Je tomu dlouho...

16. listopadu 2015 v 15:29 | santana |  Moje povídání
Je tomu dlouho, co jsečm naposledy navštívila svůj blog. Občas si říkám, jestli ještě existuje. Dnes řeším mnoho věcí okolo a jen tak mě napadlo, že se sem zajdu podívat. A ono to pořád funguje a existuje. Možná bych se k psaní měla vrátit, říkám si. Ale jak se znám, tak mi to zase moc dlouho nevydrží. To, co mam rozepsáno, bych snad dopsat mohla, ale to, co mám všechno v hlavě.. Nějak to neumím dostat na papír tak, aby to bylo podle mých představ.. Na druhou stranu, bych si tim mohla vyřešit spoustu problému a tu hlavu zaměstnat jinak, než ji zaměstnávám teď. Každopádně jsem chtěla říct, jsem Zpět a snad už to vydržím do konce :)

Jako vždy, Vaše Santana LíbajícíUsmívající se
 

A co když..? 2/3

5. března 2014 v 10:42 | santana |  Jednorázovky
Druhá část je taková, ani nevím jak ji mám popsat. :) každopádně budu ráda za kometáře :) Užijte si čtení :)

Druhý den hned zrána jsem poslala Zabinimu všechno potřebné. Zbytek si snad už zařídí sám. Soud je stanovený za týden. Podle jeho slov by to mělo proběhnout hladce. Doufam. Zavřela jsem zničeně oči. Ozval se jí Harry, že by s ní potřeboval mluvit a podle charakteru dopisu už jsem poznala, že to nebude nic, co bych řešila ráda. Tiše si povzdechnu a zahrabu se do práce.
"Konečný verdikt soudu zní takto:" ozvalo se soudní síní další týden. "Žádosti pana Zabiniho se vyhovuje v plné výši. Obě strany souhlasily s mimosoudním vyrovnáním majetku. Proto prohlašuji, že od této chvíle jste rozvedeni . Na žádost paní Zabiniové se její jméno mění zpět na dívčí příjmení - Nyní jste slečna Montrézová. Děkuji za pozornost." Bouchnutím kladívka nám dal soudce najevo, že už je opravdu konec a rozsudek nabyl právní moci. Potřesu si rukou se Zabinim, advokátem paní, tedy teď již slečny Montrézové a následně i se slečnou. Načež se zvednu a spěchám na odcházejícím soudcem, mým dobrým přítelem a rádcem. Mám na stole jeden závažný případ, se kterým si nevím rady, a on mi byl vždycky ochoten pomoci.
Večer se zabořím do křesla v obývacím pokoji svého malého domečku a zírám do plamenů v krbu, když najednou na okno zaklepe sova. Potichu si zanadávám, že ani v pátek večer mě nenechají na pokoji. Vpustím sovu dovnitř, nabídnu jí pamlsek, který mam pro všechny případy vždy na okně a sova ke mně za odměnu natáhne nožičku s přivázaným dopisem.
Jakmile si ho převezmu, mávne křídly a je fuč. Chvíli obracím svitek v rukou, nikde nevidím svoje jméno, nic, podle čeho bych identifikovala pisatele dopisu. Zkusmo vyzkouším, jestli na tom není uvalena nějaká kletba. Není. Tak to otevři ty zbabělče. Okřiknu se v duchu. Co by na tohle řekl Godrik Nebelvír. Obrátím nad sebou oči v sloup a znovu se zřítím do křesla. Rozbalím svitek a vytřeštím na něj oči.
"Drahá Grangerová,
Jelikož jsem ti nestihl poděkovat u soudu, protože jsi hned zmizela, přijmi má slova díků a s nimi zároveň přijmi moje pozvání na večeři. Zítra v sedm večer budu čekat v restauraci U dvou růží. Ty víš, kde to je. Budu čekat.
B.Z."
On jí zve na večeři, U dvou růží, je ta nová restaurace, kam už se od jejího otevření s Ginny chystaly, že to tam vyzkouší. Jasně! Ginny! Ta bude vědět, co mám dělat. Urychleně se zvednu, popadnu brk a kus pergamenu, naškrábu tam naléhavou prosbu o pomoc a vhodím do letaxu. Ani ne za pět minut leze narychlo oblečená kamarádka z mého krbu s vykuleným výrazem a jasnou otázkou v očích.
"On mě pozval na večeři a to jsem ho teprve dneska rozvedla a před týdnem po šesti letech viděla. Vůbec nevim, co mam dělat. Mam tam jít? Nemam tam jít?" vychrlila jsem na ní ještě než dosedla naproti mně. Ginny nasadila ještě nechápavější výraz než před chvilkou. Chudák, vůbec netuší o kom a o čem to tady žvatlam. "Tak jo Herms, znova, pomalu a pěkně po pořádku." Svlékne si kabát a pozorně se na mě zadívá. Postupně během noci, kdy si otevřeme víno, jí vyprávím o mé noci strávené s Blaisem, jeho nečekaném návratu a žádosti o rozvod až po večerní dopis. "No, takže si to shrneme, ty jsi se v sedmým ročníku vyspala se Zabinim, neplánovaně se do něj zamilovala, ale on poté odešel, ne, on utekl do Itálie, kde se oženil a po šesti letech ti zaklepe na dveře kanceláře s žádostí o rozvod a všechno zakončí pozváním na večeři, které ty chceš přijmout, ale bojíš se.." Na chvíli se zarazí. "Čeho se vlastně bojíš? Toho, že se znovu do něj zamiluješ nebo že zase odejde?" Ginny jde vždycky hned k jádru problému a přesně vystihne mé obavy, přesně jako teď. Chvíli na ní hledím a zvažuju, na co se mě zeptala. "Ono to spolu vlastně úzce souvisí. Když to přijmu, spadnu do toho znova, a kde mám jistotu, že zase nezmizí?" fňuknu a sklopím hlavu. Kamarádka mě pohladí po zádech a s povzdychem řekne to, co já už dávno vím. "Jistotu nemáš, ale máš tady možnost jak být šťastná, tak jí nepromarni." S tím se zvedne a opustí mě. Já ještě chvíli sedím se sklopenou hlavou a porovnávám si svoje vyhlídky na budoucnost. Ginny si vzala Harryho, Ron se bude ženit a jeho nastávající je Levandule, ostatní mají už svoje polovičky také, dokonce i Malfoy se oženil a světe div se, vzal si mudlovskou dívku. Všichni jsou šťastně zadaní, všichni kromě mě.
Rozhodně zvednu hlavu, vezmu si čistý kus pergamenu a naškrábu tam jasnou a stručnou odpověď:

Drahý Zabini,
V 7 hodin mě čekej.
H.G.

S tím jsem si přivolala svojí sovu a vypustila ji na noční oblohu. Ještě dlouho jsem za ní hleděla, ikdyž už mi dávno zmizela z dohledu.

A co když..? 1/3

27. února 2014 v 22:54 | santana |  Jednorázovky
Je to zvláštní po tolika měsících, když na vás najednou padne nápad a vy jste schopní ho přepsat na papír. Tenhle pár je ten nejnepravděpodobnější, který jsem kdy mohla napsat. Ale pokud se bude líbit, budu jen ráda. Přiznám se bez mučení, inspirovala mě hodně jedna slovenská autorka, která má díky tomuto moje velké díky, protože nebýt jejích povídek, asi bych byla úplně vymletá. Tímto děkuji Jenny a doporučuji jejé povídky. Jsou bombastické a znovu začala psát, takže bude snad ještě lepší, ikdyžy pochybuji, že to ještě jde :)
Nyní k povídce, jak už jsem řekla, je to pár, který by mě samotnou jen tak nenapadl, ale když se nad tím tak zamyslím, tak proč ne :) Hermiona/Blaise.
Snad to nezkazím a bude to stát za to, momentálně jsem se zasekla u jejich rozhovoru, tak snad mě zase něco nakopne. Přidávám první část a snad se bude líbit :) Poprosím o komentáře, ať už jakékoliv :)

Nemůžu jíst.
Nemůžu spát.
Nemůžu pracovat.
A to všechno od té chvíle, co se objevil ON. Zaklepal na dveře mé kanceláře a vtrhl do mého života, stejně jako před šesti lety.
Tehdy jsme byly ještě děti. Bradavice. Sedmý ročník a on. Vždy po boku svých kumpánů v čele s Malfoyem, tou fretkou.
Byla to poslední noc před Velkou bitvou. Jediná noc, kterou jsem strávila s ním, s Blaisem Zabinim. A teď stál před mým stolem, s tím úsměvem, který se mi vracel ve snech. " Nazdar Grangerová!" chvíli jsem na něj ohromeně zírala s pusou dokořán a neschopna slova. "Zabini? Co tady chceš?" přeměřím si ho ledovým pohledem. "Jsi snad rozvodový právník ne Grangerová? Nebo snad ta cedulka na dveřích je jenom kec? Co bych asi tak měl chtít, chci se nechat rozvést a ty jsi nejlepší." Podruhé za několik minut na něj zírala s otevřenou pusou. On se oženil? S kým? Kdy? Kde? A proč se chce nechat rozvést zrovna od ní? Chvíli ho ještě studuju pohledem, načež si povzdechnu a kývnu. " Fajn Zabini, budu potřebovat všechny podklady, oddací list, jména dětí a jejich rodné listy, předmanželskou smlouvu, pokud nějakou máte a výpis vašeho majetku a jeho nabytí, před nebo po svatbě." V duchu si prošla, co mu právě řekla, jestli na něco nezapomněla. ,, Pokud budeš mít nějaký otázky, stačí poslat po sově. Jinak se domluv s mojí sekretářkou na schůzce, kde probereme vše dopodrobna a na základě této schůzky připravím rozvodové papíry. Máš teď nějaký dotazy?" Nasadil okouzlující úsměv a já se pomalu začala děsit, co z něj vypadne. " Jeden by tady byl Grangerová, Hermono. Co děláš dneska večer? " Cože to právě řekl? On mě zve na rande? Vždyť chce rozvést! " Zabini! " zavrčim pomalu. "Co to tady zkoušíš?" pomalu se zvednu ze svojí židle a dám si ruce v bok. "Coby, zvu tě na večeři. Takže? Jaká je odpověď?" Tváří se snad ještě víc provokativně než když tu drzou otázku vyslovil. "Nikdy s tebou nikam nepůjdu! A teď vystřel z mojí kanceláře." Pokrčí rameny, otočí se na podpatku a u dveří ještě prohodí něco, co znělo jako: "Uvidíme se." Už teď jsem věděla, že kývnout na jeho případ byla chyba a další dny mě přesvědčili, že jsem zase měla pravdu.
Zoufalstvím jsem skoro třískala hlavou o stůl, dnešní den byl jedna velká katastrofa. Začala to tím, že zaspala, přišla pozdě k soudu a ještě si vzala špatnou složku. Pak si polila kostým kafem, takže na bleděmodrém sáčku měla hnědou skvrnu o velikosti Evropy. Ale to nejhorší ze dne jí teprve čekalo. Schůzka s Blaisem Zabinim. Měla tři dni na to, aby si zjistila vše potřebné. Oženil se rok po tom, co odešel z Británie. Po celých šest let žil v Itálii, za ženu si vzal Merilyn Montrézovou-Zabiniovou. Neměli spolu žádné děti a majetek byl převážně jeho až na letní sídlo, to spadalo do dědictví zmíněné ženy.
"Slečno Grangerová, pan Zabini je tady." Ozve se z přístroje na mém stole. Tlumeně zakvílím, trochu se poupravím, a dám pokyn své sekretářce, aby Zabiniho pustila dovnitř a zároveň, aby nám přinesla dvě kávy. S mlékem a cukrem pro mě a jemu to samé, akorát bez mléka. Zkoumavě se na mě zadívá, že si stále pamatuju, jakou má rád kávu. "Zabini posaď se, nemam zrovna nejšťastnější den, chci to mít rychle za sebou. Jsi můj poslední klient dnes. Máš všechno?" po mé poslední větě mi podá složku, kterou chvilku před tím vytáhl ze svého pracovního kufříku. Kývnu a pomalu prolistuju všechny dokumenty. Zastavím se nad výčtem jeho majetku a v duchu obdivně hvízdnu. Věděla jsem , že jeho rodina je bohatá, ale že až tak. To jsem netušila.
Když vše prostuduji, obrátím se na něj. V klidu popíjí svojí kávu a pozoruje mě. "Fajn, tak začneme. Jak to chceš udělat? Máš nějaké návrhy ohledně rozdělení majetku, když nemáte předmanželskou smlouvu?" zeptám se ho na jednu z mnoha otázek, kterými ho zahrnu v dalších dvou hodinách.
Nakonec jsme se dohodli, že bude lepší mezisoudní vyrovnání, on jí dá 10% akcií ze své firmy a nechá jí Letní sídlo v Itálii i dům, ve kterém doteď žili společně jako manželé. Všechno si poctivě zapisuji do poznámek, abych mohla ještě večer připravit rozvodové papíry, lépe řečeno, abych už ho konečně měla z krku a mohla se aspoň v klidu vyspat. Bez jakýchkoliv lektvarů. To byla právě ta příčina jejího dnešního zaspání. Bezesný lektvar. Když nemůžete usnout, je dokonalý. Ovšem už to není tak super, když neslyšíte ani budík ani vlastní hůlku a zaspíte.

Papíry jsem měla hotové okolo půl 12 v noci. Protáhla jsem si ztuhlá záda a zahleděla se do krbu ve své pracovně. Teď už nemá cenu, abych mu to posílala. Je pozdě. Zkonstatovala jsem si pro sebe s pohledem na náramkové hodinky, které jsem dostala od rodičů k 18-tým narozeninám. Budu se u nich muset o víkendu zastavit. Už jsem tam nebyla tak dlouho. Pořád jenom pracuju. Dam si jeden víkend oraz. A vykašlu se na všechno a všechny. Zvlášť na toho jednoho-pořád na něj nemůžu přestat myslet. Stále se mi v hlavě odehrává náš společný večer a noc. A dost! Okřiknu se v duchu. Přestaň na něj pořád myslet. Je to pryč, je to 6 let. To jí stále opakovala ta rozumná část - mozek. Ale k její velké smůle, srdce si mlelo pořád svou a nenechalo její mysl jen tak odstrčit všechno do zákoutí a zapomenout.
 


Ups....

8. dubna 2013 v 22:19 | santana |  Moje povídání
Pardon, pardon a ještě jednou pardon!!
Já vím, slíbila jsem kapitolku už před týdnem, ale upřímně, ještě jsem na to ani nehrábla.. Učila jsem se na čtvrletku z matiky a momentálně i přes veškerou snahu s průměrem 4,125 stále propadam, takže na Dianu ještě sakra dlouho nesáhnu. Je to výmluva, já vím, ale nedokážu se soustředit na příběh když mi v hlavě lítají kružnice a elipsy :D Nesnášim matiku věříte mi to?? :D ještě rok a snad už jí v životě neuvidim :D
Vážně se pokusím někdy se na to vrhnout, ale momentálně mam fůru problémů. Jak s mym klukem, tak ve škole a v rodině. Je toho na mě moc, Diana byla ta, díky který jsem od toho utekla, ale teď ani na ní na chudáka nemam náladu.
Má se zamilovat, prožívat něco novýho, ale já bych to v týhle náladě prostě tak strašně zakopala a zmrvila, že to prostě chci psát až budu mít veselejší a radostnější náladu. Vážně se všem omlouvám, ale teď to nedávam :( Snad o víkendu, ale fakt nic neslibuju :( strašlivě se omlouvam, ale já jí vážně nechci zkazit tak jako jsem zkazila Elfí pohromu :) je tam šíleně moc nesrovnalostí a blbostí :)
Mějte se krásně a snad o víkendu :)

Mějte se Santana :)

Krásné Velikonoce!! :)

30. března 2013 v 22:53 | Santana |  Moje povídání
Krásný večer dámy a pánové,
teda, jak pro koho ;) Doufám, že máte lepší večer než já, protože ten můj stojí za prd ;) zírá tady na mě sešit z matiky, který jsem odpoledne, když jsem přišla z ranní, z práce, otevřela, spočítala asi 10 příkladů a odhodila do nejvzdálenějšího kouta mého stolu. Teď tu na mě zírá a směje se mi, že stejně nic neumim a to z toho potřebuju dostat maximálně za 3. Opravdu jsem na sebe zvědavá.
Ale zpět k Velikonocům, my více šťastní, jakožto středoškoláci a také samozřejmě základoškoláci, my máme prázdniny, dneska je sice víkend, ale to neznamená že my to máme prostě delší :P, tedy aspoň myslim, že je víkend :D Mam to trošičku pomotaný, když jsem doma ;) Ale to nevadí, píšu strašně zmateně a za to se moc omlouvám, ale myšlenky mi lítají tam a zpět a ne a ne dopsat jednu normální větu, aby mi to zase neuletělo.
Ale teď už vážně :D Máme tady Velikonoce a s nimi přicházejí i tzv.: vejslušky. Moje, tedy aspoň doufam, bude další kapitola k Dianě. Pokud jí zítra dopíšu mezi obědem u nevlastní babči a pauzama mezi matematickýma příkladama, hodim jí sem už zítra, ovšem pokud to nestihnu, už jí asi nedopíšu :D Ne samozřejmě si dělám srandu, jenom tady bude o trochu déle, Možná už v pondělí a možná taky až v pátek, což pochybuju, protože jsem zase v práci..
Ale slibuju, budu se moc a moc snažit jí dopsat zítra, zkontrolovat aspoň nějaký ty chyby a hodit jí sem v relativně čtivém podání.
Napište jak prožíváte Velikonoční svátky a prázdniny, i vy co ty prázdniny nemáte, ale užíváte si prodloužený víkend ;) budu ráda za každý ohlas :)
Mějte se krásně a zatím ;)
Santana :)

2. kapitola - Příběh a příčná ulice 2.část

3. března 2013 v 22:40 | santana |  Sirotek beze jména
Když jsem vycházela z profesorovo pracovny čekala na mě skřítka aby mě provedla po domě. Úplně jako první jsem chtěla vidět knihovnu, protože ta v pracovně byla dokonalá, ale ta hlavní, to musí být něco. "Greto prosím Tě, mohly by jsme nejprve navštívit knihovnu?" napůl se zeptám a napůl navrhnu začátek naší prohlídky. "Výborný nápad slečno, je na konci chodby v prvním patře, ve druhém je pouze Váš pokoj, takže je to to pravé místo pro začátek." nadšeně vítá můj návrh a už cupitá směrem, kde se nachází knihovna. Knihovna se opravdu nachází v čele chodby, naproti dveřím knihovny, na druhém konci je portrét v nadživotní velikosti, jak jsem si stačila všimnout, když jsem vycházela po schodech do prvního patra. Dalším vybavením jsem se moc nezabývala, ale spoň zatím ne, byla jsem až moc natěšená na to, jak asi bude vypadat zdejší knihovna. Já vím, moc o ní mluvím, ale pochopte mě, strašně miluju knížky a čtení, je to jeden z mála úniků od reality.
Když Greta otevírala dvoukřídle dveře do knihovny, zatajil se mi dech, protože to co se přede mnou otevíralo bylo něco neskutečnýho. Místnost o rozloze přibližně 30m2, tak tomu říkám knihovna. Byla vybavena do tmavších barev, ovšem pozor, nebyla to ani červená ani zlatá, nýbrž tmavě modrá zkombinovaná se světlým dveřem, myslím že to byl javor. Pro to byl ráj na zemi. Pořádně jsem se prošla mezi policemi a když jsem jenom tak zběžně přejížděla pohledem po hřbetech knížek, našla jsem spoustu cizích názvů, některé byly i v mrtvých jazycích jako je hebrejština nebo latina. Tyto knihy byly strašně staré, ještě ručně vázané v kůži, ale přesto tak zachovalé, jako kdyby se jich nikdo nedotkl.
Musela jsem se násilím nutit vyjít z téhle místnosti, protože jinak bych byla schopná tam strávit spoustu času, ale naše prohlídka pokračovala, Greta mi rukou ukázala na další dveře, kde se podle jejích slov nacházela ložnice profesora Brumbála. Opět byl na dveřích vyřezán lev s korunou na hlavě. Jak už jsem teď věděla, byl to znak Nebelvíru. Zajímalo by mě, jaké další koleje jsou v Bradavicích nebo jak se ta škola jmenovala. Ale to určitě poznám až tam v září nastoupím. Jsem na to hodně zvědavá. Nový život. Bude to určitě super.
Když jsme tak postupně šly prvním patrem, na stěnách byly všemožné portréty, které se, světe div se, hýbaly a občas nám pokynuly na pozdrav. Byl to docela šok, když jeden pán na portrétě ke všem pochybům co dělal ještě začak mluvit. Pro mě to byl celkem šok. Ale něco mi říká, že si na takové šoky budu muset zvyknout, nebude jich málo.
Postupně jsme prošly celé první patro, kde byla ještě jedna koupelna, která patřila k pokoji pro hosty, dva přijímací salonky a něco jako hrací místnost, kde byl kulečník, stolek s šachy a ještě další různé hry, pokoji ale dominoval velký krb, který byl ovšem ve všech místnostech. Každá místnost byla laděna do dvou barev.
Prohlídka pokračovala přízemím, kde byla velká jídelna, která se kdykoliv mohla přeměnit v taneční parket a kolem dokola se mohlo postavit spoustu malých stolečků, ale teď byl uprostřed jeden dlouhý stůl prostřený již k večeři.
Hned vedle byla kuchyň, když jsem tam s Gretou vstoupily, nahrnulo se ke mně zbývajících 9 skřítků a různě na sebe pokřikovali, někteří mluvili na mě, prostě strašný blázinec. Já jsem si jen mírně odkašlala a pozdravila jsem je, nato všichni zmlkli a poulili na mě ty svoje velké oči. "Dobrý den, ráda Vás poznávám." K mému velkému překvapení si stoupli do řady a postupně se mi představili. Abych byla upřímná zapamatovala jsem si jenom dvě další jména, a to Sinder a Torila. Nejsem ve jménech moc dobrá.
"Mnohokrát Vám děkuji za přivítání, ale jsem celkem unavená, půjdu si na chvíli lehnout. Nashledanou." Zvedla jsem se po chvíli ze židle na kterou jsem byla usazena, abych ochutnala, co bude dnes k večeři. Ten dort bude úžasnej, ale už fakt nemůžu, takže se pomalu a jistě zdejchnu.
Skřítci se se mnou rozloučili a já vyšlapala ty schody nahoru. Pořádně jsem si prohlídla svůj pokoj, měla jsem tu rohový stůl, knihovničku, toaletní stolek, kde už byli připravené různé blbůstky, od pleťových krémů, přes šminky až k velké šperkovnici, kterou když jsem otevřela, vykoukly na mě všelijaké sety šperků, od křišťálů po rubíny až ke smaragdům a onyxům. Sen každé holky. Muselo to být strašlivě drahý všechno tohle. Musím profesorovi ještě jednou poděkovat až ho uvidím, vlastně říkal, že ještě půjdeme nakupovat dneska učební pomůcky, tak budu mít možnost. Ještě jsem neprozkoumala jakou mam skříň a musím si taky vybalit. Když jsem jí otevřela, myslela jsem si, že jsem v pohádce nebo se mi tohle všechno musí jenom zdát. Tolik věcí snad nemůže mít ani princezna. Skříň nebyla obyčejná skříň, ale byly to pouze dveře, za kterými se skrývala šatna, ale o velikosti celého mého pokoje, bylo to fantastický.
Na jedné strašně byly věšáky s kalhotami, trička, tílka, prostě to co nosím normálně a na druhé byli večerní šaty, kostýmky a další věci. Na protější straně jsem si všimla prázdných polic a ramínek, tak asi přijdou moje školní věci. Z toho co jsem dneska slyšela se ve škole nosí školní uniformy, tak jsem na to zvědavá.
Z toho všeho jsem byla tak unavená, že jsem usnula v šatně na jedné z pohovek, které tam taky byly. Všechno bylo dokonalé, jenom čekám, kde bude ten háček. Protože všechno má háček, když se to zdá takhle dokonalé.
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
Někdo mě budí a au, bolí mi za krkem, ale jako čert. Pomalu otevírám oči a zjišťuju, že jsem vážně usnula v šatně a zdál se mi vážně divnej sen, ale to teď asi není podstatný, nade mnou stojí profesor Brumbál a zdá se, že se mu hodně ulevilo když mě vidí. "Díky Merlinovi, že jsme Vás našli slečno Devonová. Takhle se schovat, to nebylo hezké." Se smíchem mě poškádlil, když jsem na něj jen vykulila oči. Já se přece nikam neschovávala. Jenom jsem tady usnula. Běhalo mi hlavou. "Nebojte, to byl samozřejmě žert slečno, ale teď by jste se měla obléci, musíme přece jít nakupovat." Naposledy na mě mrkne než odejde z mé šatny a následně z pokoje. Z mé šatny, to zní krásně, nikdy jsem tohle nezažila. Bude dlouho trvat než si na to zvyknu. Na to se začnu rozhlížet, co si vezmu na sebe. Ale nakonec se rozhodnu pro bílé jednoduché tričko s výstřihem do V, k tomu úzké kalhoty a k tomu botasky černé barvy. Všechno mi dokonale sedí. Všechno doplním křišťálovými visacími náušnicemi a řetízkem se stejným kamínkem v podobě kapičky. Myslím, že jsem připravená.
"Greto mohla by jsi prosím Tě na chvíli přijít?" řeknu zase do vzduchu, je to zvláštní, ale v okamžiku se tady skřítka s jemným puf objeví. " Slečna volala." Postavila se přede mě. "Prosím Tě můžu v tomhle oblečení ven mezi kouzelníky?" Zeptám se jí nejistě, přeci jenom nevím jestli nenosí něco speciálního, když profesora pořád vidím v tom divným plášti, který nosí. Skřítka si mě prohlédne a zaběhne ke mně do šatny. Hned je ale zpět a nese v ruce černý plášť podobný tomu, co nosí profesor. "Ještě hábit slečno, ten se nosí naprosto ke všemu v našem světe. Ještě něco budete potřebovat?" S tím mi podává hábit, jak tomu sama řekla. "Ne děkuji, už nic jiného nechci a moc děkuji za poučení. Budu si to pamatovat." Skřítka jenom s úsměvem kývne a zase zmizí s tichým puf pryč.
Hned potom, co zmizí, zaklepe mi na dveře pan profesor. "Můžeme jít slečno?" zeptá se mě mezi dveřmi. "Ale jistě pane profesore." Usměju se a vyrazím za ním.
Vyjdeme společně před dům, kde mi dá poslední pokyny. "Teď se mě slečno pevně chytněte, přemístíme se do jedné z postraních uliček kousek od Děravého kotle, skrz něj následovně projdeme až na Příčnou Ulici, to je kouzelnická ulička, kde prodávají úplně všechno, co budete ke své výuce potřebovat. Tak teď se mě chytněte, ale opravdu pořádně, bude to trošku nepříjemné. V žádném případě se mě nesmíte pustit." A bez dalšího varování, hned jak jsem se ho pevně chytla za předloktí se s námi svět zatočil a já si opět připadala jako v brčku na pití. Během několika minut to ale všechno přešlo a my jsme stáli v tmavé uličce. Hned jsme ale z ní vyšli na hlavní ulici a dali se doleva.
Nad hlavami se nám objevil vývěsní sťít s námisem "Děravý kotel". To bude ten hostinec o kterém se zmiňoval profesor. A taky že ano. Profesor se rozhlédl kolem, jakoby se bál, že nás někdo sleduje a zašel se mnou v závěsu do nenápadných dvěří, kterých jsem si předtím ani nevšimla.
Bez povšimnutí jsme prošli až na samý konec hostince, až jsme došli k cihlové zdi. "Pane profesore, jste si jistý, že jdeme správně?" nedůvěřivě jsem se na tu zeď zadívala. "Jen se nebojte slešno, jdeme." Na to z plášťě vytáhl klacík a poklepal na pár cihel. Když se dotkl poslední, začala se zeď hýbat a jakoby ustupovat od středu do stran, až nám udělala dostatešně široký průchod na Příčnou Ulici. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou dokořán. Tolik lidí a tak živo, kouzelníci a čarodějky pobíhali sem a tam, v náruči si nesli ty nejrůznější věci, od knih až po živá zvířata nebo snad kotlíky? Je to dost možné. Od teď už se nedivím ničemu. Řekla jsem si, hned jak jsem vyrazila za profesorem, aby se mi náhodou v téhle smršti lidí neztratil. To bych byla asi nahraná.
"Nejprve zajdeme ke Grinngotům, aby jste si vybrala nějaké peníze. Samozřejmě za svoje učební pomůcky platit nebudete. Jsem nyní Váš poručník, takže tohle všechno jde na mě. Ale bylo by dobré, aby jste si vytvořila alespoň částečnou představu s čím máte do budoucna počítat." Jen jsem kývla hlavou, protože jsem profesora poslouchala jen na půl ucha. Tolik zvláštních lidí jsem ještě neviděla. Sem tam někdo profesora pozdravil a na mě se jen zběžně podíval nebo si mě přejel pohledem.
Prošli jsme celou ulicí až k velké bílé budově na které bylo napsáno: "Grinngotova Banka" .
Tak to je něco. Stačila jsem si pomyslet než jsem se musela skoro rozběhnout, protože profesor byl už skoro nahoře u dveří. Když jsme vstoupili dovnitř, čekal mě další z mnoha šoků. Grinngotovi byli skřeti. Fuj tak tohle je teda něco. Tady jsem se rozhlížela jen pokradmu, než jsme došli k jednomu skřetovi, u kterého si profesor musel napřed odkašlat než nám věnoval pozornost. "Profesor Brumbál si něco přeje ze svého trezoru?" Zeptal se unuděně skřet. "Ne nikoli já, ale zde slečna by si přála do svého trezoru." A rukou pokynul ke mně. "Hmm, a má slečna svůj klíček." Zaměřil svojí pozornost na mě a natahoval ke mně svoji kostnatou ruku s dlouhými drápy. Já jen o krůček couvla, protože jsem neměla tušení o čem to mluví.
"Já mam její klíček pane." Řekl profesor a znovu sáhl do svého hábitu odkud vytáhl malá zlatý klíček.
"Ano ano, trezor 23, Pana Devona, ale ten je mrtev. Máte nějaké potvrzení, že je klíček váš slečno? Podejte mi ruku!" Zaútočil na mě najednou skřet.
"Laskavě se uklidněte ano, slečna má ověřený původ, je jediná dědička Lorda Devona." A před překvapeného skřeta byl položen rodný list, přesněji řečeno můj rodný list. Děkovně jsem se na profesora usmála. Ten můj úsměv opětoval a zlostně se zahleděl na skřeta. "Ano ano, dobře tedy." Mumlalo si pro sebe to stvoření. Přestává se mi tady líbit. Přemítám v duchu, když se dovolím rozhlídnout po okolí. Koukají na nás skoro všichni skřeti, asi od té doby, co po mě chtěl ten nás mojí ruku. Stejně by mě zajímalo na co jí chtěl. Pak se profesora zeptám. Poznamenám si v duchu svůj úkol.
Po pár minutách se rozejdeme spolu se skřetem někam dozadu, kde později zjistím jsou kovové vozíky. Ty nás mají dopravit k trezoru.
Fuj fuj a ještě jednou fuj, to bylo pěkně hnusný! Vylezu celá klepající se a nadávají z vozíku. Stojím kdesi před skálou, co má být evidentně můj trezor. Po takový cestě by jsme si zasloužili minimálně uvítací výbor. Jsme kilometry pod zemí a dopravil nás sem skřet, kterej rozhodně v autoškole nebyl, protože za tenhle styl jízdy by mu řidičák teda fakt nedali. Rychlost někde u 300 km/h a ještě to nemělo ani pásy. Fakt super. Až nás to vyveze nahoru, už nikdy v tomhle nejedu. Nikdy!
Mezitím co já nadávam pod vousy zatím ten "řidič" otevřel můj trezor a přede mnou se naskytla taková podívaná, že jste to nikdy neviděli, ani kdyby jste šli do všech módních domů světa. Truchly se zlatými a stříbrnými mincemi, různé zlaté nádobí, listiny a všechno možné. Bylo toho tady opravdu hodně. Ale nelenila jsem a do jednoho váčku, který byl chytře připravený u dveří jsem nandala postupně zlaté mince, do menšího váčku, který byl položený hned vedle jsem nandala stříbrné mince a vyšla jsem zase ven z trezoru.
Venku na mě čekal profesor Brumbál a skřet, který hned jak jsem vylezla, trezor zamkl a podal mi klíček. Nato jsme si vlezli zpátky do vozíků a hurá šílená cesta číslo dvě začíná.
Díky Bohu, teda Merlinovi, měla bych se to naučit používat,jsme přežili. Stojíme před bankou a rozhodujeme se, kam půjdeme prvně. "Tak napřed určitě k Ollivanderovi, musíte mít přece svoji hůlku slečno." Zavelí profesor a jdeme. Vstoupíme do krámku se zazvoněním zvonečku nade dveřmi. Profesor mě popostrčí k pultu, kde se v tu ránu objeví malý, šedivý mužík. "Vítám Vás slečno Devonová, čekal jsem Vás již ve vašich 11 letech, cože tak pozdě?" zeptá se zvědavě. "Ehm no víte, asi administrační chyba." Nejistě se kouknu za sebe na profesora Brumbála. " Albusi jaké to milé překvapení, doprovázíš slečnu aby se neztratila?" až ted si všimne profesora. " Ano ano pane Ollivandere, když už se stala taková chyba, přece jí tady nenechám toulat se samotnou, to by nešlo." Zasměje se profesor. " No je to jako včera, když si zde Váš otec vybíral hůlu. Ano ano, cedrové dřevo, blána z dračího srdce a nepoddajná. Jakoby to bylo včera." Zamyslí si s přimhouřenýma očima Ollivander. "Vy, vy jste znal mého otce?" zeptám se v naději, že se o něm dozvím něco víc. " Ano ale jen zběžně, teď by jsme se konečně měli vrhnout na Vaši hůlku slečno Devonová. Typuji Vás na podobnou hůlu jako Vašeho otce. Tak to zkusíme." Se zamumláním zmizí v uličce za pultem. Záhy se ale vrátí s několika krabičkami. "Zde vyzkoušejte tuhle, 10 a půl palce, blána z dračího srdce, javorové dřevo. Ale ne! Mávněte s ní někam jinak než naším směrem slečno, nechcete nám snad ublížit že ne." Zvolá šokovaně Ollivander, když jsem na něj zamířila hůlkou. Jen jsem omluvně pokrčila rameny a usmála se. Mávla jsem s hůlkou a půlka obchodu byla v tahu. Prostě vybouchla. Rychle jsem jí hodila zpět do krabičky a couvla. " Tak tahle evidentně ne." Zabrumlal Ollivander. "Tak zkuste tuhle, 11 palců, jilmové dřevo, blána z dračího srdce." A další polovina obchodu je v čudu. I tuhle jsem tychle vrátila tam odkud jsem jí vzala. "Tak blána Vám evidentně nesvědčí." Pokrčí obchodník rameny a zapluje do svého skladu.
Takhle zkouším hůlky už dobrou půl hodinu. Za tu dobu už má jak pan Ollivander tak profesor Brumbál a já na sobě a po sobě různé věci a barvy. Připadám si jako pokusný králík a jsem pěkně naštvaná. Když v tom se jakoby pan Ollivander rozzáří a rozuteče se zpět do skladu. Přinese bílé pouzdro s hůlkou, když jí vytáhne, hůlka je také celá bílá. " Na tuhle hůlku jsem dočista zapomněl." Řekne zamyšleně. " Je vyrobena z cedru, ale vzácného bílého, který rostě jen v Elfím království a sama královna Elfů mi do něj poskytla svůj vlas. Nate zkuste ji. Už si nevím rady." Opatrně mi podává bílou hůlku.
Když jsem ji vzala do ruky, jakoby všechno okolo mě vybouchlo, ale nemyslím obchod, myslím barvy, vše se kolem mě zatočilo, slyšela jsem zvuky lesa, potok, který v dálce šuměl, ptáky, kteří zpívali v korunách stromů, vítr jenž se proháněl po loukách. A najednou to celé zmizelo. Stála jsem opět v Ollivanderově krámku s hůlkami. " No slečno, myslím, že od Vás, stejně jako od pana Pottera, budeme očekávat velké, opravdu velké věci." S tím se Ollivander otočil a bez jediného pípnutí zaplul dozadu, do svého krámu.
Jen jsem se otočila na profesora Brumbála, který mě zadumavě pozoroval. "Kdo je pan Potter profesore Brumbále?" vyruším ho z jeho zamyšlení zvědavě. "to je Váš spolužák slečno. Ale teď pojďte, je nejvyšší čas, jinak to všechno nestihneme."
Schovám si svoji hůlku do hábitu, kde je na ní speciální kapsa, jak jsem zjistila a následuji profesora do všech možných krámků a krámečků.
Po nakupovacím maratonu nám zbývá poslední krám, u nás se tomu říká zverimex. Nakouknu dovnitř. Všude houkají sovy, kvákají žáby a všemožná havět přes sebe vříská. Pomalu se rozejdu po krámu. Nemůžu si vybrat, miluju zvířata. Když v koutě zahlédnu dvě zeleno-zlaté oči. Přijdu blíž a tam na mě kouká malé koťátko. "Slečno dávejte si pozor, nemá zrovna lidi v oblibě, natož dívky." Objeví se najednou za mnou prodavačka. " Co je to za zvíře? Vypadá jako kotě." Zeptám se jí i přes její zastrašení. "Je to puma slečno. Už je tady dlouho, nikdo ji nechce, nepustí k sobě nikoho, skoro ani já ji nenakrmím." Pokrčí rameny prodavačka. "Beru si jí a ještě k tomu prosím jednu tu malou hnědou sovičku támhle." Ukážu do výlohy. "Jste si jistá slečno?" pochybovačně se na mě zadívá. "Ano jsem. Zaplatím hned, kolik to stojí a prosím, dejte mi k tomu všechno potřebné. Žrádlo jak pro pumu tak i pro sovičku. Nějaké pamlsky, kotec a tak, děkuji." Usměju se na ni. Ta jen kývne hlavou a vše mi zabalí, Pumu mi dá to klece, stejně jako malou sovičku. "Bude to 62 galeonů slečno." Jen pokývám hlavou a vysyou jí na stůl potřebné mince. " Děkuji, nashledanou." A s novými přírustky do rodiny zamířím k profesorovi, který jak řekl, si šel vychutnat zmrzlinu u Floriana. Jednu jsem si také dala a tím jsme zakončili naše nakupování. Vše jsem mu o pumě řekla a on k mému velkému překvapení se jen zasmál a popřál mi mnoho štěstí s výchovou. " A ještě jedna věc slečno, už máte pro ně jména?" zeptal se mě s jiskřičkami smíchu v očích. "Jistěže ano. Sovička bude jakožto slečna Dira a puma jakožto kluk bude Abry, zkrácenina od jména Abraxas." S úsměvem odpovím. Mírný šok nad jménem Abraxas v profesorově očích ani nezahlédnu, přeci jenom nevím nic o tom, že Abraxas byl jeden z rodiny Malfoyů, ale brzy se to dozvím.

2.kapitola - Příběh a příčná ulice 1.část

3. března 2013 v 22:40 | santana |  Sirotek beze jména
Tak jo konečně, nějak jsem se rozepsala a furt jsem to nemohla dokončit, takže to tady máte až dnes. Je tam strašně chyb, ale hrozně, jenže jsem líná to teď kontrolovat. Vrhnu se na to zítra slibuju! Ale pokud to překousnete i s chbama, tady to máte. Jen Vás prosím buďte na mě hodní, strašně dlouho už jsem nepsala :) mějte se krásně a budu ráda za každý ohlas, který mi sem napíšete. :) A jelikož to nešlo dát do jedné kapitoly, máte to tu na dvě části :) ;)
Kapitolka je věnovaná Hope. Jestli Tvoje nabídka stále platí, moc ráda ji přijmu.
Zvlášť Ti budu moc vděčná za všechnu kritiku, kterou mi hodíš na hlavu, strašně si Tě vážím jako autora a hlavně, jako člověka. :)


Nová povídka

26. února 2013 v 18:44 | santana |  Moje povídání
Ahojky,
tak jsem začala na novo, myslím, že se k EL někdy vrátím, ale je tam tolik nesrovnalostí, který se mi nelíbí a který musím předělat, na což ted vážně nemám energii a radši jí investuju úplně někam jinam. A to do nové povídky. Přibyla tady už první kapitola nebo spíše prolog a já doufám, že se Vám bude líbit. Potěší mě cokoliv. Ať už to bude kritika nebo slova povzbuzení, abych psala dál. Protože jinak mi to asi vážně dlouho nevydrží. Právě teď se snažím dopsat další kapitolu a uvidím jestli jí dokončím dnes nebo až zítra. Držte mi palce, abych tuhle dotáhla do konce. Zatím se mějte krásně a užívejte si prázdniny, samozřejmě ti kdo je mají, stejně jako já, nebo snad ti co už je měli a musí do školy, popřípadě ti co je neměli a mít nebudou, těm přeju pevné nervy bud ve škole nebo v práci. Hurá zima skoro končí, sice mi teče snad do všech bot, takže ta břečka venku je fakt skvělá, ale už to snad skončí :D mějte se ;)


Santana :)

prolog

29. ledna 2013 v 22:34 | santana |  Sirotek beze jména

Prolog



"Diano co jsi to zase provedla?!" křičí vychovatelka na malou holčičku, které nemůže být ani 5 let. V nejodlehlejším pokoji v dětském domově to vypadá, jako kdyby se tamtudy prohnal hurikán. Všechno rozházené.. Postel je převrácená, všechny zásuvky od šatní skříně i komody jsou na podlaze a jejich obsah se válí všude kolem. Uprostřed té vší spoušti stojí malá holčička. Vystrašeně kouká na svojí mentorku a čeká, co za trest jí zase čeká. Není to poprvé, co se jí tohle stalo, neví, jak to dělá nebo co to způsobuje, ale ví naprosto přesně, co následuje, když se tohle stane. Čeká ji trest. Velmi přísný trest. Je jiná, ví to. A bohužel si toho všimly i ostatní děti v domově. Nikdo si s ní nechce hrát, všichni se jí bojí. Neví se kdo je, odkud pochází, nemá žádný doklad, kde by bylo uvedené jméno matky, otce nebo jiného příbuzného. Dokonce nikdo neví ani její vlastní jméno a proto jí dali jméno Diana. Nic víc, nic míň, prostě Diana. Ta zvláštní holčička, která dokáže věci, jenž se nedají vysvětlit.
"Já nevím slečno vychovatelko, zavřela jsem dveře a už to takhle bylo." Pípne a ani nedutá. " Víš, že tohle nesmíš dělat! Takhle si Tě k sobě nikdo nevezme a nebudeš mít rodiče, budeš sama! Tohle už se nesmí opakovat! Rozumíš, co Ti tady říkám?!" doslova křičí na dívenku. " Za trest budeš týden, každé odpoledne v jídelně klečet v rohu. Aby jsi si zapamatovala, že tohle již nesmíš nikdy udělat." Diana pouze kývne a vychovatelka kvapem odejde, protože ani ona se s ní necítí v bezpečí.
Malá Diana, jen co se zaklapnou dveře, se rozhlédne na ten nepořádek. Proč mě moje maminka nechala tady a nikomu o mě nic neřekla. Nechci tady být. Co vůbec jsem zač a co je vůbec tohle co umím? Umím snad čarovat? To je hloupost přece, to nikdo neumí. Chci odtud pryč, ale to se jentak nestane. Pomyslí si a začne pomalu uklízet svůj malý pokojíček. Ale bohužel postel se jí dát do pořádku nepodaří a za vychovatelkou už se jí nechce chodit. Ví, že jí tady nikdo nemá rád a nepomůže jí. Musí si poradit sama, ale s těžkou postelí nehne. Zkouší i tu tajemnou sílu, která jí pokojík tak rozkramařila, ale ani ta se neobjeví a tak si musí ustat na zemi. Stáhne přikrývku na zem, rozloží pod sebe prostěradlo a zkouší usnout. Podaří se jí to až po dlouhé době a zdá se jí sen:
Objeví se u velkého jezera. Všude svítí sluníčko, na nebi ani mráček. Takhle krásné počasí ještě neviděla, žije v Londýně a tam takhle krásně nikdy nebylo. I když co ona o tom může vědět, nepouští jí ani na zahradu si hrát s dětmi, protože si s ní nikdo hrát nechce. Ale tady je volná a může si hrát, jak jen chce. Do trávy si může lehnout a pozorovat azurovou oblohu nebo si sednout na kraj jezera a pozorovat rybičky, může si i zaplavat. Může všechno, tady nejsou pravidla, žádné zlé děti, které by se jí posmívaly nebo snad vychovatelky, které by jí to zakázaly. Může cokoliv, co jen ona bude chtít. Ovšem je to jenom sen a ten rychle končí.

Ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Někdo s ní surově zatřese a tak jí vzbudí ze snu, který se jí zdá již po 9 let. Stále stejný sen. Louka, jezero a ona sama, kde si může dělat jen co ona sama chce. Žádná pravidla, jen ty, co si vymyslí. "Stávej, máš službu v kuchyni!" štěkne na ní vychovatelka a práskne za sebou dveřmi. Diana nestačí ani namítnout to, že jí měla včera, předevčírem a vlastně celý minulý týden. Ale to tady nikoho nezajímá. Je jí 14 let, stále je divná, zvláštní a umí něco, kvůli čemu se jí ostatní bojí. Ano správně, pochopili jste. Přesunuli jsme se v našem příběhu o 9 let dopředu. Z Diany je krásná 14ti letá slečna, je výborná studentka, ve svém pokoji má stále uklizeno, ale k ničemu jí to není. Za známky pochvalu nedostane spíše naopak, má za ně ještě další tresty. I když jí nikdy nikdo neřekne, že je to za ně, ona to ví. Je mimořádně inteligentní, přesto je pořád v dětském domově. Za ty roky si už zvykla, že je sama a všichni se jí bojí kvůli těm nehodám, které se jí občas stávají. A s přibývajícím věkem je to stále častěji a častěji. Ve škole se jí to sice ještě nestalo, ale stejně se s ní nikdo nebaví, protože je to ta divná šprtka z děcáku. Ovšem to se má brzo změnit. Její život se má brzo změnit, ona o tom ale zatím neví vůbec nic… je zvláštní kam nás život zavede a jaké možnosti a příležitosti se nám naskytnou při cestě ze školy domů.

Ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

"Achjo, nechala jsem si sešit a učebnici biologie ve škole a zítra píšeme ten test. Jak se to doháje naučim na zítra?" zanadávam si polohlasem a lovim v tašce, jestli tam náhodou někde není aspoň jedna z těch dvou věcí, abych se nemusela vracet. "Sakra!" zakleju, když to nikde nenajdu a rozběhnu se zpátky do školy, aby mi školník nezavřel před nosem. V tom vrazím do staršího pána a skoro ho porazím. Ihned se začnu překotně omlouvat a zvedat se ze země. Ten chlapík mi ještě podá ruku a povídá: " Neznáme se my odněkud slečno?" a zkoumavě si mě prohlíží. Já na něj jenom vykuleně koukám, protože tak divnýho staříka jsem ještě neviděla. Na hlavě čapku, kterou nosí jenom ve filmech pro pamětníky a to ještě do postele, fialovej kabát až na zem s měsíčkama, k tomu bílý vousy po pás a navrh k tomu půlměsíčkový brýle v půlce křivýho nosu. Chudák asi ho někdo hodněkrát praštil, když byl ee mladší. Proběhne mi hlavou. " Já myslím, že ne pane." Odpovím mu po chvíli když se vzpamatuju. " Když to říkáte, tak to jistě bude pravda. Na shledanou slečno Devonová." Mrkne na mě a obrátí se k odchodu. Tak počkat, jak že mi to řekl? " Hej počkejte…." nestačím ani doříct, protože když se rozhlédnu tím směrem, kterým děda odešel, už tam nebyl. Celou cestu si tím lámu hlavu. Proč mi řekl slečno Devonová? On mě zná nebo snad zná moje rodiče? Ale to je hloupost, proč by teda tak najednou zmizel a navíc, jak mohl tak najednou zmizet.je to zvláštní, i když co v mém životě není zvláštní. Odfrknu si a odemknu dveře do sirotčince. Jen co vlezu do haly už vyletí vychovatelka ze své kanceláře a spustí: " Kde jsi byla tak dlouho? Už máš dávno být v kuchyni a připravovat mladším dětem svačinu! Máš o týden prodlouženou službu! A teď mazej, jinak to budou dva týdny!" otočí se a zmizí opět ve své kanceláři, kde se od rána vykecává se svýma kámoškama. Dělá, jako kdybych neměla službu všechny týdny v roce a tyhle tresty byly nějak mimořádný. Vždycky si něco najdou, abych to musela dělat já. V rychlosti si hodím tašku do pokoje, kde si zároveň uvědomím, že jsem úplně zapomněla na zítřejší test z biologie. No to nevadí, tak hold jednou nebudu mít nejlepší test ze třídy. A vyrazím do kuchyně dělat puding pro mladší děti.
Po večeři, kdy jsem musela umýt nádobí a uklidit kuchyň, jsem zašla do naší malý knihovny a půjčila si další z knížek. Ale už musím hodně pátrat, je málo knížek, co ještě nemám přečteno, jestli vůbec nějaká ještě tady je. Když v tom zase ke mně vlítne vychovatelka. " Na zítra se připrav, přijde se na Tebe kouknout někdo, kdo by Tě chtěl adoptovat." Potom zakroutí hlavou, jakože neví, jak vůbec takovou zrůdu může někdo chtít. A zavře za sebou dveře. Někdo mě chce adoptovat? Jako vážně? Jupííííí!! J To je skvělí, ale kdo by to mohl být? No to se dozvím zítra. Jdu spát. Už ani hledání a čtení mi nebaví. Vrátím knížku do regálu a zapluju k sobě do pokoje, kde rovnou skočím do postele.

Ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Druhý den ráno vyskočím z postele už v 6 hodin. Napřed se zajdu vysprchovat, protože jsem včera usnula aniž bych na to pomyslela, potom vykonám rané hygienu, obleču se a jdu připravit snídani pro celý sirotčinec. Přitom se stačím i najíst. Když všechno připravím, vlítnu do pokoje, zabalím si věci a pospíchám do školy, abych se stačila ještě kouknout na biologii před testem. Je hned první hodinu.

Ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Odpoledne, jen co vstoupí do haly, si jí zavolá ředitelka sirotčince, že je tady její nový pěstoun. Nikdy neviděla ředitelku s ní jednat takhle s respektem. Asi si nedovolí nějak mě shazovat před tím pěstounem. Pomyslí si Diana. Aniž by se na toho člověka podívala, jen co vejde do kanceláře ihned pozdraví. Když jí ředitelka představuje a vysvětluje, proč a jak to s dívkou chodí. " Upozorňovala jsem Vás i na divné stavy, které se s Dianou dějí a přesto souhlasíte s její adopcí?" ujišťuje se ředitelka asi už po několikáté, protože slyším, že se můj budoucí pěstoun zhluboka nadechl. "Ano jsem si vědom slečnina handicapu, ale s tím se snad dá něco udělat viďte slečno?" Když uslyším povědomý hlas, překvapeně vzhlédnu a v mém budoucím pěstounovi poznám toho staříka, kterého jsem včera srazila na chodníku. " Když to říkáte vy, tak t jistě bude pravda." Odpovím zdvořile, ale stále na něj vyjeveně koukám. Jak mě sakra našel a proč mě chce adoptovat. Jsem divná a nic o mě neví. I když včera mě oslovil nějakým jménem, jak jen to bylo. Denvová? Ne tak ne, Denová? Ne taky ne. Sakryš nikdy jsem si jména nepamatovala. Devonová! Jasně, takhle mi řekl. Ale proč. Ví snad něco, co nikdo ze sirotčince ne? Mám z něj strach, přesně takhle se usmívají pedofilové ve filmech. Po téhle myšlence se stařík rozkašlá, ale mě to zní spíš jako kdyby zakrýval smích. Ježiši, ještě aby uměl číst myšlenky, to by tak ještě scházelo. V tom na mě spiklenecky mrkne a obrátí se na ředitelku, která se pořád snaží mu vymluvit moji adopci. " Myslíš, že jsem plně rozhodnut, zde slečnu adoptovat." Skočí jí jen tak do řeči. Ona se jenom nafoukne, jak to, že si dovoluje ji přerušovat, ale pak jen utrousí: " když jste si tak jist Pane Brumbále, ať je tedy po vašem. Jak vidím od soudu a sociálních pracovnic máte vše schválené a podepsané. Už stačí jen můj podpis a zde slečna bude ve vaší péči. Opravdu si to ještě nechcete rozmyslet? Nerada bych ji tady měla za týden zpět s tím, že vám udělala z vašeho domu kůlničku na dříví." Snaží se ještě o poslední pokus to staříkovi vymluvit. No jo. Bleskne mi hlavou. Přijde o uklízečku a kuchařku, když si mě teď tenhle chlápek odvede a bude muset najmout někoho, komu bude muset zaplatit. V tom mi to došlo. Už žádný vstávání v 5 ráno, už žádný tresty dělání oběda, svačiny nebo snad večeře. Už nebudu muset nic z toho dělat. Doufám, že si to vážně po tomhle nerozmyslí, co mu teď právě řekla. A s obavami čekám, co ze staříka, teda vlastně pana Brumbála, jak ho oslovila ředitelka, nakonec vypadne. " Já myslím, že to zde se slečnou bravurně zvládneme a věřte mi, z mého domu kůlničku na dříví neudělá." Spiklenecky na mě znovu mrkne a z kapsy vytáhne nějaký bonbon, který si následně vloží do pusy. " Chcete taky madam nebo snad vy slečno? Jsou citronové domácí. Vyrábí mi je jeden přítel." A zaloví v kapse pro další bonbony. " Ne děkuji, já sladké nemusím. " odpoví ředitelka nepříjemně. Jelikož právě přišla o svojí služku. Já jen zakroutím hlavou že ne. " Ještě něco od nás budete potřebovat paní ředitelko nebo už si může zde slečna jít zabalit všechny svoje věci?" vrátí se k adopci můj teď již pěstoun. " Ne je to všechno, podepsané papíry o adopci jsou. Jen doufám, že neděláte chybu Pane Brumbále." Naposledy to zkusí. " Věřte mi, že nedělám." Usměje se stařík, s přáním hezkého dne vypochoduje z místnosti a já poslušně za ním. Na chodbě se zastaví a počká na mě. " Doufám že jsem Vás moc nevyděsil slečno, ale stala se menší chyba v naší administraci, která se musí neprodleně napravit. Ale to Vám vysvětlím, až někde v soukromí. Nyní si pojďte zabalit věci a přesuneme se ke mně domů, což bude i Vás domov. Tak honem honem, nemáme času nazbyt. Již nás doma určitě očekávají." Já mu vše jen odkývu, protože naprosto nechápu o jaké chybě nebo nápravě to mluví. Tak ho zavedu do svého pokoje, kde se jen rozhlédne a zavře dveře. " slečno kde máte nějaké zavazadlo nebo kufr?" zeptá se mě. "Tady pod postelí." A ukážu na vysouvací šuplík. " Dobře děkuji a teď se pozorně dívejte." Vytáhne z toho jeho zvláštního pláště klacík, namíří na moji cestovní tašku a řekne "BALIT!" a všechny moje věci, jak oblečení, tak učení, no prostě všechno se začne úhledně skládat do tašky. Já na to jen vykuleně koukám a nestačím vydat ani hlásku. Když už se chci zeptat, co to má být. Všechny moje věci už jsou v tašce. Stařík podruhý mávne klacíkem a taška se zmenší na velikost krabičky od zápalek, tu si strčí do kapsy a řekne jen: "tohle všechno, co jste právě viděla Vám vysvětlím až se dostatečně zabydlíte ve Vašem novém domově." Poté mě chytne za ruku a s hlasitým "PRÁSK" zmizíme z mé ted již bývalé ložnice a i z Londýna. A objevíme se na druhé straně Anglie.

Škola..

29. ledna 2013 v 18:47 | santana |  Moje povídání
Už mi to vážně, ale vážně nebaví...

Člověk by řekl, že když se uzavřou známky, tak ti učitelé dají aspoň na ten jeden připitomělej týden volno.. Né, ono se jede dál a ještě ke všemu se budou psát další testy.. To by se toho stalo hosně, kdyby jsme dali týden oddech.. Nesnášim angličtinu! Proč nemají 3 časy jako normální lidi a netvoří se naprosto normálně.. ne prostě, oni musejí mít spešl věci, který normální člověk prostě nepochopí a zamotá se v tom jak slepej v labyrintu.. Achjo :( Pomoc prosím :( tohle asi nezvládnu :( našrotit se slovíčka umí každej, ale pochopit základní principy a umět je použít okamžitě, to už je jiná.. a Já jsem bohužel ta z těch lidí, co nad tim napřed musí přemejšlet a pak teprve odpoví :( akorát, že na to u toho testu nemam čas :( neznáte nějakou pomůcku na budoucí čas?? :( tím myslim rozlišení will a going to?? :( Prosím Prosím smutně koukam :(



Vaše Santana, smutně koukající a prosící :(

Kam dál