zmateně zároveň. "Podívejte, já tam zavolám a ověřím to."
Poslouchala jsem s větším zájmem, když ostrými údery mačkal číslo.
"Ahoj, Billy, tady Charlie - promiň, že volám tak brzy… ne, je v pořádku. Spí… Díky, ale kvůli tomu nevolám. Právě mi volala paní Stanleyová a říkala, že z okna v patře vidí na mořských útesech ohně, ale já jsem vážně ne… Aha!" Najednou v jeho hlasu zazněl další podtón - podráždění… nebo hněv. "A proč to dělají? Aha. Vážně?" Řekl to sarkasticky. "Hele, mně se neomlouvej. Jo, jo. Hlavně se postarej, aby se plameny nerozšířily… Já vím, já vím, překvapuje mě, že se jim to v tomhle počasí vůbec podařilo zapálit."
Charlie zaváhal a pak dodal zdráhavě. "Díky, žes mi poslal Sama a ostatní kluky. Měl jsi pravdu - opravdu znají les líp než my. To Sam ji našel, takže to máš u mě… Jo, zavolám ti později," souhlasil, stále ještě kysele, než zavěsil.
Šoural se zpátky do obývacího pokoje a mručel si pro sebe něco nesrozumitelného.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
Spěchal ke mně.
"Je mi líto, že jsem tě vzbudil, miláčku."
"Někde hoří?"
"To nic není," ujišťoval mě. "Jenom pár táboráků na útesech."
"Táboráků?" zeptala jsem se. Můj hlas nezněl zvědavě. Zněl mrtvě.
Charlie se zamračil. "Pár kluků z rezervace dělá lumpárny," vysvětloval.
"Proč?" divila jsem se tupě.
Pochopila jsem, že se mu nechce odpovídat. Sklopil zrak a díval se na podlahu pod svými koleny. "Oslavují tu novinu." Jeho tón byl hořký.
Byla jenom jediná novina, která mě napadla, ač jsem se snažila na ni nemyslet. A pak mi ty informace zapadly do sebe. "To je kvůli tomu, že Cullenovi odjeli," zašeptala jsem. "V La Push nemají Cullenovy rádi - na to jsem zapomněla."
Quileuté měli svoje pověry o "studených", o upírech, kteří byli nepřátelé jejich kmene, stejně jako měli legendy o potopě a vlčích předcích. Pro většinu z nich to byly jenom příběhy, folklór. Ale bylo tu pár těch, kteří tomu věřili. Patřil mezi ně i Charlieho dobrý přítel Billy Black, ačkoliv i Jacob, jeho vlastní syn, si myslel, že jsou to jen hloupé povídačky. Billy mě varoval, abych se od Cullenových držela dál…
To jméno jako by mi v nitru pohnulo něčím, co se začalo drát na povrch, a já jsem věděla, že tomu nechci vzdorovat.
"To je směšné," soptil Charlie.
Chvilku jsme seděli mlčky. Nebe za oknem už nebylo černé. Někde pod dešťovými mraky vycházelo slunce.
"Bello?" zeptal se Charlie.
Nepokojně jsem se na něj podívala.
"On tě nechal samotnou v lese, viď?" uhodl Charlie.
Vyhnula jsem se jeho otázce. "Jak jsi věděl, kde mě máš hledat?" Moje mysl uhýbala před nevyhnutelným závěrem, ke kterému jsem musela dojít a který mě teď rychle doháněl.
"Z toho tvého vzkazu přece," odpověděl Charlie překvapeně. Sáhl si do zadní kapsy džín a vytáhl odrbaný kousek papírku. Byl špinavý a vlhký a mnohokrát přehnutý, jak ho Charlie mockrát otevíral a zase skládal. Znovu ho rozložil a podržel jako důkaz. Neuspořádaný rukopis se pozoruhodně podobal tomu mému.
Šla jsem se projít s Edwardem do lesa, půjdeme po pěšině. Brzy se vrátím, B.
"Když ses nevracela, zavolal jsem Cullenovým, ale nikdo to nebral," řekl Charlie tichým hlasem. "Pak jsem zavolal do nemocnice a doktor Gerandy mi řekl, že Carlisle je pryč."
"Kam odjeli?" zamumlala jsem.
Zíral na mě. "Copak ti to Edward neřekl?"
Zavrtěla jsem hlavou a ucukla jsem. Zvuk jeho jména odvázal tu věc, která drásala v mém nitru - bolest, která mi vyrážela dech a udivovala mě svou silou.
Charlie si mě pochybovačně měřil, když odpovídal. "Carlisle vzal místo v nějaké velké nemocnici v Los Angeles. Podle mě mu nabídli hodně peněz."
Slunečné Los Angeles. Poslední místo, kam by opravdu odešli. Vzpomněla jsem si na svou noční můru se zrcadlem… jasné sluneční světlo odrážející se od jeho kůže -
Při vzpomínce na jeho tvář mě trhala na kusy šílená bolest.
"Chci vědět, jestli tě Edward nechal samotnou uprostřed lesa," naléhal Charlie.
Jeho jméno zvedlo v mém nitru další mučivou vlnu. Zavrtěla jsem zuřivě hlavou v zoufalé snaze uniknout bolesti. "Byla to moje vina. Nechal mě tady na pěšině, na dohled od domu… ale já jsem se pokoušela jít za ním."
Charlie začal něco říkat; dětinsky jsem si přikryla uši. "Já už o tom nechci mluvit, tati. Chci jít k sobě do pokoje."
Než mohl odpovědět, vyškrábala jsem se z gauče a kymácela se nahoru po schodech.
Někdo byl v domě a nechal Charliemu vzkaz, aby věděl, kde mě hledat. Od chvíle, kdy mi tohle došlo, mi v hlavě začalo narůstat strašlivé podezření. Vtrhla jsem do svého pokoje, zavřela a zamkla za sebou dveře a pak jsem běžela k CD přehrávači u postele.
Všechno vypadalo přesně tak, jak jsem to nechala. Stiskla jsem vršek přehrávače. Západka se otevřela a víko se pomalu a plynule otevřelo.
Bylo prázdné.
Album, které mi dala Renée, leželo na posteli, přesně tam, kde jsem ho naposledy odložila. Třesoucí se rukou jsem ho otevřela.
Nemusela jsem listovat dál než na první stránku. Pod kovovými růžky už nebyla žádná fotografie. Stránka byla bílá až na mé vlastní písmo naškrábané na spodním okraji: Edward Cullen, Charlieho kuchyně, 13. září.
Tam jsem se zastavila. Byla jsem si jistá, že byl velmi důsledný.
Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval, slíbil mi.
Ucítila jsem hladkou dřevěnou podlahu pod koleny, pak pod dlaněmi, a pak mi najednou tlačila na kůži na tváři. Doufala jsem, že omdlévám, ale ke svému zklamání jsem vědomí neztratila. Vlny bolesti, které do mě předtím jenom narážely, dosáhly vrcholu, převalily se mi přes hlavu a stáhly mě pod sebe.
Už jsem se nevynořila.

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

LEDEN



3.kapitola-konec 1/2

18. prosince 2008 v 20:16 | santana
Ráno jsem si připadala absolutně příšerně. Špatně jsem spala; ruka mě pálila a bolela mě hlava. A mou náladu zrovna nespravilo, jak nevzrušený a odtažitý výraz měl Edward ve tváři, když mě rychle políbil na čelo a vyskočil z mého okna. Bála jsem se, že v době, kdy jsem byla ponořená do nevědomí, možná znovu přemýšlel o tom, co je špatné a co správné, zatímco se díval, jak spím. Tou úzkostí mi bušení ve spáncích zesílilo.
Edward na mě čekal ve škole jako obvykle, ale pořád se nějak divně tvářil. Z očí mu koukalo něco, co jsem nechápala - a co mě děsilo. Nechtěla jsem připomínat včerejší večer, ale nebyla jsem si jistá, jestli nebude horší, když se tomu tématu budu vyhýbat.
Otevřel mi dveře.
"Jak ti je?"
"Parádně," lhala jsem a celá jsem se přikrčila, když se ozvalo zabouchnutí dveří, při kterém se mi hlava rozduněla, až jsem se bála, že se mi rozskočí.
Šli jsme mlčky, on přizpůsoboval svůj krok mému. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí, ale s většinou těch otázek jsem musela počkat, protože byly pro Alici: Jak bylo Jasperovi dnes ráno? Co říkali ostatní, když jsem odešla? Co říkala Rosalie? A to nejdůležitější, co se děje v těch jejích podivných, nedokonalých vizích budoucnosti? Dokáže uhodnout, co si Edward myslí, proč je v tak ponuré náladě? Existuje nějaký reálný základ pro ty mé drobné instinktivní obavy, které ze sebe nějak nedokážu setřást?
Dopoledne ubíhalo pomalu. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím Alici, ačkoliv mi bylo jasné, že si s ní nebudu moct pořádně promluvit, když u toho bude Edward. Edward se držel stranou. Čas od času se mě zeptal na ruku a já jsem zalhala.
Alice obvykle bývala u oběda dřív než my; nemusela se zdržovat s lenochem, jako jsem byla já. Ale dnes neseděla u stolu, nečekala nad podnosem s jídlem, které nebude jíst.
Edward její nepřítomnost nijak nekomentoval. Říkala jsem si, jestli se jí neprotáhla hodina - až jsem pak uviděla Connera a Bena, kteří s ní měli čtvrtou hodinu francouzštinu.
"Kde je Alice?" zeptala jsem se Edwarda úzkostně.
Podíval se na cereální tyčinku, kterou pomalu drtil v prstech, a odpověděl: "Je s Jasperem."
"Je Jasper v pořádku?"
"Odjel na nějakou dobu pryč."
"Cože? Kam?"
Edward pokrčil rameny. "Nikam zvlášť."
"A Alice jela s ním," dopověděla jsem s tichým zoufalstvím. Samozřejmě, jestli ji Jasper potřeboval, tak jela.
"Ano. Bude nějakou dobu pryč. Snažila se ho přesvědčit, aby jeli do Denali."
V Denali žila ta druhá skupina výjimečných upírů - hodných jako Cullenovi. Tanya a její rodina. Párkrát jsem o nich slyšela. Edward k nim utekl loni v zimě, když se mu ve Forks těžko žilo, protože jsem tam přijela já. Také Laurent, nejcivilizovanější člen Jamesovy malé smečky, tam odjel, než by se postavil na Jamesovu stranu proti Cullenovým. Bylo rozumné, že Alice chtěla, aby tam jel Jasper s ní.
Polkla jsem, snažila se odblokovat ten knedlík, který se mi najednou usadil v krku. Provinile jsem sklopila hlavu a svěsila ramena. Vyhnala jsem je z domova, stejně jako Rosalii a Emmetta. Byla jsem pro ně pohroma.
"Bolí tě ruka?" zeptal se znepokojeně.
"Komu záleží na mojí pitomé ruce?" zabručela jsem znechuceně.
Neodpověděl a já jsem si položila hlavu na stůl.
Když den končil, už mi to mlčení lezlo na nervy. Nechtěla jsem ho porušit jako první, ale zjevně jsem neměla na výběr, jestli jsem s Edwardem chtěla vůbec ještě někdy mluvit.
"Přijdeš později dnes večer?" zeptala jsem se, jak mě doprovázel - mlčky - k mému autu. Vždycky k nám chodil.
"Později?"
Potěšilo mě, že se tvářil překvapeně. "Musím do práce. Musela jsem si prohodit směnu s paní Newtonovou, abych měla včera volno."
"Aha," zamručel.
"Ale přijdeš, až budu doma, viď?" Strašně mi vadilo, že si tím najednou nejsem jistá.
"Jestli chceš."
"Vždycky chci," připomněla jsem mu, možná trochu naléhavěji, než rozhovor vyžadoval.
Čekala jsem, že se zasměje nebo usměje, nebo nějak zareaguje na moje slova.
"Tak dobře," souhlasil lhostejně.
Znovu mě políbil na čelo a zavřel za mnou dveře. Pak se otočil a půvabně odklusal k svému autu.
Podařilo se mi vyjet z parkoviště dřív, než mě naplno zachvátila panika, ale když jsem dojela k Newtonovým, nemohla jsem popadnout dech.
On prostě potřebuje čas, říkala jsem si. Překoná to. Možná je smutný, že se mu rozutekla rodina. Ale Alice s Jasperem se brzy vrátí, stejně jako Rosalie s Emmettem. Jestli to pomůže, budu se od toho velkého bílého domu u řeky držet dál - už tam nikdy nevkročím. Nebude mi to vadit. Vždyť se budu s Alicí vídat ve škole. Musí se přece vrátit kvůli škole, no ne? A bezpochyby se pravidelně budu potkávat i s Carlislem - na pohotovosti.
Konec konců, to, co se přihodilo včera večer, vlastně nic nebylo. Nic se nestalo. No tak jsem spadla - to se mi stávalo celý život. V porovnání s tím, co mě potkalo na jaře, je tohle bezvýznamné. Po Jamesově útoku jsem měla zlomeniny a málem jsem vykrvácela - a přesto se Edward vypořádal s nekonečnými týdny, které jsem musela strávit v nemocnici, mnohem lépe než s tímhle. Bylo to proto, že tentokrát to nebyl nepřítel, před kým mě musel chránit? Že to byl jeho bratr?
Možná by bylo lepší, kdyby mě odvezl někam pryč, než aby byla rozprášena jeho rodina. Malinko se mi zvedla nálada, když jsem si představila, kolik času bychom nerušeně strávili spolu. Kdyby dokázal vydržet do konce školního roku, Charlie by nemohl nic namítat. Mohli bychom odjet na univerzitu, nebo to alespoň předstírat, jako to letos udělali Rosalie s Emmettem. Určitě by Edward mohl rok počkat. Co je to jeden rok pro nesmrtelného? Ani mně to nepřipadalo nijak dlouho.
Dokázala jsem se přemluvit k takovému klidu, že jsem byla schopná vystoupit z auta a jít do obchodu. Mike Newton tady byl dneska dřív než já, a když jsem vešla, usmál se na mě a zamával mi. Popadla jsem pracovní vestu a neurčitě přikývla směrem k němu. Pořád jsem si v duchu malovala příjemné scénáře, které pojednávaly o tom, jak uteču s Edwardem na nejrůznější exotická místa.
Mike přerušil moje snění. "Jak jsi oslavila narozeniny?"
"Hm," zamumlala jsem. "Jsem ráda, že to mám za sebou."
Mike se na mě po očku podíval, jestli náhodou nejsem padlá na hlavu.
V práci se to vleklo. Nemohla jsem se dočkat, až znovu uvidím Edwarda, modlila jsem se, aby to překonal, ať už je to cokoliv, aby už to bylo za námi, až se zase sejdeme. O nic nejde, opakovala jsem si znovu a znovu. Všechno se vrátí zpátky k normálu.
Úleva, kterou jsem pocítila, když jsem zabočila do naší ulice a uviděla Edwardovo stříbrné auto zaparkované u nás před domem, byla ohromující, opojná. A hluboce mě znepokojovalo, že to tak je.
Spěchala jsem do domu, a ještě jsem nebyla uvnitř, už jsem volala:
"Tati? Edwarde?"
Současně s tím jsem uslyšela z obývacího pokoje znělku televizního sportovního kanálu.
"Tady jsme," zavolal Charlie.
Pověsila jsem si pláštěnku na věšák a spěchala za nimi.
Edward seděl v křesle, Charlie na pohovce. Oba viseli očima na televizní obrazovce. U táty to bylo normální. U Edwarda zase až tak ne.
"Ahoj," hlesla jsem.
"Ahoj, Bello," odpověděl otec, aniž se na mě podíval. "Zrovna jsme si dali studenou pizzu. Myslím, že je kousek ještě na stole."
"Dobře."
Čekala jsem ve dveřích. Nakonec se na mě Edward podíval se zdvořilým úsměvem. "Přijdu hned za tebou," slíbil. Jeho oči zabloudily zpátky k televizi.
Ještě chvilku jsem na ně šokovaně zírala. Ani jeden si toho zjevně nevšiml. Cítila jsem, jak se mi něco, možná panika, začíná vzdouvat v prsou. Utekla jsem do kuchyně.
Pizza mě vůbec nezajímala. Posadila jsem se na židli, přitáhla si kolena pod bradu a objala je pažemi. Něco bylo velmi v nepořádku, možná to bylo horší, než jsem si uvědomovala. Z televize se dál ozývaly zvuky mužského hekání a zápolení.
Snažila jsem se ovládnout, vzít rozum do hrsti. Co nejhoršího se může stát? Ucukla jsem. To byla rozhodně špatně položená otázka. Dělalo mi potíže správně dýchat.
Dobře, pomyslela jsem si znovu, co nejhoršího dokážu přežít? Ani tahle otázka se mi moc nelíbila. Ale promýšlela jsem možnosti, o kterých jsem během dneška uvažovala.
Budu se držet stranou Edwardovy rodiny. Určitě by po mně ale nechtěl, aby se to vztahovalo i na Alici. Ale kdybych nesměla chodit za Jasperem, samozřejmě bych s ní mohla trávit mnohem méně času. V duchu jsem přikývla - to přežiju.
Nebo můžeme odejít. Možná Edward nebude chtít čekat až na konec školního roku, možná to bude muset být hned.
Přede mnou na stole ležely dárky od Charlieho a Renée tak, jak jsem je tam nechala, foťák, který jsem u Cullenových ani nestihla použít, a vedle něj album. Dotkla jsem se hezké obálky alba od maminky a povzdechla jsem si, když jsem si na Renée vzpomněla. To, že jsem bez ní žila už tak dlouho, mi nijak neulehčovalo představu trvalejšího odloučení. A Charlie by tu zůstal úplně sám a opuštěný. Oběma by to tolik ublížilo…
Ale my bychom se přece vrátili, ne? Jezdili bychom za nimi samozřejmě na návštěvu, ne?
Na tyhle otázky jsem nedokázala odpovědět s jistotou.
Opřela jsem si tvář o koleno a zírala na hmatatelné projevy rodičovské lásky. Už dlouho jsem věděla, že cesta, kterou jsem si vybrala, bude těžká. A konec konců, myslela jsem i na ten nejhorší scénář - nejhorší, který bych dokázala přežít…
Znovu jsem se dotkla alba, otočila přední stranu obálky. Na stránce byly nalepeny kovové růžky, do kterých se měl umístit první obrázek. Nebyl to tak špatný nápad, udělat nějaký záznam mého života tady. Pocítila jsem zvláštní nutkání okamžitě začít. Možná mi tolik času ve Forks nezbývá.
Pohrávala jsem si s páskem od foťáku na zápěstí a přemítala o prvním záběru. Dokáže z toho vylézt něco podobného originálu? To jsem pochybovala. Ale asi si nedělal starosti, že by fotka s ním vyšla na prázdno. Uchichtla jsem se pro sebe, jak jsem si vzpomněla na jeho bezstarostný smích včera večer. Pak mě to přešlo. Tolik se toho změnilo, a tak náhle. Trochu se mi z toho dělalo mdlo, jako kdybych stála na okraji příliš hluboké propasti.
Už jsem na to nechtěla myslet. Popadla jsem foťák a vyrazila nahoru po schodech.
Můj pokoj se za těch sedmnáct let, co tu matka nebyla, skoro nezměnil. Stěny byly pořád světle modré, v oknech visely ty samé zažloutlé krajkové záclony. Místo dětské postýlky tam stála velká postel, ale jistě by poznala pokrývku nepořádně přehozenou přes postel - byl to dárek od babičky.
Přesto jsem svůj pokoj vyfotila. Dnes večer jsem toho víc dělat stejně nemohla - venku byla moc tma - a ten pocit ve mně sílil, už to bylo téměř nutkání. Zaznamenám ve Forks všechno, než budu muset odejít.
Přicházela nějaká změna. Cítila jsem to. Nebyla to příjemná vyhlídka, když mi život, jaký jsem tu dosud vedla, připadal dokonalý.
Dala jsem si načas, než jsem se vrátila dolů po schodech s foťákem v ruce. Snažila jsem se ignorovat šimrání v břiše, když jsem pomyslela na ten zvláštní odtažitý pohled, který jsem v Edwardových očích tak nerada viděla. Však on se z toho dostane. Možná si dělá starosti, že se budu zlobit, až mě požádá, abychom odjeli. Nechám ho, aby to překonal sám, nebudu se mu do toho plést. A budu připravená, až mě požádá.
S foťákem nastaveným jsem se naklonila přes roh, aby mě neviděli. Byla jsem si jistá, že nemám šanci nachytat Edwarda nepřipraveného, ale on nevzhlédl. Pocítila jsem krátké zachvění, jak se mi něco ledového převrátilo v žaludku; ignorovala jsem to a udělala první fotku.
Oba se na mě podívali, Charlie se zamračil. Edwardův obličej byl prázdný, bez výrazu.
"Co to děláš, Bello?" stěžoval si Charlie.
"Ale no tak." Předstírala jsem úsměv, když jsem si šla sednout na podlahu před gauč, na kterém se Charlie povaloval. "Víš, že mamka bude brzy volat, aby se zeptala, jak si užívám dárky. Musím se dát do práce, aby se neurazila."
"Ale proč fotíš zrovna mě?" zabručel.
"Protože jsi takovej fešák," odpověděla jsem z legrace. "A protože když jsi mi foťák koupil ty, tak musíš být první, koho vyfotím."
Zamručel něco nesrozumitelného.
"Hele, Edwarde," řekla jsem s obdivuhodnou lhostejností. "Udělej nám s taťkou společnou fotku."
Hodila jsem mu foťák - dávala jsem si pozor, abych se mu přitom nepodívala do očí, a klekla jsem si vedle opěrky gauče, kde měl Charlie hlavu. Charlie si povzdechl.
"Usmívej se, Bello," zamumlal Edward.
Udělala jsem, co jsem mohla, a foťák bleskl.
"Ukažte, děti, taky vás vyfotím," nabídl se Charlie. Věděla jsem, že se jenom snaží dostat se z dosahu hledáčku.
Edward vstal a zlehka mu hodil foťák.
Šla jsem se postavit vedle Edwarda a to aranžování mi připadalo formální a divné. Položil mi zlehka ruku na rameno a já jsem mu pevně ovinula paži kolem pasu. Chtěla jsem se mu podívat do tváře, ale bála jsem se.
"Usmívej se, Bello," připomněl mi znovu Charlie.
Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. Blesk mě oslepil.
"To by pro dnešek stačilo," prohlásil pak Charlie, zastrčil foťák do štěrbiny mezi polštáři na pohovce a převalil se přes ně. "Nemusíte hned vyplácat celý film."
Edward mi spustil ruku z ramene a nedbale se vymanil z mého objetí. Posadil se zpátky do křesla.
Zaváhala jsem a pak jsem si zase šla sednout vedle pohovky. Najednou jsem dostala takový strach, že se mi roztřásly ruce. Přitiskla jsem si je na břicho, abych je schovala, položila jsem si bradu na kolena a nevidoucíma očima zírala na obrazovku před sebou.
Než přenos skončil, nepohnula jsem se ani o píď. Koutkem oka jsem viděla, jak Edward vstal.
"Už bych měl jít domů," prohlásil.
Charlie nevzhlédl od reklamy. "Tak ahoj."
Neohrabaně jsem se postavila - byla jsem celá ztuhlá z toho, jak jsem dlouho seděla bez pohnutí - a šla jsem Edwarda vyprovodit k domovním dveřím. Zamířil přímo k svému autu.
"Zůstaneš tu?" zeptala jsem se bez stopy naděje v hlase.
Tušila jsem, co mi odpoví, takže mě to tolik nebolelo.
"Dnes v noci ne."
Neptala jsem se na důvod.
Nastoupil do auta a odjížděl, zatímco já jsem tam stála bez pohnutí. Skoro jsem nevnímala, že prší. Čekala jsem, aniž bych věděla, nač čekám, dokud se za mnou neotevřely dveře.
"Bello, co tady děláš?" zeptal se Charlie, překvapený, že mě tam vidí stát samotnou a moknout.
"Nic." Otočila jsem se a loudala se zpátky do domu.
Byla to dlouhá noc, a pokud jde o odpočinek, za moc to nestálo.
Vstala jsem, hned jak se za oknem objevilo slabé světlo. Mechanicky jsem se oblékla do školy a čekala, až mraky zesvětlají. Posnídala jsem misku ovesné kaše a usoudila jsem, že už je dost světla na fotografování. Vyfotila jsem náklaďáček a pak náš dům zepředu. Otočila jsem se a udělala pár záběrů lesa za domem. Je zvláštní, že už mi nepřipadal tak zlověstný jako dřív. Uvědomila jsem si, jak se mi po tom všem bude stýskat - po té zeleni, bezčasovosti, po tajemství lesa. Po všem.
Strčila jsem foťák do batohu, než jsem vyrazila z domu. Snažila jsem se soustředit spíš na svou novou zábavu než na skutečnost, že Edward se z toho přes noc zjevně nedostal.
Společně se strachem jsem začínala cítit netrpělivost. Jak dlouho to může trvat?
Trvalo to celé dopoledne. Kráčel tiše vedle mě a zdálo se, že se na mě ani nedívá. Snažila jsem se soustředit na vyuku, ale ani angličtina nedokázala upoutat mou pozornost. Učitel Berty musel zopakovat svou otázku o matce Kapuletové dvakrát, než mi došlo, že mluví se mnou. Edward zašeptal správnou odpověď a pak mě zase ignoroval.
U oběda mlčení pokračovalo. Měla jsem pocit, že snad každou chvíli začnu křičet, takže abych se rozptýlila, naklonila jsem se přes neviditelnou hranici nad stolem a promluvila na Jessiku.
"Hele, Jess?"
"Co je, Bello?"
"Mohla bys pro mě něco udělat?" zeptala jsem se a sáhla do batohu. "Mamka chce, abych nafotila svoje kamarády do alba. Takže každého vyfoť, prosím tě, jo?"
Podala jsem jí foťák.
"Jasně," souhlasila s úsměvem a otočila se, aby pořídila přímý záběr Mika s plnou pusou.
Jak se dalo čekat, kolem stolu se strhla fotografická bitva. Dívala jsem se na ně, jak si podávají foťák kolem stolu, chichotají se, flirtují a stěžují si, že je druzí fotí. Připadalo mi to podivně dětinské. Ale možná jsem dneska jenom neměla náladu na normální lidské chování.
"Jejda," řekla Jessica omluvně, když mi foťák vracela. "Myslím, že jsme vyplácali všechen film."
"To nevadí. Mám dojem, že už jsem stejně vyfotila všechno, co jsem potřebovala."
Po škole mě Edward mlčky doprovodil zpátky na parkoviště. Musela jsem znovu do práce, ale tentokrát jsem byla ráda. Čas se mnou mu zjevně nijak nepomáhal. Možná že čas strávený o samotě pro něj bude lepší.
Cestou k Newtonovým jsem hodila film na vyvolání a po práci jsem si vyzvedla hotové obrázky. Doma jsem se krátce přivítala s Charliem, popadla z kuchyně cereální tyčinku a spěchala do svého pokoje s obálkou fotografií nacpanou v podpaží.
Usadila jsem se na posteli a otevřela obálku s obezřetnou zvědavostí. Bylo to směšné, ale pořád jsem tak nějak očekávala, že první fotka bude prázdná.
Když jsem ji vytáhla ven, hlasitě jsem vydechla. Edward vypadal zrovna tak krásný jako ve skutečnosti, díval se na mě z fotky vroucíma očima, které jsem posledních pár dní velmi postrádala. Bylo to téměř zlověstné, že někdo může vypadat tak… to se nedá popsat. Ani tisíc slov by se nedokázalo vyrovnat jedné takové fotce.
Prolistovala jsem rychle zbytek balíčku a pak jsem položila tři fotky na postel vedle sebe.
Na té první byl Edward v kuchyni, díval se na mě vroucíma očima s lehkým náznakem shovívavého pobavení. Na druhé byli Edward s Charliem, jak se dívají na sportovní kanál. Rozdíl v Edwardově výrazu byl krutý. Tady byly jeho oči obezřetné, rezervované. Stále byl nesnesitelně krásný, ale jeho obličej byl chladnější, připomínal víc sochu než živou bytost.
Na poslední fotce jsme byli my dva s Edwardem, jak neobratně stojíme vedle sebe. Edwardův obličej byl stejný jako na předchozím snímku, studený a podobný soše. Ale to by na té fotografii nebylo to nejhorší. Kontrast mezi námi dvěma však byl až bolestný. On vypadal jako bůh. Já jsem vypadala strašně průměrně, i na člověka, téměř hanebně obyčejně. Zhnuseně jsem fotku odložila.
Místo abych dělala domácí úkoly, začala jsem pořádat fotky do alba. Kuličkovým perem jsem pod všechny snímky načmárala popisky, jména a data. Dostala jsem se ke společné fotce s Edwardem, moc dlouho jsem si ji neprohlížela, přeložila jsem ji napůl a nacpala ji pod kovové růžky, Edwardem nahoru.
Když jsem byla hotová, nastrkala jsem druhou sadu obrázků do čisté obálky a napsala Renée dlouhý děkovný dopis.
Edward se ještě neobjevil. Nechtěla jsem si přiznat, že jsem zůstala tak dlouho vzhůru hlavně kvůli němu, ale samozřejmě to tak bylo. Snažila jsem se vzpomenout si, kdy se naposledy držel takhle stranou, bez omluvy, bez telefonátu… Nikdy to neudělal.
Znovu jsem špatně spala.
Ve škole jsme pokračovali v tom frustrujícím, děsivém mlčení posledních dvou dnů. Cítila jsem úlevu, když jsem viděla, že na mě Edward čeká na parkovišti, ale ta rychle vyprchala. Pořád se choval stejně, dokonce byl možná ještě o něco odtažitější.
Bylo těžké vůbec se rozpomenout na původ všeho toho zmatku. Moje narozeniny se zdály jako vzdálená minulost. Kdyby se aspoň vrátila Alice. Brzy. Dřív než se tohle vymkne z ruky ještě víc.
Ale na tohle jsem nemohla spoléhat. Rozhodla jsem se, že jestli se mi nepodaří dneska si s ním promluvit, opravdu promluvit, tak se zítra vypravím za Carlislem. Musela jsem něco udělat.
Po škole si to s Edwardem vyříkáme, slíbila jsem si. Nehodlám přijmout žádné výmluvy.
Doprovázel mě k autu a já jsem se odhodlávala, že mu o tom řeknu.
"Nevadilo by ti, kdybych dneska přišel?" zeptal se, ještě než jsme došli k autu, takže mě předběhl.
"Samozřejmě že ne."
"Teď hned?" zeptal se a otevřel mi dveře.
"Jasně," snažila jsem se o lhostejný tón, ačkoliv se mi nelíbila naléhavost v jeho hlase. "Jenom jsem chtěla cestou domů hodit do schránky dopis pro Renée. Potkáme se doma."
Podíval se na tlustou obálku na sedadle spolujezdce. Najednou sáhl přese mě a popadl ji.
"Udělám to," řekl tiše. "A stejně u vás budu dřív." Usmál se mým oblíbeným pokřiveným úsměvem, ale nepovedl se mu. Neusmíval se očima.
"Dobře," souhlasila jsem, neschopná mu úsměv oplatit. Zavřel dveře a namířil k svému autu.
Opravdu byl u nás doma dřív. Když jsem zastavila před domem, jeho auto už stálo zaparkované na Charlieho místě. To bylo špatné znamení. Neměl v úmyslu u nás zůstat. Zavrtěla jsem hlavou a zhluboka se nadechla, abych sebrala odvahu.
Když jsem vylezla z náklaďáčku, vystoupil ze svého auta a vyšel mi naproti. Natáhl se, aby mi vzal batoh s učebnicemi. To bylo normální. Ale strčil ho zpátky na sedadlo. To nebylo normální.
"Pojď se se mnou projít," navrhl lhostejným hlasem a vzal mě za ruku.
Neodpověděla jsem. Nenapadlo mě, jak se mu mám vzepřít, ale okamžitě jsem věděla, že chci protestovat. Tohle se mi nelíbilo. To je zlé, to je moc zlé, opakoval mi v hlavě nějaký hlas pořád dokola.
Ale on na odpověď nečekal. Vedl mě k východní straně zahrady, do které se zakusoval les. Neochotně jsem ho následovala a snažila se přemýšlet navzdory panice, která se mě zmocňovala. Tohle jsem přece chtěla, připomínala jsem si. Šanci o všem si promluvit. Tak proč mě dusila ta panika?
Ušli jsme jenom pár kroků mezi stromy, když se zastavil. Byli jsme stěží na pěšině - stále jsem viděla dům. To byla ale dlouhá procházka.
Edward se opřel o strom a upřeně se na mě zadíval. Jeho výraz byl nečitelný.
"Dobře, tak si promluvíme," řekla jsem. Znělo to statečněji, než jsem se cítila.
Zhluboka se nadechl.
"Bello, odjíždíme."
Také jsem se zhluboka nadechla. Tohle byla přijatelná možnost. Myslela jsem si, že jsem připravená. Ale přesto jsem se musela zeptat.
"Proč teď? Příští rok -"
"Bello, je načase. Konec konců, jak dlouho ještě můžeme ve Forks zůstat? Carlisle vypadá stěží na třicet, a tvrdí o sobě, že je mu třicet tři. Stejně bychom brzy museli začít znovu někde jinde."
Jeho odpověď mě zmátla. Myslela jsem, že důvod k odjezdu je ten, aby jeho rodina mohla žít v klidu. Proč musíme odejít my dva, když jdou oni? Zírala jsem na něj a snažila se pochopit, jak to myslí.
Chladně mi oplácel upřený pohled.
S návalem nevolnosti mi došlo, že jsem ho špatně pochopila.
"Když jsi řekl odjíždíme…" zašeptala jsem.
"Měl jsem na mysli sebe a svou rodinu." Rozhodným tónem vyslovil pečlivě každé slovo zvlášť.
Zavrtěla jsem mechanicky hlavou ze strany na stranu, abych si ji pročistila. Čekal bez známky netrpělivosti. Chvilku mi trvalo, než jsem dokázala promluvit.
"Dobře," řekla jsem. "Půjdu s vámi."
"To nemůžeš, Bello. Tam, kam jdeme… není to pro tebe vhodné místo."
"Pro mě je vhodné místo tam, kde jsi ty."
"Já se k tobě nehodím, Bello."
"Nebuď směšný." Myslela jsem, že budu mít rozzlobený hlas, ale znělo to jenom prosebně. "Ty jsi v mém životě to nejlepší."
"Můj svět pro tebe není," prohlásil nesmlouvavě.
"To, co se stalo s Jasperem - to nic nebylo, Edwarde! Nic!"
"Máš pravdu," souhlasil. "Bylo to přesně to, co se dalo očekávat."
"Tys mi to slíbil! Ve Phoenixu jsi mi slíbil, že zůstaneš!"
"Pokud to pro tebe bude to nejlepší," přerušil mě, aby mě opravil.
"Ne! Tady jde o mou duši, nebo ne?" křičela jsem plna zuřivosti, slova ze mě přímo vybuchovala - přesto to pořád znělo jako nářek. "Carlisle mi o tom říkal, ale mně je to jedno, Edwarde. Mně je to jedno! Můžeš mít mou duši. Já o ni bez tebe nestojím - už je tvoje!"
Zhluboka se nadechl a dlouhou dobu se díval na zem nepřítomným pohledem. Ústa se mu malinko zkroutila. Když nakonec vzhlédl, jeho oči byly jiné, tvrdší - jako kdyby tekuté zlato ztuhlo.
"Bello, nechci, abys se mnou odešla." Pronášel ta slova pomalu a pečlivě, své chladné oči upřené do mého obličeje, a sledoval, jak reaguju na to, co ve skutečnosti říká.
Nastala pauza, jak jsem si ta slova několikrát v duchu opakovala a prosívala je, abych našla jejich skutečný význam.
"Ty… mě… nechceš?" zkusila jsem říct a zmátlo mě, jak ta slova divně znějí, seřazená takhle za sebou.
"Ne."
Zírala jsem mu do očí a nic jsem nechápala. On mi pohled oplácel bez stopy lítosti. Jeho oči byly jako topaz - tvrdé a jasné a velmi hluboké. Měla jsem pocit, jako bych do nich mohla vidět na míle hluboko, a přesto bych nikde v jejich bezedných hlubinách nenašla známky toho, že ta slova, která právě vyslovil, nemyslí vážně.
"No, tím se věci mění." Byla jsem překvapená, jak klidně a rozumně můj hlas zní. Muselo to být proto, že jsem byla tak omráčená. Nedokázala jsem si uvědomit, co mi říká. Stále to nedávalo žádný smysl.
Díval se stranou mezi stromy, když znovu promluvil. "Samozřejmě. Svým způsobem tě budu vždycky milovat. Ale jsem… unavený z předstírání, že jsem někdo jiný. Já nejsem člověk." Podíval se zpátky na mě a ty ledové rysy jeho dokonalého obličeje opravdu nebyly lidské. "Nechal jsem to zajít až příliš daleko, a teď mě to mrzí."
"Ne." Promluvila jsem teď jenom šeptem; pomalu jsem začínala chápat, a to pochopení mi proudilo v žilách jako kyselina. "Nedělej to."
Mlčky se na mě díval a já jsem z jeho očí vyčetla, že je na moje slova už pozdě. On už se rozhodl.
"Nehodíš se ke mně, Bello." Obrátil naruby svoje předcházející slova, a tak jsem neměla žádný argument. Sama jsem přece nejlíp věděla, že pro něj nejsem dost dobrá.
Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, a pak jsem ji zase zavřela. Trpělivě čekal, obličej měl jako vymetený, prostý jakékoli emoce. Zkusila jsem to znovu.
"Jestli… to takhle chceš…"
Přikývl.
Celé moje tělo zmrtvělo. Od krku dolů jsem nic necítila.
"Rád bych tě ovšem ještě požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš," řekl.
Přemítala jsem, co asi vyčetl v mé tváři, protože mu v obličeji zaškubalo. Ale než jsem to dokázala identifikovat, znovu si nasadil tu nevzrušenou masku.
"Cokoliv," slíbila jsem a můj hlas zněl o malinko silněji.
Jak jsem se dívala, jeho zmrzlé oči roztály. Zlato bylo zase tekuté, roztavené, propalovalo se do mých očí s intenzitou, která mě přemáhala.
"Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého," nakazoval mi a tentokrát se zdálo, že mu na tom záleží. "Rozumíš tomu, co říkám?"
Bezmocně jsem přikývla.
Jeho oči ochladly, zase v nich byl ten odstup. "Myslím samozřejmě na Charlieho. On tě potřebuje. Dávej na sebe pozor - kvůli němu."
Znovu jsem přikývla. "Dám," zašeptala jsem.
Zdálo se, že se trošičku uvolnil.
"A já ti na oplátku taky něco slíbím," prohlásil. "Slibuju, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu nijak zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval."
Musela se mi rozklepat kolena, protože stromy kolem se najednou začaly třást. V uších mi hučelo, jak se mi krev rozbušila rychleji než normálně. Jeho hlas zněl z větší dálky.
Jemně se usmál. "Neboj. Jsi člověk - tvoje paměť je jako síto. Vám lidem čas zahojí všechny rány."